Píšu si slova, co z duše mi tryskaj.

Vysoký vodotrysk smíšených pocitů

o ulicích Paříže.

Žije i po tolika generacích.

Všeho.

I Axel Munthe tam byl.

Viděl to, držel to, cítil to.

Ach Bože, jak on dokázal být nad věcí.

Dokázal tišit umírající dítě

a já tu fňukám nad rozlitým mlékem

mého osudu

V ulicích Paříže je to vše cítit.

Je magnetem minulých let

i mě.

Jsem uvnitř tak přeplněná vším

a nemám to komu dát.

Změna je život, je to ale i tápat.

To už mě nebaví.

Je to tak hezké,

nedoceněná přátelství.

V knihovnách tlí tisíce knih

a v nich miliony životů.

Ti co nejsou v knihách jsou

ještě v ulicích, v lesích

Někteří tam zůstanou.

Začarovaný kruh života a lásky

Nespočet lidí jako

nespočet hvězd.

Chybí mi odraz slunce

v dětských očích,

veselý a nevinný smích.

 

Dětství dětem.

Lásku milujícím.

Boha věřícím.

Rodinu oddaným.

Svobodu vyrovnaným.

Naději chudým.

Osud všem.

A nožičky broučkům

a moře rybám

smrt umírajícím

vykoupení trpícím

sluníčko rostlinám

vodu nebesím

lesy skřítkům

a

lidem mír.

 

Vyrovnanost vah v čase a osudu

tichá vyrovnanost přátelství s pochopením

chvíle.

Modlitba do prázdna ať odrazí zápory.

Šokem je promění v klady.

Časem je naplní láskou a

nad smrtí dřevěný kříž.

 

I drogy rozhýbají, rozkmitají

a absolutna prázdnoty. Vyprázdní.

 

Víra a láska jsou

nejnaplňující drogy

vyvolávající

nezvladatelnou závislost.