Čtvrtá píseň
Tehdy včera zabíjel nulové vesmíry prázdný ve vaně, čáral vločkami čaje, vymknutý z úmyslu uhranout ji: v jedné směšné hlásce rozpaky že někde je osa... Ždímal z paměti evolventy toho obočí; kdyby šla pod okny, nemusel by přemýšlet a šel by - a jeho stín strach, že všechny básně už jí řekl. Ale chtěla je?
Přebíjel bojácně a tu ona přibíhá - viselec po rukách -
Je to - z úcty!, vysvětlil si,
morové vánoční jehličky z balkónu uklízel úlevný vítr. Svět se otočil, spokojeně ho na chvíli napadlo - nezabiju se.
|