ÚVOD

Petr nastoupil na gymnázium ve svém rodném městě. V současnosti řeší tři problémy. Všichni jeho kamarádi odešli na střední školu do jiného města. On si ještě nepřivykl novému kolektivu, a tak místo toho, aby se bavil venku s kamarády, jak byl zvyklý, nudil se celý den doma. Druhý problém je učení, konkrétně fyzika. Předminulý týden psali úvodní test a dostal pětku. Mezitím se blíží další test. A nakonec problémy s láskou. Petr se zamiloval do jedné    spolužačky…

DEN 1

Petr vstal v sedm hodin. Nasnídal se a potom se umyl:

Do školy jsem přišel přesně ve tři čtvrtě na osum. Sednul jsem si na svý místo a… jen tak jsem koukal. Neměl jsem si totiž s kým povídat. Vono totiž asi půlka třídy se znala už předtím. Jsem jenom koukal jak se ‚perfektně‘ baví, jak hážou jeden fór za druhým. Prostě nešlo jen tak se mezi ně vmísit. 

Za dvacet minut přišel fyzikář:

Koukl na mě: „Tak co, už to umíš?“

„Nó, trochu.“

„Ale poslyš, ve čtvrtek píšem, tak se to koukej naučit, rozumíš jo?“

„Hm.“

Všim jsem si jedný holky, co seděla kousek přede mnou. Nebyla zas až tak nádherná, ale něco mě na ní zaujalo. Měla krásný tmavý vlasy a mile se usmívala. Pozorně poslouchala profesora. Byla mi moc sympatická. A ty kozy…

Před rokem:

„Čau Peťane, tak co dneska budem dělat?“

„Nevim, pudem na Kamzík?“

„Tak jo teda.“

Po škole měl ještě hodinu čas, než půjde s kamarády ven:

„Teď musím máknout, chci roztřídit ty časopisy, udělat křečkům labyrint a ještě dočíst tu knížku.“

Petr přišel ze školy domů:

Sakra, co budu dělat?

Vedle se válela hromada neuklizeného oblečení a křečci už zoufale potřebovali vyměnit piliny. Zapnul televizi. Přepínal všechny kanály. Pak ji zase vypnul. Zoufale lehnul do postele:

Áá, sakra to je průser. Teprv dvě odpoledne a já už nevim, co mám dělat, no to je průser. Ti křečci už ale fakt docela smrdí, ale tak za chvíli.

Možná bych se pak ještě měl kouknout na tu fyziku, no ale ty jo já nevím, fakt se mi do toho nechce, jenže co když se na zejtra taky vykašlu, to už nemůžu, další pětku už fakt ne, by mě tatí zabil, bych okamžitě z tý školy letěl a to teďka přece nechci, zvlášť když jsem si tam jednu vyhlídl…

Nakonec si pustil hudbu do sluchátek a u toho zůstal celé odpoledne.  

DEN 2

Petr vstal v sedm dvacet. Rychle se umyl:

Do školy jsem dorazil přesně za pět osum. Naplánoval jsem si to tak tak, abych se vyhnul blbýmu čumění do prázdna, zatímco poslouchám salvy smíchu takzvaných ‚spolužáků‘. Stejnak mi to nevyšlo, ještě trvalo přesně devět minut než přišla profesorka. Sere mě to.

Petr se rád na ni potají díval. Seděl za ní, takže nehrozilo, že by si ho všimla:

Čím mě tak přitahuje? Možná to, že je taková klidná, milá, veselá, všechno v pohodě. S každým skvěle vychází, možná proto, že každýho odzbrojí svým úsměvem.

Ze zasnění mě vyrušila angličtinářka:

„Hello, what’s your name?“

To bylo na mě moc rychlý.

„Hmm, e, no…“

Profesorka nade mnou jenom mávla rukou. Všichni se začli chechtat. Hm, paráda, takže teď mě maj ještě za debila.

Odpoledne jsem zašel do knihovny a pučil si knížku, o který jsem slyšel. Jmenuje se Meditace a je od nějakýho amerických psychologa.

Večer jsem se na ní kouknul. Jsou to poučky a přísloví o jedné nebo dvou větách.

Petr četl: „Problémy života nemůžeme vyřešit, pokud se nepustíme do jejich řešení.“

                „Jsem schopen vyřešit jakýkoli problém, pokud jsem ochoten se jím dostatečně                                                                                                            

                  dlouho zabývat.“

                „Problémy nikdy nezmizí samy od sebe. Musíme se jimi prokousávat,

                  nebo s námi zůstanou jako trvalá brzda našeho duchovního růstu a rozvoje.“                              

                „Čínské slovo pro krizi sestává ze dvou výrazů: jeden znamená „nebezpečí“,

                  druhý „skrytou příležitost“.

