Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 26.11.
Artur
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
ACID CIRCLET
Autor: celulosa (Občasný) - publikováno 3.4.2007 (17:02:34)

undefined

ACID CIRCLET

Přilétl ke mně slavík

z hloubky vesmíru moře

a bylo to vážně divné

Bylo to

protože neměl mokré

jediné pírko

v domě hluchých dveří

drátují stěny mezery

 

Podal jsem mu bankovku

Přijal ji lícem ruky

Dělení bratříčku

Copak nechápeš?

Nikdo nemůže bejt svobodnej

Podej mi stříkačku

světe rovina na nákladové rampě

 

Copak to nechápeš?

Je němá

Je němá jako víko

tvé rakve, Romane

Nikdo nemůže bejt svobodnej

ani ti

kteří nežijí

 

Tomu chlapci už

žádnou báseň nenapíšu

 

Stála jsem v metru. Dnešní večer se nezdařil. Jako všechny mé večery. Někdy jsem herec.Zkouším, co se stane, než se to stane. Hraji samé vedlejší role. Jedu někam. Tam dělám z lidí blázny, pak toho nechám a odejdu, protože pochopím, jak je jim zle, a tak si celou dobu hrajou na smích. Stála jsem v metru za deset 12. V metru, co po-dvanácté nejezdí. Pár posledních stanic. „ Nebyl by ňákej drobáček, slečno?“ Nebyl by. Tovíže jo ,ty čůráku, víš, co mi můžeš, ještě že to nemusím artikulovat. V psychologii gest se dočtete, že se  mluví pohledem, anebo ukazuje. Říká se tomu řeč těla, tuším. NO čůráku! „Jo, tak když mi někdo ukáže todle. Tak víš co mu já na to ukážu? Todle.“ Píčo!

 

Jsou tři mí hlavní herci. “Děkuju, ale nechci. To by nebyly moc hezký děti“, předstírám, že jsem neslyšela,o čem se bavili předtím. Feťáky poznáte snadno. Nějakou dobu sou na ulici na tom svinstvu, někdy i roky, a buďto to přežijou anebo ne. Každej z nich má svůj příběh. Každej má svůj příběh. Já mám svůj příběh. „Hele, pojď k nám. Kam jedeš?“ Váhám, ale co, večer se stejně už nepoved. Horší to bejt nemůže „Zpátky na kolej,“odpověděla jsem. „Mně říkaj Pavouček. Hele, kolik je hodin, hele?,“zeptal se nesouvisle první. „Exploited, pičo, je naprosto nejlepší.“ „Hele..“ „Za deset dvanáct.“ „Hele..“

 

Pavouček má zplihlý číro, metr 65, ruce, na kterých se vyřádil svět, odřenej obličej, špinavý hadry, černý kanady bez tkaniček o tři čísla větší. Ten na kraji je vlekej chlap se sestřihem udělej si sám, jede punk, a taky mu nestojí. Třetí mladej docela hezkej kluk, blonďáček, postává opodál a mlčí. Mlčí jako kdysi, mlčíval můj přítel tichý. Oblečení má čistý a vzadu na hlavě tři dredy. Evidentně z toho, že jsem přišla blíž nemá radost. Těká pohledem pryč, pryč. Přijíždí souprava. „Hele, deš  s náma, hele,“ zeptal se Pavouček. .“Hmm,“ přikývla jsem.

 

Nastoupíte a všichni sklopí oči. Odsedli by si, ale chce se jim sedět, tak raději klopí oči.“Hezký boty, můžu si sáhnout,“ zeptala se Pavouček. „Jo.Miluju ty boty, prošly se mnou kus světa, sou pěkně starý ošoupaný a umaštěný.“ „Ty jo, hele supr náramek, můžu se podívat. Já ho od tebe koupím, anebo ho za něco vyměním, jo,“přidal se velkej, zatímco mi pavouček hladí boty. „Kterej? Mám dva.“ „ Supr náramek.“ „Kterej?“ „No ten, ukazuje velkej na pyramiďák, načež se mi uleví. Nerada bych přišla o ostnáč. „Tak jo,dám ti ho, nebude to ale laciný , chci slib.“ „Fakt mi ho dáš, kecáš, dáš ho, jo,“ nevěří velkej. Velká slova,hm. „Jo, ale musíš slíbit, že přestaneš fetovat.“ „Ale já stejně si to dám. Nepřestanu, ale řeknu to. Hele dám ti placku ACDC,chceš?.“ „Já chci ale ten slib,“snažím se dál marně o cosi. „Ale já to stejně nesplním.“ Řek to a dala jsem mu ho. Připíchnul mi odznáček na rukáv: „ Tak dík.“„Vona ti ho fakt dala,“ podivil se třetí. Směju se. „Exploited, vole..“ Do komedie otevřených dveří vstoupí ruský komorní houmlesák s kytarou. Hraje a zdraví jak řeč vypravěče na divadle. „Di do hajzlu s tím, Exploited ,vole.Ale teď už sou taky, ale stejně je to borec“ provolává velkej. „Ukončete výstup a nástup..“

