Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 24.11.
Emílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Ten muž
Autor: theresasss (Občasný) - publikováno 3.1.2008 (17:19:48)

Šel dál a květiny vadly. Našlapoval lehce, jak jen to jeho zavalitá postava dovolovala. Měsíc nebyl v úplňku, jen srpeček skromně se nesl po černém sametu. A přesto ji viděl. To slabě zářící bělmo, co vycházelo z jejího srdce. Plížil se, kličkujíc mezi stromy, jako had. Skrýval temné myšlenky, které přebyla noc.

Ta, jež hledal, se choulila ve vykotlaném dubu. Chvěla se. Její srdce tlouklo bolestnou rychlostí. Vše vypadalo tak hrůzostrašně. Holé větve se hýbaly pod taktem větru. Schoulená do klubíčka nadskočila úlekem. Vzduchem se nesl křik ptáků. Už je blízko. Obejme tu křehkou květinku do svých železných paží a vysaje z ní veškerou energii. Něžná bytost se ukrývala pod závojem hrůzy. Možná se zalkne ještě dřív, než ji objeví. Tvář smáčely slzy. Jak krásné bylo žít. Je vydaná na pospas tomu zločinci. Hrubé boty dopadly na kluzké listí. Pevně se odrazily, aby učinily další krok k její zkáze. Strach ji dohnal až na pokraj šílenství.

         Pak měsíc z čistého soucitu posbíral veškerou svou sílu. Osvítil lehkou září prořídlý les. Lovec byl zmaten. Cesta, které se držel, ten slabý paprsek co probleskoval stromy, zmizel. Nemínil se vzdát. S odhodlaností dál pročesával keře. Zajímal se o každý tichý zvuk.

Chtělo se ji křičet, utéci ze spárů ďábla. Byla vysílená. Jak dlouho musela běžet než našla tuto skrýš.

Stříbrný stroužek cosi zakrylo. Zatemnilo osvobozující zář. Všiml si jí. Našel úkryt. S chtivostí nenasytné zvěře k ní natáhl ruku. Vykřikla. Kopla ho. Nebylo to nic platné. Neúprosně ji stiskl ruku. Vytáhl ji z pomyslného bezpečí. Dívka křičela, zuřila, prala se, ale na tom člověku nezůstal ani šrám. Podíval se se zakalenýma očima kamsi nad ní. V hysterii nevěnovala pozornost okolí. Běsnila.

         Lovec ji odhodil stranou. Dopadla do křoví. Zmítala se v klubku svých šatů. Čím víc se vrtěla, tím víc se jí zarývaly trny pod kůži. Uklidnila se. Pohlédla na lovce. Co ho donutilo odhodit kořist?

Snesl se k němu obrovský pták. Křídla měl mohutná. To on zakryl tenký měsíc. Svalil lovce na zem. Všude byla tma. Nepoznala co je zač to mohutné zvíře. Nemohla se ani pohnout. Jen sledovala, jak bojuje s Lovcem. O vítězi nebylo pochyb. Ale co když bude pro ni jen další nepřítelem? Přilákala ho také její zář? Bála se. Kéž by tato noc už skončila. Lovec musel mít přelomené všechny kosti, a přesto se posbíral a utíkal pryč. Nezajímal se, co s ní bude dál. Třásla se strachem, zimou. Srdce už doslova běsnilo. Ještě chvíli a prodere se ven z jejího těla. Ten tvor se blížil. Nemohla se hýbat. Každé nadechnutí bolelo. Ta, co chtěla být vždy statečná se bála. Hrdlo stažené, že nemohla dýchat. „Prosím ne“ šeptala sama sobě. Neměla sílu mluvit. Pokusila se o zoufalý útěk i přes veškerou bolest. Všechno kolem se propadalo do stále větší prázdnoty. Puntíky hvězd se stočily do třpytivých spirál. Omdlela. Omdlela hrůzou.

Zaznamenala houpavé pohyby. Nemohla se téměř pohnout. Bylo jí špatně. Vznášela se? Snažila se otevřít ztěžklá víčka. Celé tělo neúprosně bolelo. Mlhavým pohledem zjišťovala situaci. Ne, nebyla v bezpečí teplé postele. Byla unášena tím hrozným zvířetem. Ale kam? Všechny otázky byly zbytečné. Nechala vláčet své bezvládné tělo silným tvorem.

