Křičím,
kdo dal mi snášet tenhle úděl,
a plazmou nahromaděného vzteku ničit kolem svět,
když v bedrech zacyklená energie proráží mi lůnem,
vzdoruji tomu, před čím uniknout se snažím zpět.
Prchám,
a uvnitř zalykám se bezmocí,
proč já mám tolik jinakosti pod pokličkou tlumit,
když obě části mojí duše navzájem se snaží přemoci,
a jazyk, ten se nebetyčně zdráhá o všem mluvit.
Vnímám,
odkud se bere vztek a zloba,
kde rodí se a v sinusoidě opět mizí kdesi dole svár,
a za ním do propasti vysvlečená řítí se i moje touha,
v kolapsu přetlaku mi zbytky víry na prach spálil chtíče žár.
Povstávám,
ne, nejsem pro vás otevřená,
ani svou čitelností nemám vašim uším co teď říct,
jsem všemi těmi vevnitř nahlouplými spory unavena,
snad jednou uvěříte beze soudu v pouhou lidskost víc..
|