Zrcadlo sice nevidělo z okna ven, protože jeho oči byly nasměrovány napříč předsíní, ale podle příbývajících stínů poznalo, že nadchází večer. Povzdechlo si, protože každá noc pro něj znamenala větší či menší slepotu, přerušenou jen občasným rozžehnutím světel. Nebo zapálením svícnu.

Svícen byl jeden z těch, které osud zavál na stolek těsně před ním. Měl tři kovové dlouhé paže na kterých balancovaly dlouhé, většinou bílé, svíce a byl tajně podezříván, že přišel od nějakého cirkusu, kde se podobné artistické kousky naučil, aby jimi nyní ohromoval kolemjdoucí. Když v něm hořely, odrážel se jejich ohnivě exotický, vlnivý tanec od zrcadla, které jej pak pomáhalo šířit do okolí. Žili spolu vlastně v příjemné, ačkoli většinou tiché symbioze.

„Myslíš, že dnes večer zapálí tvoje svíce ?“, nadhodilo ve snaze zapříst nějaký hovor. Dnes mělo ve své duši dost pocitů na to, aby s nimi nechtělo zůstávat v mlčení.

„Podle mne ano,“ odpověděl pomalu. Vždycky tak mluvil. Pomalu a kovově. Opatrně si pak protáhl pravou, nekonečně tenkou paži a pokračoval. „Dneska mají takovou tu náladu, při které se tamhle od vedle začnou linout nejrůznější omamné vůně. A pak dojde řada i na mě.“

„Škoda, že tam nevidím,“ zavrtělo se zrcadlo neklidně. „Co je to vlastně za vůně ?“

„Nic co bych znal,“ pokrčil postranními rameny. „Občas mi sice dají svíce co vydávají vůně, ale nikdy ne takové. Kdyby ano, už bych se jich zeptal.“

„Ach tak..“

Něco hodně blízko zapraskalo a promluvil hlas připomínající sypající se písek.

„Je to vůně cedrového dřeva,“ ozřejmil záhadu kus neopracovaného alabastru odpočívající před svícnem. Pak opět zmlkl a trochu se zasnil. O své daleké koptské domovině, ze které pocházel, i o všech těch tisících letech, které prožil. Jednou dokonce viděl kolem lomu projíždět krále, faraona. Škoda, že už o tom není s kým zavzpomínat, pomyslel si a usnul.

„Přemýšlelo jsem včera o tom, že jsme vlastně z určitého pohledu vzdálení příbuzní,“ nadhodilo se zřejmým úmyslem vyvolat zvědavost.

„Hmm.. Příbuzní ? My ?“

„Malá zrcadla před kterými byl upevněn svícen byla po desítkách nebo stovkách ve starých divadlech..“

Z prostoru dole se ozval tichý, ale o to jedovatější smích.

„No to je pěkný rodokmen,“ vycenil zuby v potměšilém úsměvu psík Fu, který svíral pod tlapou kouli světa.

„Skutečně příbuzenstvo k pohledání,“ doplnil ho druhý, jenž měl u sebe sošku štěněte.

„A bude se chlubit, že byli u nějakých komediantů nebo dokonce zpěvandulí,“ zafrkal první.

„Nevšímej si jich,“ kývl k zrcadlu svícen. „Však víš, že si vždycky vyberou někoho, nad kým se vyvyšují.“

Ale zrcadlu to stejně bylo trochu líto. Už, už chtělo něco namítnout, nicméně včas se zamžilo.

„O takové minulosti by měl jeden pomlčet,“ nepřestávali rýpat psíci Fu.

„Naši bratři a sestry střeží domy a chrámy po celém dalekém východě. Přinášejí štěstí a radost a jsou lidmi velmi vážení. A vůbec se tím nechlubíme !“

„Naši předci hlídali už babylonské chrámy.“

„Ano. Máme mnohem starší rodokmen než kdokoli z vás,“ řekli téměř současně a doufali, že kus alabastru ještě spí a nebo alespoň bude podle starého zvyku moudře mlčet.

Svícen něco kovově zahučel a mrkl na zrcadlo. Přiblížil se ten i ta, jimž patřili zdejší komnaty. Něco si povídali a smáli se. Zapálili svícen a chvilku se tiše dívali na plamínky.

„Je večer,“ řekl pevným hlasem zdobený nůž na dopisy nově visící vedle zrcadla. „Nadchází čas mojí hlídky,“ dodal.

„Hlídky ?“ vyprskli psíci Fu.

„Jistě. Co kdyby se někdo do bytu vloupal ? Pak bych byl prodlouženou rukou svého pána při jejich zneškodnění,“ odvětil hrdě jako pravý bojovník.

Zlatavý psík Fu držící kouli už to nemohl vydržet a ze smíchu se rozkuckal.

