Toužil jsem nyní po společnosti nějakého člověka, respektive toužil jsem po nějakém člověku. Kéž by tudy nějaký zrovna procházel. Osamělý, hledající společnost, toužící utéct z deště a zimy někde do tepla, někde do kavárny na šálek čaje či kávy.

Přál jsem si, abych potkal statného bílého člověka, ten chutná nejlépe. Přesněji řečeno: on ne, nýbrž jeho krev. Čím více železa obsahuje, tím je chutnější a výživnější.

Vzpomněl jsem si na toho urostlého blondýna, který hrál na městském hřišti fotbal. Chodilo tam spoustu lidí, takže jsem nebyl nijak nápadný, když jsem jen tak seděl a pozoroval onoho mladíka. Kolik mu mohlo být? Sedmnáct?

Pamatuji si, že po zápase šel za svou holkou. Byli spolu na lavičce v odlehlé části parku, kde se spolu vášnivě líbali. Pozoroval jsem je a dostal jsem na ně chuť. Jaké štěstí, že je noc, jaké štěstí, že se ten fotbalový zápas hrál pozdě večer, kdy už po slunečním svitu nebylo ani památky, jinak bych si tehdy musel lovit jinou kořist. Osud tomu však chtěl jinak.

Plavovlásek doprovodil svou dívku domů. Slyšel jsem, jak se domluvili na dalším setkání, jež se mělo odehrát další den v jedné z městských kaváren, které jsem moc dobře znal.

Naplánoval jsem si, že se do kavárny stavím další den, abych ho viděl znova uviděl.

Přišel jsem tam, rozhlédl se kolem. Sedělo zde prozatím jen minimum lidí. Posadil jsem ke stolu v rohu místnosti. Číšník chtěl vědět, co si dám. Objednal jsem si kávu a čekal jsem na svého vyvoleného. Kavárna se mezitím zaplnila, což mi paradoxně poskytovalo mnohem více soukromí, než kdyby zůstala poloprázdná.

Plavovlásek přišel sám, oč

Plavovlásek přišel sám, očividně – soudil jsem dle jeho výrazu – překvapen, že tady jeho holka ještě nepřišla. Sedl si k volnému stolu u okna. Rozhlížel se po kavárně, mě si však nevšiml, ačkoliv jsem ho neustále nespouštěl z očí.

Objednal si pomerančovou sodovku nebo džus. Přestože zde dlouho neseděl, už začal projevovat známky nervozity. Jeho oči neustále těkaly po stolech jiných lidí, občas vytáhl z pod stolu mobil a hrál si s ním. Můj instinkt mi napovídal, že dnes za ním ta dívka nepřijde. Nevěděl jsem proč, ale jistotu, že nepřijde, jsem zkrátka měl.

Měl bych za ním ihned jít, říkal jsem si, aby mi nezmizel. Jak jsem si všiml, displej na jeho mobilu zablikal. Vzal mobil ze stolu a díval se do něj. V jeho výrazu jsem uzřel zklamání. Napsala mu, že nemůže přijít. Věděl jsem to, viděl jsem ten text před sebou, když jsem na okamžik zavřel oči.

Je čas, blesklo mi hlavou.

Můj poslední nápoj, který jsem si objednal asi před deseti minutami, byla to sklenice červeného vína, červeného jako krev. Vzal jsem si ji s sebou a došel k zklamanému blonďákovi. Poprvé za celou tu dobu se jeho zrak zkřížil s mým. Věděl jsem, že má ze mě strach a také jsem poznal, že ví, že já to vím.

Došel jsem ke stolu a uhlazeně jsem se mého vyvoleného zeptal, jestli si mohu přisednout.

Chvíli přemítal, ovšem já věděl dopředu, že mi dá svolení. Přikývl. Sedl jsem si naproti němu.

„Čekáš na někoho, že?“ začal jsem.

„Čekal jsem. Teď bych měl jít domů.“

Podíval jsem se prázdnou sklenici od džusu či sodovky. „Dáte si ještě?“

Souhlasil, i když se necítil ve své kůži.

