I.
Padlé myšlenky se recyklují v déšť
Co jsem zemi dal
teď mi vrací
Manifestace hrdinský činů
Prolínající se s kapkami potu
Začínají kvést
II.
A vím, že musím
sametové tváře klamavých pocitů
k nebi obrátit
Nebudu je nosit sám
Tak sestup z nebe a smiluj se nad krutostí
svého počínání
III.
z nečinnosti vlastních mechanizmů
zanechávám v zemi stopu
kterou nikdo nemá právo smazat
z laskavosti k sobě samému
jdu dál
IV.
zatoulané hříchy moci
opěvujeme honosnými slavnostmi
které samy skončí dřív než začnou
aby nepodali falešných depeší
co přetrvávají na úpatích naší směšné mysli
V.
neseme hrdě prapor zapáchající křivdou
nepoznaných okamžiků radosti
kdy srdce svírá krásná bolest
od pocitu starosti
kdy pláč se v zlato mění
brní celé tělo a tají se vám dech
VI.
tělo jako zrezlí řetěz zadírá se na ozubeném kole
chátrající zvonice poblíž hranic s poctivostí
božích služebníků pracujících v dole
jako řetěz, který rozpojí se v půlce
aby byl opraven sponkou z vlasů choré ženy
žijící v údolí nahých vět
|