„Vždyť jsi nůž na dopisy,“ zavolalo na něj jeho dvojče škodolibě. „Jsi rád, že přeřízneš papír !“

„Myslete si co chcete,“ urazil se nožík. „V činech se pozná duše bytostí. Rád si na tu chvíli počkám.“

„Tak to se načekáš,“ odtušil jízlivě psík se soškou.

Svícen a zrcadlo mezitím hráli tichou pantomimu světla a stínu a snažili se nevšímat si řečí co se vedou kolem. I nožík přijde na to, že s psíky je lepší se nehádat. Jenom je to podporuje, aby byli ještě nepříjemnější. Plamínky na koncích knotů tančily v různých rytmech a vytvářely tak bezhlasou symfonii. Ale vidět ji mohl jen ten, kdo ji vidět chtěl.

„Víš,“ zašeptalo zrcadlo k svícnu,“přijde mi divné, proč se ve mně spousta věcí odráží jinak, než jak jsou přede mnou. Není to nic co bych dělalo vědomě.“

„Jak jsi na to prosím tě přišlo?“ zvedl svícen kovové obočí.

„Přemýšlelo jsem o tom.“

„Proč? Kvůli těm zlatým jezevčíkům dole?“

Zrcadlo se málem nahlas rozesmálo. Pak však za tou otázkou našlo pátrání po stínu, který se usídlil v jeho duši, a zase trochu zvážnělo.

„Ne. Tentokrát ne. Za nocí toho nemám mnoho na práci, vlastně až na výjimky nic. A tak mám spoustu času na přemýšlení.“

„Moc přemýšlení taky škodí,“ odtušil svícen a vzpomněl si na rodinná vyprávění o probdělých nocích lidských hloubavců, které v minulosti věrně členové jeho rodu provázeli. Kolik jen jich skončilo u beznaděje, byť cest k ní byly tisíce. „Mělo bys zkusit si za nocí alespoň na chvilku zdřímnout.“

„Jenže zrcadla nespí,“ povzdechlo si.

„A zkoušelo jsi to už ?“ nedal se tak snadno odbýt svícen.

„Nezkoušelo, máš pravdu,“ usmálo se pro sebe.

„My také nespíme,“ zazněl známý hlas zezdola. „Nespíme i když to umíme a mohli bychom.“

„Zrovna včera tady někdo bděl tak nahlas,“ zahučel svícen kovově.“A to chrápání se neslo přímo od vás. Tak mi nevyprávěj báchorky.“

„Tak to jsme nemohli být my,“ odpověděl psík s koulí a zavrtěl střapatou kamennou hlavou. „Nejspíš jsi usnul a zdálo se ti o tom, že nás vidíš spát.“

Svícen se podíval na zrcadlo a napodobil nafoukanou grimasu obličeje psíků. To onen odraz ještě trochu poupravilo až vypadal opravdu jako povedená karikatura hlásaná do všech směrů.

„Hej! My jsme to viděli!“

„Kde ? Co se děje ?“ vytrhl se ze zadumání nožík a rozdával odhodlané pohledy po předsíni.

„To nic,“ prohlásilo zrcadlo konejšivě. „Nic zvláštního.“

„Hm, hm... Planý poplach,“ zamumlal uspokojen, že je jeho pán v bezpečí.

Na nějakou dobu bylo nyní ticho. Noc dávno převzala vládu nad krajinou venku i nad předsíní uvnitř. On i ona již zhasli všechna světla a pobývali v říši snů, zatímco jejich těla ležela přitulena k sobě na loži. Jako vždy však nechali svíce dohořívat, za což jim bylo zrcadlo nadmíru vděčné.

„Když jsi mluvil o tom, že jsem ještě nezkoušelo spát, myslíš, že je možné se takové věci naučit ?“ přerušilo ticho.

I když nepromluvilo příliš nahlas, přesto sebou svícen maličko trhnul a na široký lem jeho rukávu ukápl kus bílého vosku. Vypadal jako horká perla.

„Myslím, že ano,“ pousmál se.

„A myslíš, že bych dokázalo, aby se věci ve mně odrážely tak, jak jsou ve skutečnosti ?“

„Chtělo bys?“ otázal se a zkoumavě na ně hleděl.

„Vždycky se našel někdo, kdo tvrdil, že zrcadla lžou. Že něco převracejí a něco nechávají být tak jak je. Chtělo bych si dokázat, že to umím i jinak. Samo pro sebe,“ odpovědělo pomalu, občas hledaje ta správná slova.

„Myslím, že chápu,“ usmál se svícen. „A jestli se ti to podaří, pak budeš zcela jedinečné zrcadlo na světě. A ti dva dole puknou závistí.“

„Nedělám to kvůli nim,“ ohradilo se zrcadlo opatrně.