 

„Hele pojeď s náma. Jedem do Crossu, že jo, jedem,“ navrhnul Pavouček. „ Jo vám ukážu, kde sem bydlel minulou zimu. Musíte vidět, jo.“ V metru stoupají schody na otočném pásu. Na něco se ptám, zas si hraju, že jsem spisovatel. „Tak , to teda né , já chci podíl na právech. A vůbec, nechci aby o mně někdo psal,“ bránil se třetí. „ Co děláš, vole!“ Velký kámoš mu roztrhl kalhoty. „ Už se těším jak si dám čáru. Helec, jak se vlastně menuješ,“ zeptal se velkej. „Já jsem Momo.“ „ No já taky nejsem žádnej feťák jenom šňupu. Nikdy bych jako tady ty dva. Mám ženu, práci, dítě. Člověk musí zapomínat. To jsem četl,“rozpovídal se plantážník. „Jinak třeba , by sis pamatoval tady ty schody.Dokola pořád každý číslo.Pořád stejný schody a nemoh by ses hnout z místa.Člověk musí zapomínat.Jo. Jo a co si myslíš o...,“

pokračoval v monodialogu. Vyšli jsme Exit Holešovice.

 

Město pamatuju si město. Smutné, studené a prázdné. Město a třesoucí se děti. Byla zima. Zima dětí, který potřebujou svou dávku. Dosedli jsme na nákladové rampě. Staré skladiště. Co nesmí spát? Sedla jsem si opodál. Také mám oči. Oči, které se rády sklání. Ještě mám oči, i když srdce jsem už vyplakala a o mou duši nestojí ani ďas. „To jako nepůjdeš k nám, jako co,“ zeptal se pavouček. „Né, ale..“ „Co myslíš, že tím že se budeš, jako že jsi ňáká lepší? “ Přisedla jsem si. „Já jsem tak trošku nějak v depresi, sorry.“

 

Kluci si připravují nádobíčko. „Hele nemáte někdo kilo,“ zeptal se velkej. „No a vtátíš mi ho? Mám jen dvě stě, poslední,“ zeptala jsem se. Docela se nasral, právem. „ Na tady máš mobila!“ „Já nechci.“ „Já nekradu, teda kradu,ale neokrádám správný lidi.Lidi ,co myslej jinak.“ „Mně stačí,když mi řekneš, že mi je vrátíš.“ Kývnul. „Chceš taky,“ zeptal se. „ Ne díky, drogy omezujou svobodu člověka.“ „Dobře děláš,“řekl třetí. Vidí svoje vězení, těžko říct ,co cítí. Každej krok ovládá několik prostorů a nohy nemaj sílu. Ruce se třesou. Aspoň se pohnout. Bude líp. Našel žílu.Guma. Podaj si oba s Pavoučkem přátelství ve stříkačce. Velkej potáhnul nosem crack a vrací mi dvoustovku v excelentní ruličce.

 

