|
eurydičina cela
právě shořely parkety zatemnění
co však učesat v onom věku…
po stěnách orfeovy oči mhouří své odslzené pod kotouči
přímluvci ticha skládají záře k snídani
ó jak laskavé vězení…
pegas už dostal rozum
a nesnáší
čas moučný červ všeho vrzání leniv oněměl
člověk by chiméry tu málem pochopil
a s kerberem chvil by vícehlasně souhlas vyl
jako by
za tím
vleklý cíl
zůstavil
no nic letmo se šplouchnu v magmatu
půjdu se shánět po od bytí
soumraky hodin zas ztuhnou do zvonů ostrých velehor
svolám své vůle
z nichž žádná nemůže být poslední
a každým krokem v podsvětí
rozezvučím vzpomínku na orfea
| 
