Přemýšlím o nás dvou. Ne snad proto, že bych pochybovala, ale prostě jen tak. Bez důvodu. Jsem ráda, že tě znám a že je to mezi náma takový, jaký to je. Vážim si toho. Vždyť kolikrát máš pocit, že tomu druhému na tobě záleží? Myslím doopravdy, bez toho,aby tím jen sledoval svůj vlastní prospěch?
Vzpomínám na naši první noc. Na pokoj zaplavený světlem svíček a my dva, nazí a zranitelní, jsme leželi v objetí. A v tom tichu bylo všechno. Mluvili jsme beze slov. Věděla jsem, že ti můžu věřit.Začala jsem brečet z tohohle poznání. Tys slíbával mé slzy a mě bylo tak krásně...a tobě taky troufám si říct. Nikdy bych si nepomyslela,že to budeš právě ty. Že v tobě najdu svýho učitele. Ne že bych tě snad slepě následovala,ale když ses nebál otevřít svý srdce a tvý slova prýštily z pocitů duše, věděla jsem,že VÍŠ. Přesto skrýváš mnoho pod maskou člověka, co je v pohodě. Ale proč? Když si otevřel oči mě, mohl bys naučit i jiné...Vrátit je k sobě samým tak jako mě. A za to ti děkuju.
Tu noc jsme si dlouho povídali. Připadala jsem si jako malá holka, když jsem se ti svěřovala se vším mým trápením. Každý má nějaký trápení, ale ne každý má někoho, komu se může svěřit a vypovídat se. Bohužel. Ale tys mě chápal. Snad proto, že jsme si tak podobní? Nebo si tím taky prošel? Hledání a nalezení....Iluze a pravda... Realita se mísí se snem, nebo je sen jen součástí reality?
Těším se, až zase přijdeš. Zazvoníš u mých dveří a já budu vědět, že si doma. Vědět, že ted jsi tu ve svý pravý podstatě, bez pláště, co tě chrání před ranami ostrých šípů plných nenávistných slov, pohrdání a výsměchu. Budeme spolu zase nazí ve své vlastní pravdě.