Vidíš, že se vše ve špatné obrátilo,

což ti okamžitě prozradilo,

že už nemusíš mít důvod chtít

nadále svůj život žít.

Poznal jsi jaký je svět,

který už nikdy nevrátíš zpět.

Tvé naděje již pohasly,

tvé strážkyně štěstí šance propásly.

Nikomu na tobě nezáleží, myslíš si,

a zachránit mě nikdo nepoběží, v duchu říkáš si.

Všechny, co nejsou životem znavení,

nezajímá tvé převeliké trápení.

Duše tvá je uzavřená jako ulita,

smutkem a nenávistí je však naplněna dosyta.

Úzkost v tvé hlavě je jako parazit,

kterého je pozdě nějak zarazit.

Nejraději by sis rukama své tělo roztrhal

a tím tak kontakt s tímto světem zpřetrhal.

Chtěl bys zemřít smrtí otupující,

aby jsi zničil smutek tebou prostupující.

Láska tě již dávno opustila,

neboť žena blízká ti tohle všechno dopustila.

V tvém srdci zanechala prázdnotu,

která ti připomíná věčnou samotu.

Náhle se ti zatmělo před očima,

poněvadž nastala další úzkostná hodina,

jež tvůj život proklíná,

a další fáze utrpení opět začíná.

Ležíš, podřezal sis žíly,

vždyť už to potrvá jen chvíli,

než nastane konec

a zazvoní pohřební zvonec.

Zavíráš oči, usínáš,

myslíš si, že umíráš.

Krev odtéká pomalu

do odpadního kanálu.

Otevřeš oči, procitáš

a v nenáviděném světě se opět ocitáš.

Vylézáš proto z vany ven,

abys si došel pro zbraň jen.

Do revolveru dáváš už několikerý náboj,

který v sobě ukrývá temný smrti závoj.

Přikládáš si zbraň k hlavě,

však přece stiskneš kohoutek velmi hravě.

Upřímná slza ti ukápne na zem,

ty ze zbraně vystřelíš rázem.

Kulka ti hlavou prolétla,

ale už se nedovíš, kam až dolétla.

Tělo tvé na zem padá,

smrt je strašně ráda,

že se zmocnila další duše,

z níž vytekla krev barvy růže.

Všem jsi byl ukradený,

ty, životem unavený,

ty, životem podvedený,

ty, v náruč smrti přivedený.

Ach! sebevrahu bezmocný,

duší i srdcem nemocný,

Z života svého ses vyloučil,

aniž by ses z někým z nás rozloučil.