„Já vím,“ kývnul svícen. „Kdyby ano, rozmlouval bych ti to.“

„A takhle ?“

„Takhle ti samozřejmě pomohu,“ odvětil a protáhl si své kovové paže. „Tedy samozřejmě pokud budeš chtít,“ dodal hned vzápětí.

„Budu moc rádo,“ řeklo zrcadlo a uvnitř bylo velmi překvapené. Velmi příjemně překvapené. A šťastné.

„Tak začneme, dokud mám ještě čím svítit na cestu,“ zaševelil svícen kovově. Nahnul jednu svíci a trochu zakroutil paži a límec na ní. „A teď je to na tobě,“ zasmál se.

„Hmm... teď tě vidím takhle...když zkusím vrátit obraz trochu jinak....“

„Že by to bylo takhle....?“

„Jejda... už zase dělám tuhle část po staru... musím se víc soustředit...a...“

Večer ubíhal a svíce se krátily až z nich zbyly jen maličké kousky a i ty pak zmizely. Plamínky jeden po druhém uhasly a nastala noc i v předsíni. Jen vzdálené věžní hodiny tu a tam přerušily klid svým zvonivým hlasem. Pak na dveře času zaklepalo ráno a vzalo do svých rukou zářící žezlo svítání.

On i ona vstávali ve stejný čas. Ne vždy, ale tohoto rána ano. Ozval se zvuk zapalovaného sporáku a kovové zarachocení konvice na vodu. Netrvalo dlouho a vzduch nesl uklidňující vůni ranního čaje. A pak se ona postavila před zrcadlo, stále ještě trochu podřimujíc. Náhle se trochu zarazila. Protřela si oči rukama a nevěřícně se dívala na svůj odraz.

„Spím snad ještě ?“ uniklo jí z úst. „Tohle se mi musí zdát.“

„Copak se děje ?“ ozvalo se z vedlejšího pokoje.

„Pojď se na něco podívat. Myslím, že tohle jsi ještě neviděl.“

„Už jsem tady. Jsem zvědavý, však víš,“ zasmál se.

„Podívej se do zrcadla... nezdá se ti....“ nedokončila větu a jen mávla před sebe v rozpačitém gestu.

Chvíli oba beze slov a téměř se zatajeným dechem pozorovali detaily toho, co jejich zrcadlo odráželo. Nikdy se s ničím takovým nesetkali ani ve vyprávěních. Ve své podstatě to odporovalo všemu co znali o tom, jak by to mělo být.

„Tak tohle je opravdu podivné.“

„Trochu se bojím. Tohle přeci není normální,“ zakroutila hlavou. „Ještě včera večer....“

Zarazil ji fakt, že náhle se v zrcadle objevil obraz jaký doposud znali. Jen tak. Z ničeho nic.

„Tak teď už se bojím doopravdy. Jestli jsem na kouzla moc nevěřila, tak teď mi běhá mráz po zádech,“ řekla ona a on nemohl než souhlasit, že ten mrazivý pocit je nepříjemný.

„Pojď. Musíme tam být dnes včas. Večer se dohodneme co s tím zrcadlem uděláme,“ rozhodl, ačkoli to byla jen milosrdná snaha zapudit všechny šílené myšlenky, jenž jim kroužily hlavou. „Dost možná se všechno vysvětlí a my se všemu budeme jenom smát,“ dodal trochu nuceně žoviálně.

,Máš pravdu... dnešek je důležitý,“ souhlasila a doufala, že večer už se tu nebude cítit tak podivně.

Když cvakly vchodové dveře a zarachotil klíč, jenž je uzavřel všem návštěvám, podíval se svícen trochu vyčítavě na zrcadlo. Nemusel nic říkat.

„Uvědomilo jsem si až moc pozdě, že oni tím budou zaskočení,“ zamumlalo omluvně. „Možná jsem mělo vrátit odraz nazpátek až když odešli, ale bylo jsem moc vyděšené tím, jak se toho pravého obrazu bojí.“

„Je mi to jasné,“ zabručel kovově svícen a trochu smutně se na zrcadlo podíval.

Oba věděli, že je možné, že se vidí dnešního dne naposledy. Oba si náhle uvědomili, jak by jim ten druhý chyběl.

„Kéž by se mi to nepovedlo,“ zaznělo povzdechnutí.

„Takhle nemluv,“ řekl rozhodně. „Dokázalo jsi něco, co by ostatní považovali za nemožné. Jsi Opravdové zrcadlo.“

„Možná. A možná ten převrácený obraz máme v sobě ne proto, že si myslíme že to jinak nejde, ale pro to, že to po nás tak chtějí,“ zašeptalo a upřelo pohled do ztracena.