 

Spokojeně cosi zamumlala. Cítila měkkou pokrývku a teplo v nohách. Probuzení nemůže  být krásnější. Zlehka otvírala oči. Podivila se. Už dlouho se Slunce potulovalo po nebi. Nebyla zvyklá na takové vyspávání. Promnula si oči. - Uviděla ho. Byl tam. Ležel na boku, opírajíce si hlavu. Prohlížel si ji se zájmem. Lekla se. Našpulila rty k silnému výkřiku, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Stáhla pokrývku a omotala si ji kolem sebe. Muž se nehýbal. Kam zmizel ten tvor ze večera? Je to jeho sluha? S bojácností laně se přesunula na druhou stranu lůžka. Proč už všechno neskončí.

Nehýbal se. A ona se tak bála. Smutné oči rozevřené strachem. Vychutnával si jejího postavení. Trápil ji. Za to ho nenáviděla. Měla strach co s ní bude dál. Ještě chvíli ji trýznil svojí netečností, potom promluvil. Prolomil ticho hlubokým hlasem. „Neboj se, ten Lovec ti už neublíží.“ Vpíjel se jí do očí, jakoby hledal její duši. Uklidňoval ji: „Ani já ti neublížím.“ Zvedl se a přešel malou dřevěnou světničku. Sedl si na paty a jal se rozdělávat oheň. Obratně házel dříví do krbu. Chlad podzimního počasí je neúprosný.

Nehýbala se. Strnule pozorovala toho muže. „No tak se přestaň tvářit tak úzkostlivě. Večer tě dovedu domů.“ Jak ráda by mu věřila.

„Kde je ten tvor s křídly“ ptala se s vypjetím sil a sesunula se zpět na lůžko. Až teď si všimla dobrých ranek po celém těle. Přes jeho obličej přeběhl stín. Zamračil se. „To se ti muselo něco zdát.“

Malátně ležela na posteli. Vnímala bolest svalů a potrhané kůže. Znovu usnula, probudila se až k večeru.

Sedl si k ní na postel. Přitáhl si její nohu. Něžně přejížděl každý záhyb hebkého chodidla. Její srdce se zachvělo. Hleděly na něj dívčiny zjihlé oči. Ne, ten muž jí nechtěl ublížit. „Jak se jmenuješ?“ prolomila kouzelnou chvíli. „Targas“ odpověděl prostě. Dvě těla, vzdálená několik centimetrů, rty bez náznaku pohybu a přesto se jejich duše přibližovaly.

         Venku se stmívalo. Čím víc se příroda potápěla do temnoty, tím víc foukal vítr. Divoce tančil korunami stromů a jako pastýř naháněl mraky. Ty se sbíhaly do hustého chumlu. Pršelo. Začalo bouřit.

Takhle se domů nedostane. Zesmutněla.

Targas se rychle zvedl. Rázoval po místnosti. Byl zmatený? Nepřístupný výraz nic nenapovídal. Chodil sem a tam. Jakoby se nemohl rozhodnout. Oči muže byly v rozpacích. Jako lev v kleci. Udiveně ho sledovala. Nevšímal si jí. Občas se podíval z okna. Pak znovu, uvězněn ve svých myšlenkách, přecházel ze strany na stranu. Tvář neprostupná.

Přes mraky se probojovalo stříbrné klubko. Osvítilo ponurou místnost. Už déle nemohl vydržet. Rozrazil dveře. Vyběhl do toho nečasu. Nechtěl, aby ho takto spatřila. Stačil doběhnout jen za velký strom. Mužské tělo se choulilo za kmenem, zmítáno v křečích.

 

Nejistá všemi událostmi se bála. Chvíli poposedávala na posteli. Vyběhla za ním. Nedbala počasí, bolesti. Vždyť on se o ní dnes staral. Uviděla ho za stromem. Zděsila se. Mohutná černá křídla ovívala jeho tělo. Seděl, opřen o kmen, tvář zarmoucenou. Nevěděl o ní. Nesledoval okolí. Tak to on ji zachránil před Lovcem. Ošetřil její zničené tělo. Promočená už neváhala. Rozběhla se. Přikryla ho studeným tělem. Objala ho a muže smáčely její slzy. „Kdo jsi“ šeptala tomu, jenž se jí zaryl hluboko do vědomí. Neodpovídal. Silné ruce ji ovinuly v bezpečném sevření. Litovala jeho utrpení. Proto žil sám, daleko od ostatních. „Jsem prokletý“ šeptal jí do vlasů. Zvedl se a vzal ji do náruče. Nemohl být déle v její přítomnosti. Ukázala mu, co ztratil. Rozepjal křídla a lehce se vznesl do výše. Dívka se nepřestávala tulit. Věděla, že ho už neuvidí. Nemohou spolu být. Nemohou se stýkat. Lidé by ho viděli jako zrůdu. A tak dál vnímala sálající teplo a vůni kůže, kterou nikdy nesmí zapomenout.

