„Byl první máj....lásky čas....hrdliččin hlas...“

„Slova se ti pletou...“

Další a jiné známé věty nebo méně známá úsloví se jí honí hlavou. Ani neví proč. Jen tak sedí v tom potemnělém pokoji, dívá se na záclonu vlnící se ve větru, a šeptem si přeříkává úseky různých spojení, na které si vzpomene. Bez ladu a skladu je vedle sebe pokládá. Nevnímá okolí, nevnímá sebe a přeci žije, přeci její mysl je plně soustředěná.

 Levý záhyb doprava, návrat, pravý lehce zavlnit.

Proud vzduchu je stejnoměrný. Pohyb je elegantní, vláčný. Našpulí rty, přiblíží se k té lehce zašedlé zácloně a foukne. Jen jemňounký závan z jiné strany tu popelavou vílu vykolejí. Vyšlapaná cestička je zavátá, zmateně se vlní různými směry, nemůže se rozmyslet, pro který se rozhodne.

Mohla by znovu fouknout, ale už se jí nechtělo. Jen sklopí oči, jako by se styděla, ale skrz řasy si svou oběť prohlíží. Šedivá tanečnice se zastaví a ve strnulém postoji se vydýchává z toho šoku. Klid a ticho se rozhostí po pokoji. Zdají se věčné, ale stačí tak málo.

Královna zamrká s jediným úmyslem. Její rozkaz se šíří po celém nebi, mrkají hvězdy, mrkne i měsíc. Pak to začne. Nejdříve si hvízdne pozvaný host mezi mechy, pak se obtáčí kolem stromů, prosviští větvemi, výš a výš. Doletí až ke hvězdám, prudká otočka kolem té stříbrné vlevo, které upadl třetí osten, a nečekané zastavení se. Rozhlídne se, skloní hlavu, postaví se do závodní polohy a letí. Jak dravý pták se piruetou snáší na nebohou šedivku. Ani se nepokouší o útěk, není v jejích silách, garnýže ji drží pevně.

Náraz, další a ještě jeden. Otřesená, trochu uplakaná padá na zem. Z pod řas vojevůdkyně se zalesknou ohníčky pobavení. Je v nejlepší náladě, chce se dále veselit a zapálit celý pokoj. Vítr jí padne k nohám, tanečnice obětuje svou duši a měsíc dá své oči.

Tiché zavrnění naruší zábavu. Ostrá světla oslní i zelené oči. Musí je zavřít.

„Tak nasedej, snad to ještě nezabalíš!“

Unaveně položí hlavu na polštář. Okno už ani nezavírá, hlavu obrátí ke zdi.

Hra skončila.