„Jsi smutný. To tě to tak sebralo?“

Kluk se zamračil. „Co mě mělo sebrat?“

„Že ti nepřišla holka.“

Vrhl na mě překvapený, poté podezřívavý pohled. „Jak to víte?“ zeptal se.

„Všichni mladí lidé sedící u stolu se tváří stejně jako ty, chápeš? Znám je. Jsem na světě už nějaké ty roky.“

Zasmál se. Jen kdyby tušil, že už jsem zde přes dvě stě let.

„Taky jste si prožil svoje, co?“

Pokýval jsem hlavou. Pozoroval jsem ho. Zívl. Pak se protáhl, přičemž naklonil hlavu dozadu a napjal svůj krk. Díval jsem do míst, kde se pod vrstvou bělostné kůže skrývala jedna z krčních tepen. Měl jsem nutkání se olíznout, avšak držel jsem se. Představoval jsem si, jak mu zuby prokusuji kůži a hltám proudící teplou krev. Krev života.

„Neboj,“ snažil jsem ho trochu rozveselit. „Prostě jí to nevyšlo.“

„Já si myslím, že spíš někoho má.“

„Vážně?“

Bavili jsme se spolu ještě dobrou půlhodinku, než prohlásil, že už opravdu musí jít. Nabídl jsem mu, že půjdu ještě chvíli s ním, ovšem ne až k jeho bydlišti, to by v něm vzbudilo podezření a nedůvěru.

Kráčeli jsme ulicí, doprovázely nás jen naše stíny a občasný blikot nějaké lampy. Citelně se ochladilo a začalo mrholit. Věděl jsem, že dnes bude pršet, ale nepočítal jsem s tím, že už v těchto hodinách. Urostlý blonďák, který šel po mém boku, měl jen tričko a kraťasy. Bylo mu chladno. Poznal jsem to.

Řekl mi, že se jmenuje Tadeáš. Na oplátku jsem mu prozradil to své. Šli jsme chvíli mlčky. Přemýšlel jsem o jeho jméně. Má krásné jméno, říkal jsem si. Připadalo mi vznešené.

Došli jsme na rozcestí, jež vedlo do několika ulic, z nichž jedna byla slepá a upuštěná. Věděl, že kdysi si v ní hráli děti, dokud tam nevyrostly hory odpadků. Pak už tam nikdo nechtěl udělat jeden jediný krok. Kromě bezdomovců. Svým šestým smyslem jsem si však byl vědom, že tam nyní žádní nejsou.

„Jsi mým přítelem, Tadeáši.“ V ten okamžik ke mně vzhlédl s očekáváním vepsaným v jeho modrých očích. „Vím ale, že se už možná neuvidíme, chtěl bych ti proto dát něco na památku, jestli dovolíš. Museli bychom však ke mně.“

Váhal. Věděl jsem, že přemýšlel, jestli mu hrozí nějaké nebezpečí. Takhle uvažovali všichni. Jelikož byl ale mladý, měl méně rozumu než odvahy a nebojácnosti. Souhlasil, že se mnou půjde. Jen doufal, že nebydlím daleko.

Vešli jsme do uličky. Zaslechl jsem tiché cupitání krys či jiné havěti. Tadeáš rozhodně uličku neznal, kdyby ano, nešel by sem.

Nebylo zde vidět téměř ani na vlastní nohy. „To je zkratka?“ sykl Tadeáš naštvaně.

„Už tam skoro jsme,“ řekl jsem.

Trhl jsem sebou a chytil ho za rameno. „Psst. Ticho! Nehýbej se!.“

„Co se děje? Koho tam vidíš?“

Stáli jsme blízko kanálu, který neměl poklop. Věděl jsem o něm, protože jsem jej sám odstranil. Kdyby Tadeáš udělal jen několik kroků vpřed, spadl by dolů.

Naklonil jsem se k němu, dokud jsem měl svá ústa blízko jeho sametového krku.