                „Život, který by postrádal emoční zvraty, jako jsou deprese a zoufalství, strach                                                                                              

                  a úzkost, zármutek a smutek, zlost a agónie, odpuštění, kritičnost a odmítání, 

                  by nedal nic nám, ani druhým.“

Přečet jsem ji za hodinu a půl. Pak už jsem nevěděl, co dělat, tak jsem jen tak pinkal tenisákem o zeď. Přemýšlel jsem. Jaký by to bylo, kdybych šel s klukama pryč. Bydlel bych s nima na intru, chodili bychom do hospody, nebo do parku házet si s talířem, ale určitě bych se tak pekelně nenudil jako teď.

Potom jsem začal myslet na ni. To bylo aspoň jediný světýlko. Kdybych s ní chodil, tak pak bych se tak nenudil. Trávili bychom odpoledne spolu venku. To není vůbec špatnej nápad.

Petrova maminka se jednou ráno dívala jak se snaží učesat. Moc se mu to nedařilo, protože vlasy na zátylku mu pořád stály. Už zkoušel všechno možné, mokrý hřeben i že si namočil celou hlavu, ale vlasy pořád tvrdohlavě trčely. Nakonec jednoduše vzal nůžky a ustřihl je.

‚Tak to je typický, jestli s tím problémem něco nemůže udělat, tak ho prostě odstraní. Toho jen tak něco nepoloží…‘ pomyslela si.

DEN 3                                                                                       

Petr chtěl jít na školu do stejného města jako všichni jeho spolužáci ze základní školy. Rodiče mu nechtěli kazit nadšení a elán, s jakým se pustil do výběru, ale nakonec mu to museli říct:

„Víš, budeš muset jít tady na gympl...“

„Proč?“

„Nemáme peníze, víš kolik to stojí – internát, jídlo, jízdenky, my si to nemůžem dovolit...“

„Já si na to vydělám sám. Já tady nebudu. Mezi těma nafoukanejma blbečkama. Víte, kdo tam vůbec chodí? Akorát fakani pohlavárů tohodle města. To mám bejt mezi nima?“

„Prosím tě, nemluv tak, budeš doma, budeš mít klid na učení, uvidíš, ještě budeš rád…“

Petr byl vzhůru už od pěti rána. Myslel na Ni:

Už vím, jak to bude. Budem se sbližovat čím dál víc, až nakonec budem spolu trávit všechen volnej čas. Nakonec se i spolu vyspíme. A pak se mnou otěhotní. Budem se muset vzít kvůli dítěti. Pak se přestěhujem do společnýho bytu.

Kámoši mi budou říkat: „ Jó chlape, ty už to máš jistý do smrti.“

Vždycky když nás spolu někde uvidí, řeknou: „Ále, manželé jdou! Tak co jak se máte?“

Vstal v sedm čtyřicet. Oblékl se a vyrazil do školy:

Do školy jsem dorazil přesně v osum pět, jenže už tam byl učitel, takže mám pozdní příchod. Ale to mi vůbec nevadí.

Začínám váhat. Mám za Ní jít? Chtěl jsem sníst svačinu, ale málem jsem ji vyblil, protože jsem si vzpomněl na Ni. Tři dny a ještě se na mě ani pořádně nepodívala. Co mám dělat? Co jí mám říct? Jak jí to mám říct? Já už nevím. Já už to nevydržím. Já už nemůžu.

Na chodbě jsem potom potkal fyzikáře.

„Zejtra, nezapomeň.“

Test! Ten mi úplně vypad z hlavy. Kurva do prdele čurák hovno kretén.

Do třídy jsem vlez úplně nasranej, akorát jsem zaslech od nějakejch dvou pipek:

„Hele, ten vypadá jak kdyby šláp do hovna.“

Ale co ty můžou vědět jak mi je! Ty maj svoje kamarády, těm je dobře, netrápí je žádná fyzika, oni nemuseli kvůli zasranejm penězům zůstat v týhle díře. Nikdo, nikdo v týhle zkurvený třídě nemusí snášet tolik jako já. Co ty můžou vědět?

Po škole kráčel pomalu domů:

Co jenom budu dělat? Už mě to všechno sere. Všechno. Zbývá mi jenom jediný…

ZÁVĚR

O hodinu později už stopoval u německých hranic. Petr si bohužel nic nevzal z té knížky a  zbytečně utekl. Přitom stačilo zeptat se kluků ve třídě, jestli po škole nezajdou třeba do hospody, se spolužačkou si promluvit a co se týče fyziky, Petrův bratr mu jí mohl vysvětlit, kdyby jenom požádal… Někdy máme řešení našich problému přímo před očima.