Vzbudil ho hluk a křik někde před jeho vlastním domem. Dusání nohou po trávníku, neklidný pleskot šatů při prudkých pohybech, mužské oddechování a ženský křik. Z práce přišel pozdě v noci, nemohl tedy spát dlouho, byla ještě tma. Bez odezvy o svém bdění se dotáhl k oknu a vzepřel na rukou se o rám. Dvě vyhecované mužské vlající postavy chytaly na jeho trávníku mladou ženu ve večerních. Jeden jí, přikrčený k dosáhnutí co největší rychlosti, bránil úhyby do stran v možnosti běžet v před a druhý se jí snažil uchopit z boku za ruku, ona se mu mrštně dokázala zatím vyklouznout. Šáhl po mobilu a otevíral okno. Teprve teď si jeho osoba, s absolutně neproudící aktivitou uvědomila, že poznává tu ženu. Nahé paže po ramena a nohy až po stehna vylézaly z černých šatů, v neustálém pohybu měnili směr v zatížení a vyvážení trupu. Ozdobná třpytivá tělíska na látce, píchali krátce po stovkách do modré, mrtvé, umělým povlakem běloby, prosvětlené noci. Tu ženu vnímal podvědomě blízce. Chladný říjnový vzduch mu otevřel tvář a on křičel.

“Nechte jí. Zavolám policii.”

Jeden z mužů se na něj podíval a za pokračujícího pohybu začal lovit zpoza bundy něco od svého podpaží. Viděl zpomaleně zdánlivou nesehranost těch lidí, která by neuspěla na žádné soutěži synchronizace, i ruku toho muže, hledající trhavě, zpomaleně, po ose chtění, zbraň. Tu ženu doopravdy poznával, byla to jeho manželka. Na tom by nebylo nic divného, nebýt toho, že byla již tři roky prohlášena za mrtvou.

Odtrhl se od okna a ukryl se ve stínu pokoje. Věděl přesně, kde leží jeho pistole, sama zaplula z černého prostoru do jeho dlaně. Nebýt toho, že spatřil svou ženu, nejednal by jinak takhle ukvapeně, jenže teď v něm všechno přepěnilo přes rozumné uvažování veškerýma otázkama, podvedením a vzpomínkama, které se ještě nezobrazovaly, ale přesto už o nich věděl. Nejvíce ze všeho nic nechápal. Postřílel ty chlápky po čtyřech ranách, čtyřikrát bylo na krátkou chvíli u něj v přízemní místnosti jasněji než venku. Vyskočil ven na trávu skrze pach střelného prachu a rozeběhl se k ženě svalené na trávníku. Vyděšená, bála se pohnout strachem, aby znovu nerozeběhla dění, které právě skončilo, přesvědčovala se postraním pohledem, že její pronásledovatelé jsou mrtví. Těch pár skoků, co k ní měl daleko, se hádal sám se sebou, že se spletl. Došlo mu, co že to v náhlém návalu zmatku provedl, ale když jí uchopil za ramena, byl si jist, že ta chladná pokožka a třesoucí se tvář patří osobě, i po těch letech jemu stále nejbližší. To si právě uvědomil.

Nemusel prohledávat rozhozená těla na zelené zemi, poslána k zemi setrvačností údů, zbavených poháněné myšlenky, aby zjistil, že se nejedená o zločince. Odznak měl jeden z nich připnutý na opasku a druhému vypadl z ruky. Tohle nemohl vědět. Nezbýval čas. Postavil jí na nohy a nasměroval jí k domu, tam se stihnul jen obléct, sebrat peněženku a klíče od auta. Neopovažoval se ani stihnout víc. Rozběhli se k autu před domem, ve spěchu s neefektivním provedením nástupu do něj odjeli od místa, kde by se tragédie předchozích okamžiků, nebýt dvou mrtvých těl, ztratila do času minulého, kde by jí nikdo nehledal.

V motelu daleko za městem se vařila voda. Rozlil jí ve stoje do dvou šálků. Byla to první věc od zaplacení, kterou zde udělal. Ona seděla u stolu, schoulená, s rukama sepjatýma u kolenou, nic neříkala, ale nebyla ani nervózní. Příjmal od ní určitý klid, uléhavý jako fotka lesního jezera po západu slunce, že se mu ani nechtělo vyptávat, i když si dobře uvědomoval tíhu toho, co na zahradě před svým domem provedl. Akceptoval její znovuobjevení jako fakt a mysl se sama vrátila do doby, kdy jí ještě bolestně nepostrádal. Nemělo cenu vyčítat, zkazil by divnou pohodu do které se kouřilo ze šálků a také neměl výčitky ani z mála připravené na jazyku. Než si osladil čaj, ona uchopila hrnek oběma rukama, hřála se o něj a při tom opatrně upíjela hořkou nažloutlou horkou tekutinu.