Ani nestačil vykřiknou, když jsem ho sál, zmohl se pouze chroptění a to, že se svýma rukama křečovitě chytil mých ramen. Cítil jsem, jak se začala podlamovat kolena. Umíral. Ve skutečnosti neplatily ty báchorky o tom, že se člověk po kousnutí upírem, stane také upírem. Ne. Kdyby se tato teorie zakládal na pravdě, upírů by chodilo po světě mnohem více než lidí.

Sál jsem dlouho. Tak chutnou krev jsem nepil už nějaký ten pátek. Hmmmm, lahůdka pro má ústa.

Jeho tělo jsem hodil do kanálu. Jelikož jsem poklop dal zpátky na své místo, nevěřil jsem, že by někdo tělo onoho mladého kluka našel brzy. Zcela jistě bude pohřešovaný, ale věděl, že policie svou práci odflákne. Za ta léta, co žiji a chodím po tomto světě, vím, že policisté se opravdu snaží jen v případě, že jdou po někom, koho z duše nenávidí.

Teď jsem došel ke konci ulice. Zanechal jsem vzpomínek na plavovláska, jehož krev chutnala vskutku báječně. Dnes jsem si chtěl vyčíhnout svou další oběť. Nejlépe se hledalo po barech a diskotékách, kde se nacházela spousta mladých a opilých lidí. Vždycky čekám u baru, piji nějaký tvrdší alkohol a pozoruji dění kolem. Vyhlížím tu nejlepší oběť. Můj odhad je povětšinou správný.

Vešel jsem do podniku, který měl kromě neděle otevřeno každý den. Otevírali vždy v deset večer a zavírali ve čtyři ráno. Hrála tu moderní hudba, která se mi příliš nelíbila, ale co jsem měl dělat? Svítilo zde hodně barevných světel. Dnes tady přišlo hodně lidí. Mnoho mladistvých mužů, kteří si chtějí zadovádět a pohrát si se srdci dívek, a dívky, které chtějí se co nejrychleji zbavit své panenské nevinnosti.

Popíjel jsem fernet. Nikdo si mě nevšímal, což bylo dobře. To já si budu všímat ostatních, to já si vyhlédnu dalšího člověka. Nejlépe světlovlasou ženu doufajíc, že bude modrooká.

Nevím, jestli Hitler skutečně věřil, že lidé nordického původu mají blízko k nadlidem. Osobně jsem rozdíl mezi nimi a lidmi jiného původu nepoznal. Všichni byli stejní z hlediska chování, vyjadřování, inteligence a dalších psychických znaků. Ovšem jejich krev chutnala jinak. Kdyby jí normální lidé ochutnali nepoznali by rozdíl, ale upíři jako já ano. Každý, kdo někdy ochutnal nordickou krev, věděl, že chutná moc dobře. Mi vždycky připadal hustější a železitější než krev jiných národů.

Seděl u baru ještě takových dvacet minut a popíjel drinky než si ke mně přisedla jedna mladá žena. Mohlo jí být dvacet jedna. Zaujaly mě její kaštanově hnědé kudrnaté vlasy. Ale měl jsem pocit, že můj prvotní zájem nevyvolaly její vlasy, nýbrž velmi příjemný parfém. Pila mojito a předstírala, že si mě vůbec nevšímá, ačkoliv musela vědět o tom, že jsem si všiml jejího zájmu.

Čekala, kdy začnu, kdy jí oslovím, jenže se já se k tomu neměl. Koneckonců přece jsem se tady nepřišel jen bavit či flirtovat, já tu přešel proto, abych si našel další oběť. Jenže zatím se nikdo vhodný neobjevil.

Že se na mě ta žena vedle dívala, jsem věděl, aniž bych se na ni podíval. Překvapil jsem, jakmile jsem se k ní rychle otočil. Nyní nemohla uhnout pohledem, působilo by to trapně. Sklopila na okamžik oči a usmála se na mě plaše.

„Vy sem moc často nechodíte, že?“ začala.

„Z čeho tak soudíte?“

„Nikdy jsem vás tady neviděla.“

Chodí tady často, napadlo mě. „Dneska jsem se doma moc dobře necítil, musel jsem vyrazit mezi lidi.“

„Znám ten pocit,“ prohlásila sebejistě. Napila se. „Kdybych ale věděla, co mě dneska čeká, nešla bych tu.“

Udiveně jsem na ni podíval, přestože jsem již do předu věděl, co mi prozradí.

„Dnes viděla mého přítele, totiž mého teď už bývalého přítele. A právě tady jsem ho viděla s jinou! Jen jsem je pozorovala. Nevšimli si mě, dokonce ani, když odcházeli. Před chvíli mi volal, ale já vypnula telefon. Ještě neví, že jsem ho viděla s jinou. Ten bude čumět, až mu dám kopačky.“ Dopila mojito, objednal jsem jí proto další.

Poslouchal její zlomené srdce ještě hodně dlouho, než mi pak řekla, že už půjde. Zpravidla jsem lidi, kteří se mnou hovořili, buďto následoval a pak z nich vysál krev, nebo jsem je přemlouval, aby se mnou zůstali a pili do té doby, než nad sebou přestanou mít kontrolu a rozumný úsudek. Nyní jsem však (kupodivu) tuto ženu nechal odejít. Ne že bych k ní cítil jakousi lítost, to ne, ale z nějakého mě neznámého důvodu, jsem ji nechal odejít. Už se mi ani nechtělo číhat na další lidskou oběť.

Zaplatil jsem svou útratu a vyšel ven z podniku. Ihned mě zasáhl chlad noci. Ještě několik chvil jsem stal na místě, než jsem se rozhodl dát do kroku.

Tu noc jsem o sobě přemýšlet víc než kdy jindy. Věděl jsem již z dávných dob, že patřím do druhu (chcete-li rasy) nejdokonalejších upírů. Přesněji řečeno: nejpřizpůsobivějších. Ano i u nás upírů existuje přírodní výběr. Druhy se vyvíjejí. Silnější přežijí. Existují druhy, které umírají, a jsou také druhy, které jsou nesmrtelné, pokud jim někdo neprobodne srdce stříbrným kůlem či jiným ostrým (ale stříbrným) předmětem.

Například nikdo neví, z jakého důvodu vymřeli černošští upíři. Asiatským upírům se naopak dařilo velmi dobře, dokonce se z nich vyvinuly ještě další druhy.

My upíři jsme se vyvinuli v každé lidské rase. Nejméně toho víme o indiánských upírech. Je vysoce pravděpodobné, že už nejsou mezi námi, ačkoliv na to bych nesázel.

Já pocházím ze slovanské větve. Jako jsem se již narodil. Můj pradědeček mi vyprávěl jak kdysi válčili s Germány a Kelty. Lidská krev těchto národů měla v sobě cosi zvláštního. Byla opravdu vynikající, na takovou prý dnes už nenarazím. Při vzpomínce na dědečka jsem trochu zachvěl. Vždy jsem si připomněl skutečnost, že i já jsem v podstatě smrtelný, pokud lidé zjistí, že jsem upír, a budou mě chtít zničit, ať už vystavením na denní světlo nebo probodnutím stříbrným kůlem.

Teď si připadám, jako kdybych začal teprve dospívat. Vypadám sice na dvacet tři, ale o svém životě jsem začal hlouběji uvažovat teprve v poslední době. Nejbližší příbuzné mi pobili lidé už kdysi dávno a o dalších jsem věděl, ale nestýkal jsem se s nimi, avšak kdyby mí příbuzní žili, zajímalo by mne, co by mi řekli na otázku, kterou jsem si začal pokládat neustále dokola: Má nějaký smysl žít do nekonečna? Prý je hodně upírů takových, kteří žijí po staletí a tisíciletí, jenže proč? Budou lovit vše, co má krev, dokud jejich  potrava jednou prostě nezmizí? Jaký byl smysl takhle přežívat? Někdy (vlastně dost často) jsem v tomto ohledu začal závidět lidem. Mohou odejít ze světa bez vlastního přičinění, prostě jen tak. Smrt si pro ně přijde a konec. Nic víc, nic míň.

Je pravda, že sice lidé umírají, za to si však snaží svůj drahocenný život zpříjemnit, zjednodušit, aby se nemuseli tolik namáhat a aby měli na světě větší radost.

Mí příbuzní se také namáhat nechtěli. Můj otec a dědeček chtěli rodině zajistit pohodlný život. Oba přemýšleli o chovu lidí. Tak jako lidé chovají lidé dobytek pro svou vlastní obživu, stejně tak chtěli oni, aby se chovali lidé, aby se rozmnožovali, krmili a posléze zabíjeli. Vše pěkně za čerstva. Nakonec se plán ještě s pomocí několika dalších jedinců uskutečnil. Pochytali kdesi několik lidí, kteří žili na „farmě“, znamenalo to, že žili v uzamčených bytech, kde měli absolutní komfort. Měli, co chtěli. Ovšem nemohli vyjít ven. Nevěděli, proč tam jsou a za jakým účelem. Netušili, že čekají na smrt. Řada jich byla nespokojená a vyděšená. Nevěděli, proč tam jsou, ale sexuální pudy vždycky zvítězily. Lidé spolu souložili a k našemu potěšení někdy až dost často.

Jednoho dne však byl jejich pobyt na „farmě“ prozrazen. Za všechno mohl jeden upír, který měl velkou žízeň po krvi a ještě k tomu ho bavilo, když lidi mohl strašit a dívat se na ně, jak se trápí. Všechno o rodinném plánu prozradil ženě, která měla být ten den zabita. Vysvětlil ji, že ona a její druzi jsou vlastně dobytek určený jednou či později na porážku.

Když se o tom dozvěděli všichni lidé na naší „chovné farmě“, na protest se přestali kopulovat a někteří dokonce přestali přijímat potravu, což vedlo k pádu našeho plánu, jenž by se stejně nestal produktivní, protože byl určen k dlouhodobému fungování a kusů našeho „dobytka“ by muselo být stejně více, než jsme doposud měli.

Upíra, který řekl, co neměl, jsme zabili, když spal v rakvi. Na to, že naší rodině znemožnil plány na pohodlnější život bez lovení kořisti, zemřel krásnou a bezbolestnou smrtí.

Jinak můj otec byl doktorem (děsivé, co?) a občas si domů sebral nějakou tu krevní konzervu (navíc nikomu nikdy nepřipadalo divné, že dělal jen na částečný úvazek a že dělá pouze v noci) . Ovšem sám říkal, že není nad čerstvou lidskou krev. A měl pravdu.

Ze vzpomínek mě vytrhla postava starého člověka, jenž vyšel zpoza rohu ulice. Míjel mě, aniž by mi věnoval pozornost. Pocítil jsem závist. On jednoho dne zemře, kdežto já ne. Já tu mohu zůstat ještě rok, dva, půl století, čtyři sta let… Jak dlouho? Dokud na Zemi nespadne asteroid a nezničí vše živé? A co nukleární válka? Netušil jsem, jak na mě bude působit zvýšená radioaktivita, ačkoliv proti všem dosud známým nemocem byl můj organismus imunní. Mě netrápila rakovina plic, leukémie, AIDS a další zhoubné nemoci. Mě vlastně netrápilo nikdy nic.

Až teď. Uvědomil jsem si, že jsem svým způsobem prokletý. Co jednou započalo, musí rovněž skončit. Jenže nás upírům, opravdovým pánům tvorstva, opravdovým vítězům přírodního výběru konec jaksi unikl. Přirozeně neumíráme. Já sám jsem nikdy nedovedl představit nekonečno. Jak tedy mohu nekonečně žít?

