S večerem vstoupilo ticho
konejšivou dlaní
pohladit vzduch,
alespoň na okamžik
ošálit smysly
zdáním
obyčejného dne...
i když se vrací
pach spáleniště
a nezpívají ptáci,
ještě ne...
V tu chvíli na útesu
nějaký blázen
pohladil
struny mandolíny,
a jako na povel
se vrátil hlas
do ztuhlých hrdel
racků...
Na rudém písku
se roztančily stíny,
když vítr poškádlil
vrcholky borovic,
a moře poslalo
slzavé vyznání
do oblázků...

****

V šatech z organtýnu
od krve ušpiněných,
zaplatí cenu za hřích,
první a jediný,
poslední,
smrtelný...
Neslyší mandolínu
a ani tichý zpěv
z útesu tam někde
v šeru,
vědomí společně s dnem
odchází...
Písek i obloha
vsakují krev,
ve vzduchu pulsuje napětím
chvíle klidu,
než skrytý hudebník
poslední tón vyloudí
a pak se setkají...
na věčnosti.
Okamžik klidu
mezi výstřely,
okamžik placení
nevinných hříchů!

Budoucnost v minulosti,
přítomnost ...v tichu!