Rozpité žluté slunce prostupuje mezi stejně žlutými listy olše na protějším břehu. Z jaké dálky teď v listopadu svítí, jak neprostupná hloubka je mezi těmi žlutými skvrnami. Nalevo od něj řada olší pokračuje a jejich černé siluety dávají hladině rybníka hořce temný odstín mé vyhořelé mysli. Uprostřed té černé plochy několik kachen hledá potravu. Ladná eska jejich těl se co chvíli prohnout jako horké tělo milenky v okamžiku splynutí a zabodnou do zrcadla pod nimi. Voda zašplouchá, hladina se zvlní do plastických vrásek a z právě rozevřeného lůna vyletí do všech stran stříbrné kruhy (odrážející díky své mírné vyvýšenosti malátné podzimní paprsky) a jako poselství života uprostřed spící přírody pospíchají i k mému břehu, i k mým nohám, i k mé duši. A já přemýšlím, zda se rybářum zdají, pak v noci, sny plné krásných obrazů, a zvuků jemných a hebkých jak pohlazení, nebo už otupěli a nic z toho nevnímají.
Kachny mezitím ukončili hostinu, odplavaly všemi směry a teď se k sobě vrací. Křižují své trasy a vytváří náhodné obrazce stříbrných čar, jak kresby půl tuctu letadel na letní obloze. Je možné, že i já, jen sháněním potravy a přirozeným pohybem, vytvářím nějakou mně netušenou hodnotu, která může ovlivnit duševní stav někoho jiného. Chtěl bych mít moc kachen, moc okamžiku, moc bych chtěl.
|