“Jak se máš?”

“Dobře, ale nikam jsem se v životě neposunul.”

“Pracuješ pořád v klubu?”

“Jo, ale teď už je to úplně jinej klub. Jiná atmosféra. Jsem jeho spolumajitel.”

“Polepšil sis, to je dobře. Celo dobu jsem nějak uvnitř věděla, že si žiješ dobře.”

Prozkoumával jí vnitřek hlavy ze zvuku těch posledních slov, ale nic než upřímnost v nich nenacházel. Ona se stále dívala kamsi mimo rozhoupanou hladinu šálku.

“Prohlásili tě za mrtvou.”

Jen na to přikývla, přesvědčila ho, že je myšlenkama zase s ním. Přenesl se v duchu zpátky k místu, kdy po ní vyhlásili pátrání. Policie našla po několika dnech její zkrvavené šaty v kaňonu kus u silnice, blízko řeky. Pak už nepřišla žádná stopa, jen úřední lejstra o právním ukončení její existence bez důkazu mrtvého těla.

“Kde jsi byla.”

“Podlehla jsem zvrácenosti uvnitř sebe. Momentální rozhodnutí.”

“Chápu. Znám tě přece.”

“Utekla jsem za větší mocí. Jako vždycky v mém životě.”

“To jsem si ze začátku myslel taky, čekal jsem, že se vrátíš, ale pak bylo jasné, že jsem tě ztratil, uvěřil jsem oficiálně platné verzi, že jsi mrtvá.”

“Byl to jeden guru z nezákonné církve, ovládl si mě, nemohla jsem nejít, odolat té netušené znovu poznávané chuti.”

Zvedla k němu hlavu, poprvé si od nového setkání povídali i očima, celý se do těch jejích zasnil steskem nad bývalou samotou.

“Půjdeme se prospat. Nesmíme zapomínat, že utíkáme.”

Nechali svítit lampičku, snášet náhlou znovunalezenou blízkost dohromady s krycí schopností tmy by nezvládli.

Potřebovali nakoupit věci na útěk. Zastavili na silnici kousek nad hranatě poskládaným nákupním centrem. Lidé před ním zajížděli do políček vyhrazených pro parkování. Pozorovali je a snažili se upnout na systém, podle kterého si vybírají, kde zastaví, když mají v tom obrovském po ránu nezaplněném prostoru, tisíc míst.

“Tam je všechno.”

“My tam jít nemůžeme.”

“Kam jinam. Musíme.”

“Určitě nás hledají.”

“Tam nás nenajdou. Je brzo ráno.”

“Dobře, ale zaparkujeme tady, ne na jejich parkovišti.”

Vystoupili z vozu a sešli z kopce, na němž ranním mrazem odumírala blížící se zimou, zeleně zakonzervovaná tráva.

Tlačili spolu nákupní vozík a natahovali zřídka ruce ke stranám a přihodili z nepřeberně širokého sortimentu věc, o níž uvažovali jako o užitečné. Při téhle uspávající činnosti, za tichého křivě valivého vrzání levého bližšího kolečka vozíku, mu chtěla vyprávět, u regálů, mezi jejichž mezerami v blocích do výše vyskládaného zboží, mohl příběh uniknout pryč, zbavit se tíže a všeho co mohl zkazit a ztratit.

“Jenom se na mě podíval a já věděla, že mu patřím, projelo to mým vnitřkem od pánve středem u páteře až do prsou. On byl guru a já snad ještě dřív, než mi o své církvi řekl, věděla, že patřím k nim. Vyznávali mnohoženství, oddávali se bezvýhradně rozkoši a jediným smyslem naší existence bylo uspokojení všech fantazií. Peníze byly nepodstatné, obklopovali jsme se jen věcmi zobrazujícími luxus a způsobující při doteku s nimi milostnou závrať. Nemusel mě přesvědčovat, vzdala jsem se hned, nechala jsem se odvézt do pustiny, zmrskat, vysvléct a omýt v posvátném rituálu, aby všechno minulé bylo zapomenuté a já si sebou neodnesla přítěž dřívějška, kdy jsem byla ještě nevědomá. Nechala jsem tam na břehu tenkrát i tebe, někde ve svých šatech a v kapkách krve z mých obětních ran.”

