|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
„A kam vlastně jdeš ?“ zeptal se kupec a poplácal se zamlaskáním neklidného koně. „Pokud vím, tak tím směrem odkud jsi přišel je krčma. Takhle tě chytne na cestě noc.“
„Pospíchám,“ zabručel jako odpověď chlapík v plášti poznamenaném deštěm a cestou. „Za službou,“ dodal, aby nevypadal příliš nerudně.
„Jo, to znám, taky někdy pospíchám, že bych vypustil duši, abych byl na trhu první,“ zasmál se kupec. „Ale tady bych se asi v noci jet bál. Starej dědek včera v noci vyprávěl, jak se tu ztratilo pár lidí. Voni toho nakecaj, mohli klidně někam utéct, ale stejně…vesnice jsou tu daleko od sebe…“
Zjevně si chtěl moc povídat, ale to právě bylo to poslední na co měl Marcello náladu. Pobaveně se ušklíbl a poodhrnul plášť na stranu. Zablýskl se tam jílec meče, kolem kterého se jako had oplétal ochranný koš.
„Dám si pozor.“
„To věřím,“ řekl kupec zaraženě po chvilce ticha. „Jsi žoldák?“ Bylo cítit, jak dostal strach.
„Condottiere“ opravil ho automaticky Marcello. Byl zvyklý tahle slova striktně odlišovat.
„ Hned jsem si říkal, že nejsi odsud. Půjdu.. Jsem unavený a už si chci natáhnout kosti v krčmě,“ řekl kupec a byl najednou rád, že necestují stejným směrem.“Sbohem.“
„Taky tak,“ odpověděl Marcello a pokynul mu rukou k pozdravu.
Plachtou zakrytý vůz se znovu rozkodrcal po kamenité cestě. Slunce zapadalo za obzor a noc klepala na dveře.
„No to si piš, že bych si rád nacpával pupek v hospodě. Ale ty mně asi nepozveš,“ zakřenil se sám pro sebe. Taky nemusel před týdnem všechno utrácet.
„Heeej,“ zavolal zpátky. „Jak se jmenuje nejbližší město?“
„Gévaudan,“ mávl kupec neurčitě rukou.
„Divné jméno,“ odtušil Marcello. Jestli nenajde nikoho tady, zkusí to pak dál do Toulouse nebo jak mu to povídali.
***
Začal si pískat a beze spěchu odměřoval kroky neznámou cestu. Ale klid uvnitř sebe nenacházel. Něco drnkalo na strunu uvnitř něj. Na tu, která mu už několikrát zachránila krk. Snažil se dál chovat uvolněně, ale očima sledoval každý stín ve stromech a křoví kolem. Uši měl nastražené tak, že by mu každý zajíc mohl závidět. Že by ten kupec byl s někým spolčený ? Ksakru !
Pak uslyšel to podivné. To co si slyšet přál, protože není nic horšího než ticho. Šustění porostu. Tichoučké. Napravo za ním. Zvíře ? Možná. Nebo chlap nalehko. Za zátočinou se objevilo rozcestí s kaplí, kolem které byl čerstvě vysekaný palouk. Neváhal ani vteřinu a vyrazil jak mohl nejrychleji k tomu spásnému místu. Uslyšel praskot větví. Bez zpomalení přeskočil menší kámen. Nebyl čas si lámat hlavu s tím jestli zakopne. Když se téměř mohl dotknout kamenné kaple, prudce se otočil a tasil schiavonu. Nic.
„Tak vylez ty parchante,“ zakřičel z plných plic.
Svět byl náhle tak moc tichý až to ohlušovalo. Jestli to co bylo někde kolem je trpělivé, bude to zatraceně těžká noc. Hra na čekání.
„Vylez. Ukaž ten svůj zavšivenej ksicht,“ zařval.
Než dořekl poslední slovo, vyrazila z křoví rozmazaná střela. Stačil si jen uvědomit, že je to zvíře a že je zatraceně velké. Instinktivně uskočil na stranu a seknul co nejširším obloukem. Vzteklé zavrčení dalo najevo kdo vede. Bestie skočila znovu, ale tentokrát jí chyběl rozeběh a tak mohl Marcello mířit přesně. Bodnul a tentokrát se ozvalo zařvání jak hrom za bouřky. Meč uvízl hluboko v ráně a váha zvířecího těla ho vyrvala Marcellovi z ruky. Zavrávoral a vrazil zády do místa, kde byla kaplička. Něco zařinčelo. Nevšímal si toho. Očima se vpíjel do obrazu bestie, které z boku trčel jílec. Měřili se pohledem. Hodně zle krvácela, ale ještě nebyl konec. Ještě si ho chtěla vzít s sebou. Rychle hmátl za sebe, jestli nenajde něco co by mohl hodit a odpoutat pozornost. Měl ještě dýku, ale to bylo v tomhle případě jako plivat do řeky.
Nahmátnul kovovou tyč. Trhnul rukou. Překvapila ho váha toho co ukořistil. Právě včas. Tentokrát to byl spíš pokus o skok. Marcello mávl tím kusem železa jako kyjem a trefil plnou silou hlavu bestie. Po dutém křupnutí se neozvalo ani zavrčení, ani zavytí. Jen tupé žuchnutí těla. Rychle se otočil, ale už nebylo třeba. Po několika smrtelných křečích se to svalnaté tělo uklidnilo. Až teď si uvědomil co drží v ruce a rozesmál se na celé kolo. Kristus na masivním kříži vypadal jako by ho právě ukřižovali.
Opatrně udělal několik kroků k bestii připravený na úskočný výpad. Nedýchala. Vypadala jako vlk, ale nejméně dvakrát tak velký. Jen hlava nebyla příliš vlčí a stejně tak prapodivná šedá barva s nádechem tmavě rudé. Bůhví co se v tom všem zkřížilo. Odplivl si, šlápl na huňatý bok a vytrhl svojí schiavonu. Teprve pak zahodil kříž.
„Tohle ti tu nenechám,“ řekl tělu bestie, když očišťoval meč o trávu. „Napadá mi, že by za tebe mohla být docela slušná odměna.“
Pak ho napadlo se podívat na kapličku. Dřevěná Panna Maria, pošramocená jak bestie opodál, se válela na zemi a vyčítavě na něj hleděla.
„No tak to z toho asi nebude nic,“ zavrčel Marcello. „To mi tak akorát poplácají po zádech a pomodlí se za mně.“ Dobře věděl, jak si vrchnost ráda najde důvody proč neplatit. Pak se posadil na zem a opřel se o stěnu kaple. Jako po bitvě. Jenže bez pití a bez ženské. Dlouho jen mlčel. Pak si začal pískat.
„Kterou cestou je do toho Gévaudanu ?“ zeptal se zakrvácené bestie.
Vytáhnul z kapsy stříbrňák pro štěstí a hodil do vzduchu.
„Když jsou cesty stějně dobrý, tak ať rozhodne ten nahoře,“ zabručel a chytil ji zpátky do dlaně. Líc. Bezva. „Ale dobře si pamatuju, že to není prvně cos mi ukázala cestu do podobného loje,“ zahrozil minci prstem. „Ještě jednou a prochlastám tě.“
Chvíli ještě přemýšlel, jestli si neodnese aspoň nějakou trofej, ale pak mávnul rukou. Kdo by se s tím tahal.
|
|
|