Snesli se na zem, blízko vesnice. Upřela na něj své oči. „Děkuji za vše, Targasi.“ lehce kývl hlavou. „Už se déle nezdržuj. Světlo z tvého srdce sálá. Je vidět na míle daleko. Opatruj se.“ s těmito slovy opět vzlétl. Jak může být tak chladný. Běžela domů. Zmatená vším, co se událo…

 

 

 

 

Dívka stála u okna, v závoji svých vlasů. Nepřítomně hleděla na padající kapky. Marně se snažila zahlédnout nějaký pohyb. Ten, o kterém přemýšlela, se jí jevil pouze ve snech. Sklopila hlavu. Zalezla do postele. Celá duše se radovala, že zas uplynul dlouhý den a ona ho spatří. Avšak věděla, že s příchodem prvních paprsků ji znovu opustí.

Usnula.

A on přišel.

Vystoupil zpoza tmavé skály, obklopen mlhou. S vlídnou tváří k ní kráčel. Políbil ji na tvář a objal bezmeznou něhou. Vzal ji za ruku. Procházeli se spolu lesem, jako by to dělávali celá staletí. Rozprávěli o svých osudech. Byli šťastni, bylo jim spolu dobře. Najednou se dívka zastavila. Otočila se k muži. „Už nemůžu, nemůžu dál“ přitiskla si jeho ruku na tvář. „Nechci tě vídat jen ve snech. Chci vnímat tvé tělo. Vědět, že nejsi jenom stín, co si mé srdce vysnilo.“ prudce ho odstrčila a rozběhla se k probuzení.

Seděla na okraji postele a ztěžka oddechovala. Musela za ním.

 

Zoufalá utíkala z vesnice. Věděla, že je teď snadným cílem. Její srdce zářilo rudou barvou. Nedbala toho. Běžela vstříc temným zákoutí lesa. Jakoby ji kapky zastavovaly. Snažily se zpomalit její houževnatý běh. Lehké nožky našlapovali dál v rychlém sledu. Volala ho. Volala jeho jméno. Zoufale si přála jej najít. Ale bylo to sobecké přání. „Targasy“ chvěl se ženský hlas korunami stromů. Dál se potulovala lesem, užírána bezmocí. Větvičky se zařezávaly do mladé kůže. Nic ji nezajímalo. Viděla před sebou mlžný obraz muže. „Targasy“ zoufale vykřikla. Pochopila. Promáčená klesla na kolena. Sklopila hlavu. Vlasy slepené proudy vody a tělo prokřehlé zimou. A to vše jen z poblouznění. Zlobila se na sebe, že se nechala přemoci srdcem. Zlobila se na něj že nepřišel. „Nenechávej uhasit, co si zažehl.“ Šeptala sama sobě. „Navždy tě budu nosit v srdci“

 Ze srdce vyšlehla rudá zář. Nesla se vysoko až k šedivým mrakům. Prolomila svojí čistotou ty děsivá oblaka. Vystoupala co nejvýš a pak jako blesk se nesla zpět k zemi. Dopadla na starou, dřevěnou chatrč.

Muž v chatrči se protáhl. Pak znovu klesl. Skolila ho nesnesitelná bolest. Kroutil se na podlaze. Podával se osvobozující síle. Pak bolest ustoupila. Otevřel oči. Tohle bylo naposledy, co ho strhli silné křeče. Ještě stihl spatřit zbytek rudého záblesku. Založil ruce na hrudi. Ona mu darovala svobodu a on jí na oplátku věnuje své srdce.