Dojeli k pokladně, jejich nákup položku po položce zmizel opípán za zády pokladní, odpojené na své židli od reality. Ta si mdle řekla o peníze, přijala od něj platební kartu a projela jí terminálem.

“Vaše karta je zablokovaná.”

Stiskl rty, takže oni nezahálí, musejí si dávat větší pozor. Chodí si spolu jako ve snách, světlušky v milostném tanci nad vodní hladinou, kde se ale pozor, skrývají hladové zubaté ryby. Podíval se do peněženky. Ona mu z kapsy šatů vyndala několik drobných bankovek, dal je k těm svým.

“Omlouvám se, asi nějaký omyl. Něco z nákupu vrátíme, nemám totiž u sebe dostatek hotovosti.”

Projížděly trasu po obvodu regálů v opačném směru a věci vyndavali se stejnou nahodilostí a nezaujetím, jako je před tím do vozíku skládaly.

“Policie tě určitě nesleduje kvůli sexuální komunitě? Co se semlelo?”

“Ne, jenom kvůli tomu ne. Mnohoženství je nezákonné. Také nás obvinili ze zneužívání postavení ženy, ale my tam všechny byly dobrovolně, bylo naším posláním nechávat se ponižovat a dokonale se tak uspokojovat. A z užívání narkotik, to ale také mělo svá přísná pravidla a rituály. Měli strach z naší svobody a vnitřní nedotknutelnosti. Udělali na nás razii, ale my si jich všimli dříve. Při představě, že by jsme měli jít do vězení, tísnit bezbřehý prostor, do kterého se otevřela naše mysl, mezi čtyři na sebe natlačené zamřížované stěny, jsme zvolili dobrovolně odchod za našimi sny a božstvy, do světa věčné nirvány. Policie našla jen teplá, roztoužená, opojená, ale mrtvá těla. Jen já jediná jsem z nějakých důvodů vyšší moci přežila, žíly se mi sami zavřely a i když to údajně dalo doktorům spoustu práce, probudila jsem se v nemocnici po týdnu živá a při smyslech.”

Rozuměl všemu co říkala, její perspektiva vnímání okolí mu nedělala problémy a na chápání jejích popudů měl přirozený speciální orgán, jak někdy věřil. Tlačil vozík a pozorně, nenechávaje se vyrušit z koncentrace, rozumně, bez zapojení vlastních reakcích o podvedeném, které se ještě trochu uvnitř něj ozývaly, poslouchal.

“Ani kvůli tomuhle po tobě nejdou.”

“Oni po mě vpodstatě vůbec nejdou, po mě jde někdo jiný. Byli jsme uzavřená společnost, ale jenom, co se týče duchovních členů, veřejnosti jsme se otvírali, kdokoliv se mohl připojit k našim hrátkám. To byl taky jediný zdroj našich příjmů, nepracovali jsme, odvádělo by nás to od klidu, od splynutí s rovnováhou a přetrhávalo by to naše požitky. Host musel být mocný, nemohl to být zas tak někdo obyčejný, guru sám rozhodoval, kolik a koho připustit. Jednalo se často o lidi slavné. Jedním z těch, co se pravidelně dostavovali a užívali si naší přízně a ochoty našeho guru dělit se o nás, podřízenost byla naše cesta bez ke slasti, byl i jeden senátor. Nikdo, kdo se účastnil, neměl sebemenší zájem mluvit venku. My nechtěli být odhaleni z důvodů bezpečnosti a oni, ti přispívající, zase z důvodů ztráty postavení. Všechno fungovalo a všichni si plnily tužby, až do osudného dne, když se to dostalo na veřejnost. V ten moment jsem se stala jedinou osobou, co mohla potenciálně mluvit a proto jsem teď tajným veřejným nepřítelem. Z nemocnice jsem utekla a protože neexistovalo nic, co by mě oddělovalo od starého světa, když mi ten nový zmizel, vytekl z žil mých skromných a žádostivých bratrů a sester na vykládanou podlahu naší svatyně, patřila jsem zase tobě. Nemohla jsem jít jinam, u tebe zas bylo mé místo.”