Jistě si říkáte, že by tudíž na světě mělo pobíhat mnohonásobně upírů než jiných živočichů. Musím ovšem připomenout, že my upíři se rozmnožujeme pomaleji než kterýkoliv jiný tvor na této planetě, a řadu z nás pobili ve středověku a pak v době osvícenství (Vatikán jistě dodnes vlastní dokumenty, které tohle všechno dosvědčují).

Za několik dalších měsíců jsem si z hrůzou uvědomil, že mě opravdu nebaví takhle žít. Skutečně jsem záviděl lidem jejich životy. Záviděl jsem jim také lásku, poněvadž my upíři máme jen pudy, žádný cit nemáme (Proč jsem tedy nechal tu ženu u baru odejít?). Po mnoha úvahách jsem dospěl k závěru, že takhle to dál nejde.Jsem už na světě přes tři sta let a vypadám, jako by mi bylo asi třicet pět. Hodně lidí by mi závidělo, ovšem já jsem jim záviděl víc a troufám si tvrdit, že po právu.

Přestože má náš druh silný pud sebezáchovy, já začal přemýšlet o sebevraždě. Jedinou variantou, jak se zabít, pro mě byla smrt na slunci. Představoval jsem si, jak někomu zaplatím či donutím, aby mě přivázal v noci k útesu a já potom čekal na první sluneční paprsky. Na paprsky, které dávají rostlinám život, zatímco mně by přinesly smrt, zánik a bolest. Ano, fyzickou bolest. Dá se říci, že té jsem se bál ze všeho nejvíce. Zároveň by se mi však splnil sen, na vlastní oči bych uviděl východ slunce. Podle některých ten nejkrásnější okamžik na světě.

Později jsem už několik dnů abstinoval po lidské krvi a při každém setkání s člověk jsem okamžitě zatoužil zakousnout se do jeho hrdla vysát ho do poslední kapky. Ale překonával jsem se a začal si připadat jako dárce života. A ačkoliv to bylo proti přírodě, naplňovalo mě to radostí. Věděl ovšem, že takhle dlouho nevydržím, že toužím po člověku. Tudíž bylo načase ukončit mou nesmyslnou a snad ještě dlouhotrvající existenci.

Nyní jsem byl pevně přivázaný ke stromu a čekal jsem na první paprsky slunce. Ten bezdomovec mě přivázal vskutku dobře. Zkoušel jsem se všelijak dostat ven, ale nic naplat, prostě mě přivázal tak dobře, jak jsem ho požádal. Navíc jsem si byl jist, že zůstane ve stavu mlčení. Koneckonců dal jsem mu tolik peněz, že se málem rozklepal blahem. Prohlásil, že s tolika penězi může začít znova, a bez toho, aniž bych ho nějak žádal, mi slíbil, že to udělá. Měl slzy v očích a děkoval mi. Stále tu stál a ptal se mě, jestli si nepřeji ještě něco. Podíval jsem na něj s chladem v očích a řekl mu, aby už šel. Trochu ho to zarazilo, ale poslechl. Za několik minut mi zmizel z dohledu.

Osaměl jsem. Pozoroval jsem oblohu a přemítal nad svým životem. Téměř čtyři staletí. Jak se hodně věcí změnilo a hodně věcí měnit bude, naštěstí beze mě. Jdu dobrovolně vstříc smrti.

Zanedlouho se obloha začala zesvětlovat. Slunce už je tady! Netušil jsem, jak mé oči budou reagovat na přímé sluneční paprsky. Jediné, co jsem pociťoval bylo pálení kůže, jako kdybych vyválel v kopřivách. Začal jsem sebou škubat, ale lano mi nic nedovolilo. Pálivá bolest  zesilovala, křičel jsem, jenže široko daleko nikdo stál, aby mě zachránil. Několik paprsků se dostalo nad horizont a mi se škvařila kůže jako na rožni.

Za dobu, o níž jsem neměl ani nejmenší ponětí, jsem zůstal oslepen žlutou září. Neviděl jsem nic než tu zář. Takové je tedy slunce! Oči už mi ani neslzely, protože se škvařily jako celé mé tělo.

Zůstala jen záře a bolest…