 

Doslov

Uslyšela kroky. Zvedla se. Strach se k ní opět vloudil. Rozběhla se. Kroky za ní se zrychlovaly. Vyděšeně plula lesem jako divoká víla. Srdce bilo jako splašené. Zastavila se. Opřela se zády o strom. Už ne, už se nechce schovávat. Nechce být kořistí pro tyto nelidská stvoření. Posbírala veškerou sílu. Vyšla zpoza stromu. Odvážně se podívala do tváře muži, jenž trýznil její život. Muž se usmál. Stál tam, zahalen v tmavém plášti a širokém klobouku. Z očí mu sršelo pohrdání. Neměla by spíš ona pohrdat jím? Udiveně se na ni podíval. „Tak co ty plavovlásko, ty už nechceš utíkat?“ zaskřípal jeho hlas a natáhl k ní ruku. Ucukla. Propalovala ho očima. Nemluvila. Z tváře mu vystupovaly ostré rysy. Dominoval jim velký nos. Prohlížela si toho, jenž se neštítil zabít ženu. Do očí ji vstupovaly slzy. Stála hrdě a neústupně, připravena uštědřit mu pár tvrdých ran. Ale její duše se třásla strachem. Co bude s ní, s jejími sny? Zahnal ji do pasti. Nemohla utéct. Blížil se k ní s jistotou ve tváři. Popadl ji za ramena. „Rozluč se se světem. Tvá síla teď bude má“ vytáhl nůž. Nechtěla být jen mouchou lapenou v síti. Kopla ho. Muž zraněný svojí pýchou se choulil na zemi. Oběhla ho. Rychle jako tygr se zvedl. Pronásledoval ji. Obratně se vyhýbala stromům, ale byl rychlejší. Chytil ji za zlaté vlasy. „Ty mrcho!“ nadával, ale ve skutečnosti proklínal sebe za mužskou slabost.

Mezi křovím se objevil obrys. Stál tam muž. Neozbrojený. Těžkým krokem se k nim blížil. Rozvláté vlasy odkrývaly modré, hluboké oči. Málem se rozplakala. Přišel. Ani měsíční svit mu nevzal jeho lidskost. Blížil se jako opravdový zachránce. „Pusť ji“ zahromoval. A on ji opravdu pustil, omámen poutem které ty dvě těla spojovalo. 



Poznámky k tomuto příspěvku
damika (Občasný) - 3.1.2008 > přečetla jsem to celé
<reagovat 
 theresasss (Občasný) - 3.1.2008 > Damika> To je dobře? nebo špatně? :-)
<reagovat 
damika (Občasný) - 3.1.2008 >

To se mi ani nechce rozlišovat. Je to dost "harlekýnovské", místy zase scény jak od Castanedy. Veškeré pocity moc popisné, předkládané jak na talíři, do toho komické nelogičnosti - když chci zařvat, nešpulím rty, "zvedl ji, nemohl být v její přítomnosti, nepřestávala se tulit"...,atd. Pár gramatických chyb - ty se dají odstranit nejlehčeji. Myslím si, že by to oslovilo dívky ve věku 13 - 15 let, ale později asi ne. Ale je to jen můj osobní názor.

Docela by mě zajímalo, jak bys napsala něco z normálního, všedního života.:)


<reagovat 
 theresasss (Občasný) - 3.1.2008 > Damika> už píšu něco ne tak jak říkáš "harlekánkovského" ale příběhy z běžného života mi nebaví, takže na ty se asi nedostanu, budu pilovat svůj styl pro pubertální dívky :-)))
<reagovat 
 damika (Občasný) - 3.1.2008 > theresasss> Fajn :). Snění je taky svým způsobem důležité. :)
<reagovat 
 Aira (Občasný) - 11.5.2008 > theresasss> ten kdo nemá sny, toho v životě moc nemá
<reagovat 
Bajata (Občasný) - 29.10.2010 > Pokud přijmeš vážně kritiku kterou jsi již dostala výše, myslím že máš určitě šanci.
Proto nic jiného nedodávám, ale souhlasím.
Snad jen že mi to docela dost velkou měrou připomíná ,,Jestřábí ženu" a jiné i zfilmované povídky.
Takže jsi vykročila na dosti obdělávané pole a o to to budeš mít těžší. Ale v případě úspěchu... Myslím že konkurence je velká.
Takže: DRŽ SE...A HODNĚ ŠTĚSTÍ.
<reagovat 
 theresasss (Občasný) - 14.12.2010 > Bajata> díky za přečtení a reakci ;)
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)   Nepublikovat mimo Totem.cz  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter