Pohlížím do tvé tmy

ze zářivého domu

 

V chtění jsi upoután

a já se poutám k tomu

 

Pomoci sejmout bludný výraz tváře

i s kůží kterou sešil lhář

 

Nepředstavena nikým z tvého snáře

přec jako čtenář tiše vyvstávám

 

Tebou snivcem přivolaná žena

svědkyně výkřiku jež vydá stěna

 

Neb co se hlásí ve snách gesty

je nepostižné prachem cesty

 

Život za životem hluchý k zlomu

netuší srdce prázdna zvonu

 

Jež volně vydechuje zvuky skonů

a hranou měří hloubku stonu

 

Ozvěna doteků na lebce kalichu

vrací vše ze chvění k pravosti na tichu

  

Směji se hrozivě tomu co  řečeno

křehce i rozverně neb jdu až za jméno

 

Vracím tě bezchybně od pomýšlení k tanci

v nášlepech tempem navracet obloze eleganci

 

Vše je tu mladé prvé celé prostorné

jak nitky světel křišťálem průzorné

 

namísto dvojiček a bludu zdvojení

nikam tě nevedu nechávám v záření

 

tak jako hedvábí pro duhy jemný šat

zvuky jsou čirostí a ústa tonů hmat

 

tak utkán pro noc necítíš zimu tmy

hřejivost doteků kde prostupeš zdmi

 

za údajnost rozporných rozumění

chopíš se sebe sám ve vlastním jádru znění

 

a zpřítomníš veškerou věky sněnou krásu

prázdno a blaženost i pravý původ jasu.