Vzali si jen nákup v hodnotě veškeré hotovosti, vyškrábali se vzhůru k autu a od úst jim ucházela pára, než se jeho interiér za jízdy zase zahřál.

Dostali se k horám, jejich auto se šplhalo vzhůru po osamělé silnici, na jejíchž jedné straně se zvětšoval propad do prázdna, klouzal po hraně ostrých úbočí až zpátky k mateřské níži země. Za zády na sedadlech sice měli tašky z marketu plné potřebných věcí, ale na nejdůležitější věc jim hotovost nezbyla. Zajel ke straně a zastavil na největším vrcholu, kam stavitelé silnici vytlačili.

“Už nám došel benzín?”

“Téměř, ale dál už to nemá smysl. Odtud je to z kopce a dole by nás chytli.”

“Takže skončíme tady.”

“Nejsme profesionálové, neumíme utíkat.”

Stiskla mu ruku, pokusila se o úsměv, pak vystoupila. Opřela se kolo, které bylo metr od jasně daného, chybu neodpouštějícího srázu. Nohy jí viseli do prázdna. Toho se zalekla a raději je přisunula k sobě. Posadil se u druhého kola vedle ní, nezkoušel natahovat nohy směrem k mrakům, složil si je rovnou pod sebe. Prohlíželi si to ničím přeplněné místo, kterému hory dodávaly smutkem trvanlivosti.

“Musíme se zabít, viď?”

“Nic jiného nám nezbývá.”

Hýbala špičkami bot proti modrému prostoru, pinkala si s ním, jako kdyby jste hodily na křečka nafukovací velký míč, na kterém se děti nedokážou udržet.

“Pamatuješ, jak jsme se seznámili?”

“Nezapomněl jsem, občas si připomínám přirozenou sílu pohnutky, abych vyrazil k tobě.”

“Přišel jsi, ukradl mě bratrovi mého otce a já hodinu nevěděla, jak se mám zachovat. Dala jsem ti tak nechtěně čas, dostat mě.”

“Když jsem tě viděl s ním, tak křehkou a rozpálenou, že ti bylo jedno, co by s tebou dělal a tu jeho upocenou chuť na tebe, věděl jsem hned, že nejlepší chlap pro tebe budu já, teď šlo o to, abys to věděla i ty.”

Viděl se, jak stojí u dveří a kontroluje přicházející lidi do klubu, tenkrát byl ještě obyčejný vyhazovač, co své kšefty teprve rozjížděl. Díval se do velkého prostoru zaplněného lidmi, přebasovanou hudbou, vzájemně neslučitelnými tanečními pohyby a nepravidelně oslňujícími světly. Všiml si i jí, sedmnáctiletá holka, v zajetí nezvladatelnosti své vlastní chuti, jejíž průběh měla zdeformovaný, jak se tře o rozkrok muže, bez přehánění spíše starce, s nímž měla společné rysy obličeje. Z čistoty mysli přišla pohnutka, šel k nim, uchopil ji, dívali se po sobě, ona se zastavila a vypadala, jako když děcko nachytá otec jak si hraje s jiným děckem na doktora, trochu se v tu chvíli cítil otcovsky, nechala se jím odtáhnout. Od té doby byli pořád spolu, nedokázaly se od sebe na minutu odtrhnout.

“Zkazila jsem ti život.”

“Obohatila ho, nepoznal jsem všechno, to nejdůležitější však jo a teď můžu klidně skočit dolů, i přesto, že jsem ho nestihl naplnit.”

Naklonila se do hlubiny podél strmých ostrých skal, pozorovala malinkou silničku, úzkou z té výšky, jako vytrhnutá niť od košile, co se kroutila pod nimi.

“Támhle je hotel, v něm lidé a jejich osudy jsou také nenaplněné, většina ještě nepoznala, co je důležité, jenomže v jejich autech je benzín. Proč nám všechno došlo tak brzy?”

“Máme to asi někde napsaný, aby nám došel benzín. Nikdy jsme se nezadřeli a na to já jsem pyšnej.”

Podíval se tím směrem také, dva obdélníčky domu a malé tečky aut, nechtěně se pousmál jejím slovům. Pak se mu koutky zase stáhly.

“Vstávej, jedem.”

“Nechci ještě skočit. Chci toho od tebe ještě hodně slyšet, máme čas.”

“Proboha nebudeme skákat, pojedem dolů.”

“Tam nás ale chytnou.”

“Nechytnou, když budeme mít benzín.”

Zadívala se dolů, došlo jí, na co přišel.

“V těch autech mají jistě benzín. Ukradneme jim ho, že jo?”

“Jo, jim chybět nebude a my si ještě zasloužíme chvilku jet.”

Auto mezi tím stihlo vychladnout a s nastávající nocí teplota klesala. Budou to muset vydržet, než sjedou dolů. Auto nabralo rychlost a bez zapnutého motoru poskytovalo ladivě valivou, přírodní zvukovou kulisu.

Nechal auto, až samo kus za hotelem, ztratí svou energii a zastaví se s klidem papírové loďky opřené o stěnu pěny v bílé vaně.

“Je mi děsná zima.”

“Mě asi není.”

“Ty si alespoň točil volantem a brzdil, já se mohla jenom tak akorát klepat zimou.”

“Tiše! Krademe tu přece, nemusí o nás vědět i všichni jeleni v horách.”

“Řekla bych, že jelenům je to zrovna jedno. Máš nějakej plán?”

“Vypáčíme dveře v támhletom přístavku, podle mě je to sklad, kde najdeme nějaké pomůcky.”

Vyndal z auta nářadí a přesunuli se k plechovým dveřím nejmenší části hotelové stavby. Nevěděl, jak to má udělat a tak vzal ten největší šroubovák co měl a páčil obě křídla dveří od sebe.

“Nikdy jsi nebyl moc šikovnej.”

“Alespoň jsem u nás doma uklízel.”

“Já vařila.”

“Jenže pořád, víc jídla jsme vyhodili zkažený, než snědli.”

“Nevím, proč jsem to dělala.”

“Buď ses o mě otírala, nebo si vařila.”

“Nic jiného neumím.”

“Nic jiného tě nebaví.”

“Ráda si vymýšlím jídla. Je v tom můj prostor, nikdo to nezopakuje.”

“Ani ty sama, divil jsem se vždycky, že se to všechno dalo jíst.”

Dveře povolily, uvnitř bylo přesně to co čekali, sekačka na trávu, složené slunečníky opřené o zeď, rozbité i náhradní židle, pult s nářadím. Sebral prázdný kanystr, lavór a vrtačku. Dveře zavřel a šel na parkoviště vlézt si pod jedno z aut. Začal vrtat v místě, kde tušil nádrž. Vlezla si k němu.

“Překážíš.”

“Děláš děsnej binec. Nechci aby mě viděli.”

“Snažím se být potichu, ale vrtám, jinak to nepůjde.”

“Třeba je nevzbudíme, budou si myslet, že jsme nějakej bobr, nebo tak něco.”

“Nějakej technickej bobr, s elektrickýma zubama.”

“Jak poznáš, že už to máš navrtaný?”

“Až z toho poteče benzín.”

Vrtal na co nejpomalejší otáčky, dokud neucítili, jak na ně cáká kapalina s hlubší spodním tahem v nose.

“Nafta. Sakra.”

Rozchechtala se, nemohl se nepřidat, dělali ještě větší hluk než doposud, bylo jim to jedno, dřív se smáli pořád, co se znovu setkali, tak vůbec, přišlo to až teď. Kdyby nějaký host vykoukl z okna, mohl si myslet, že má halucinace, protože jedno z aut se na něj slyšitelně chcechtá.

Odvrtali jiná dvě auta a tentokrát lavór naplnili správnou tekutinou, stejně tak naplnili parkoviště svou bezprostředností. Vrátili se zpátky ke svému autu a narvali mu nádrž po okraj. Opírala se mu o záda, když naléval.

“Divím se, že není zlodějů víc, když krást je tak zábavné.”

Potom zvážněla a přilepila se k němu mnohem těsněji.

“Je to někde ve mně. Jinak by si mě už odmala nemohl brát otec, potom učitel a další dva muži. Pohlaví mi páchne touhou po zneužívání.”

“Mlč.”

Zahodil lavor za krajnici, nasedl do auta, držel se volantu a mlčel. Nedíval se na ní, i když věděl, že ona v něm pátrá. Nechtěl se bavit o tomhle, ale nedokázal změnit téma. Musela ona dostat se v myšlenkách jinam a začít mluvit.

“Stejně umřeme, musíme se zabít. Do vězení nejdu.”

“Já taky ne.”

“Tak aspoň zabijeme toho senátorskýho zmetka.”

“To je rozumný nápad. Víš, kde je?”

