Dlouhý čas se líně plazí černou ulicí,

nahlíží do osvětlených oken,

ale pokračuje dál.

Dál, až k těm dveřím

ze kterých krev nestéká,

kde ovečka bečí a skáče,

skáče z vesela.

Netuší hada, kterého láká její nevinnost a bezstarostnost.

Tak odlož kopýtka, jdi spát.

Ulož své kudrlinky do voňavého sena a sni o kráse světa.

O kráse světa, která se vzdaluje,

vzdaluje s teplem co odchází z těla

na zem, kde plní škvíry a nedostaky rozbité půdy - té životodárné,

a taky břicho upíra, času.

Bim bam

zmlknou hodiny a je tu konec,

konec života, začátek světla.