Jak krásný sen to jest,

jen slepá představa v hlavě.

Všechno trochu pomotaně,

na rukách svých budu tě nést...

Co slibuje ten tichý hlas,

uprostřed snu jak lehký vánek.

Doznívá v horizontu dálek,

láká k sobě ten sladký hlas.

Tichounce šeptá hřejivá slova,

jsou krásná jak luční květ.

A v lese za úplňkové noci houká sova,

do stříbrných dálek jenom smět!

Chce dát představě podobu,

co z toho však vzejde?

Nechci pak vidět vzniklou zrůdu,

ten sen dál unést nejde!

A přesto: Nitro naplňuje klidem,

je zvláštní tahle lhostejnost...

Učit se důvěřovat lidem,

i to chce trochu upřímnost!

I tohle objímá svými hnáty strach,

z toho, že sen se rozplyne...

Vše ostatní je jak zlatavý prach,

v té prázdné, bezedné pustině...

Obavy, pochybnosti,

svírají celé prohnilé tělo.

Kam zmizel ten mrtvolný klid,

ta trocha lživé upřímnosti,

té bouři, co se zachtělo,

do tváře nevinného člověka bít!