”Několikrát jsme se přesunuli k němu na chatu, má jí postavenou v nějaké chráněné oblasti. Čestná výjímka schválená úřady, chápeš?”

“Tak tam vyrazíme.”

Nechal si od ní podat mapu a určil konečně nějaký směr.

Před vjezdem do národního parku stála bouda hlídače, který prodával vstupenky, bohužel také zvedal závoru, která přehrazovala cestu dovnitř s rozhodností železničního retardéru. V domku se rozsvítilo, lekli se světla za záclonou. Do kuželu reflektorů auta se z neplynulou chůzí dosunul ozbrojený stařec a namířil jim zblízka svítilnu na obličeje.

“Co tu chcete?”

“Chceme do parku?”

“Teď v noci?”

“Počkáme do rána, nevěděli jsme, že je to tu hlídané.”

“Musí být, jinak by tu naši kempující, klid hledající občani, všechno vytrhali a ožrali až po kořeny.”

Prohlížel si je se zájmem, potom se na ně zašklebil, na něco přišel.

“Co že sem jedete dělat?”

“Trochu klidu najít, jako všichni.”

“Nejedete náhodou zabít senátora?”

Vešel do nich pocit marnosti, nemohli se pohnout a moc chtěli působit dál přirozeně, nevyděšeně.

“Není momentálně tady, ale udělat to můžete. Já vám bránit nebudu, zaslouží si to.”

“Jak?”

“Jak to vím?” Protáhl si ztuhlá záda, brokovnicí mířil k zemi. “Jste všude v televizi, prý hodně nebezpeční.”

Odplivl stranou hnusnou chuť z přerušeného spánku.

“Chcete kafe?”

“Ne.”

Pokrčil rameny.

“Dám vám lístek, jako by jste přijeli ve dne a pustím vás.”

“Proč?”

“Musíte najít jeho chatu. Nebudete to mít těžký. Je to jediná chata tady. Dejte se po kopci horských fialek, ale pozor, neponičte je, rostou jenom tam na celém světě. Má žena je milovala. Ten dům totiž dřív patřil jí, nezvládla, přijít o něj. Proto.”

Vrátil se dovnitř, pak jim zastrčil lístek za stěrač a zvedl závoru, jejíž nepřekonatelnost zmizela ve výšce. Nezamávali mu, on jim také ne.

Neodolali jim, jejich kvítky byly nádherné. Svah, na kterém rostly, protřásaly svou vůní a živily ho na jeho cestě vzhůru.

“Jsou nádherné, pojď.”

Vyvedla ho za ruku z auta, praštil se o dveře, ale musel se nechat táhnout. Svalili se do kvítků, barevných i v odstupující noci.

“Jsme nejšťastnější na světě. Kdo může říct, že se válel v horských fialkách?”

“Já.”

“A já.”

Políbili se. Chtěla po něm, aby jí přimáčkl k zemi. Nelíbilo se mu, že to z ní zase lezlo. Vysvlékli se, svolil. Chtěla být hlavou dolů, aby jí skála ne zcela zakrytá rostlinkami při každém pohybu, sunoucím po svahu, drásala záda. Ke konci byly uneseni oba. Vždycky ho strhla sebou, do ní.

Nikdy potom nemlčeli. On to chtěl vždy smazat a ona zase přivolat. Přitáhla si pažemi co nejvíc stonků ke svému tělu. Rostly jí tak z podpaží, žeber boků a z klína. Splynula s krajinou, chráněná tak mohla hovořit.

“Našel sis někoho, za tu dobu?”

“Pár holek z klubu bylo u mě doma.”

“Takže si byl sám.”

“Jenom tam, v práci to šlo.”

“To je mi líto.”

Otrhával nejdříve lístečky, pak škubal celé kytky a házel je na ní, pokládal je po jejím těle na hromadu jako při pohřbu člena nějakého keltského národa.

“Nemohla jsem být s tebou. Jsi řád a dobrota.”

Ničil systematicky vzácný porost, stejně jako běh života ničil je samé, také vzácné. Na oplátku.

“Já jsem z nás ten sobec. Miluju tě a to mi stačí. Jenom tohle a přitom všechno o nás a o tobě vím. Nenávidím se.”

“Já se zas mám ráda i za své úpadky.”

Nechala si zavalit i obličej. Pozoroval fascinovaně její mohylu a pak jí rozházel po okolí. Vstali, oblékli se a šli ještě dál žít. Zbývalo jim dost času na život, než senátor přijede a padnou tři výstřely.