„ A co tu teda vlastně děláš,“zeptal se třetí. „Říkala jsem,že píšu.“ „Co píšeš?“ „No, vesměs poezii.“ „Ale stejně nechápu to! Proč si v depresi?“Budím v něm podezření. „To je pěkná blbost.Člověk není nikdy svobodnej.To právě jedině takhle s drogama,“ začne ze sebe sypat zase velikej. „ To je dost smutný, smutný příběh. Milovala jsem anděla, co neměl víc než dvoje kalhoty. Anděla se štětci duší na křídlech.Byl to rastafarián. Chtěla jsem s ním utýct,ale už nežije.Ani já žít nechci,ale musím. Nechci o tom mluvit.“ „Co se stalo“, ptal se dál třetí. „Měl osobní problémy. Nevěděla jsem to. Nechtěl nic říct. Styděl se a já. Já byla hloupá. Něco jsem řekla. Řekla jsem , že než to. Že než to, radši bych se zabila. Oběsil se vprostřed holých sadů a já se nikdy se svou vinou nesrovnám. Jela jsem za ním, prosila,jestli mě miluješ, nic neuděláš. Marně. Ráno jsme se pohádali. Pět dní na to se oběsil. Občas ho volám, ať se pro mě vrátí.Ať už nejsem na tu bolest sama.Až přijde správná doba a já udělám co musím, půjdu za ním.“ „ Bral něco,“ zeptal se Pavouček. „Ne, trávu občas hulil.“ „No jasně, rastafariáni drogy neberou, sem tam hulí to jo, ale. To je mi líto.“ řek třetí. „ Mně taky. Ale to není důvod se zabít. I já chci žít. Když mi umřel pes fakt jsem brečel.Držel sem ho v náručí po tom, co ho přejelo auto a musel jsem ho zahrabat. Nemám nikoho, rozumíš. Můj táta. Můj táta se kvůli mně fakt utrápil. Utrápil se. Podívej,jak žiju, ale sebevražda. Sebevražda je fakt blbost.To jsem pochopil,když jsem se tady klepal ty mrazivý dni v díře,“řekl Pavouček. „A víš, kde končej sebevrazi? 

V pekle. Ty nevěříš v Boha,“ dodal velkej.

 

 „Ne, jistěže ne. Kdyby ňákej Bůh byl Roman by se mi vrátil.Vrátil by se pro mě. Nechme toho, nechtěla sem mluvit o smutnejch věcech, jen jsem chtěla vědět, jakej je život na druhý straně. Chtěla jsem psát o vás, anebo aspoň někoho přesvědčit, aby přestal ničit sebe. Tak jako jsem se snažila jeho přesvědčit,aby přestal kouřit,pít. Jako jsem sama chtěla nechlastat. Už si mozek neničit. Nechci, abyste z toho měli blbou náladu. Sama na to nechci myslet, i když to nejde. Přeci si nám chtěl ukázat, kde si bydlel Pavoučku?“ „Jo,“Pavouček vstal. Vyhrnul si triko.měl jizvu přes celý hrudník směrem k žaludku. „To je šlic, co?To mám po operaci z loňska. Deme!“Spustil svetr poslušně zpět až ke kolenům a uklidil si nádobíčko. Oblíkl si zpátky bombra,na kterém jsem ještě před chvílí seděla a oba i s benjaminkem seskočili z rampy. „Pojď vražedkyně,“ jedovatě procedil mezi zuby velkej, sakra tlumeně, aby to nebylo slyšet. Asi chtěl trochu satisfakce za to s tou dvoustovkou. „Já jsem to slyšela,“ řekla jsem a seskočila.

 

Na trávníku byly rozsetý ještě zbytky petard od Silvestra. Všude kolem samý smetí a zborcený plot,co obepínal nějaký konzolový stání pro starý Avie,plus zbytky něčeho,co dřív mohla být kůlna na harampádí. Vyčpělej benzín sytil vzduch. „Támhle v tý díře jsem si udělal loni azyl. Fakt se divím, že jsem neumrz. Bylo mínus dvacet.Přežil jsem to. Zázrak. Támhle jsem měl záchod. Byl sem tam zahrabanej, jen jsem se klepal. Možná ani nevím. Nebyl sem. Pak zima skončila,“ ukazoval Pavouček do protilehlého temna. Černočerné nic v lidské noře. „Chcete se tam podívat? Tak dem do Crossu,“pochopil, že se nám moc nechce. „Hele supr, šáňo,“ našel skoro celou nedopitou otevřenou flajdu. „Chceš?“ „Né, dík.“ „A fakt seš básnířka,“ zeptal se třetí. „Hmm.“ Trochu jsme osaměli v náskoku druhých dvou. „Víš, já hraju na kytaru. Drogy bral můj velkej vzor, prej při tom přišel na ty nápady. Teď ho uznává celá Amerika. Celá Amerika,chápeš? Jednou budu jako on.“ „Můj anděl , Roman, byl malíř.“ „Hele, a nechceš mi psát texty Momo?“ Mlčela jsem. Naposledy si pamatuji, jak jsem Pavoučkovi pomáhla schovat tu flašku šampaňskejch splašků, a pak jsem se jim ztratila z dohledu.

 

Ten nejmladší Romane, lásko moje, se jmenoval stejně jako ty, jenom ještě žije.

Vím jistě, tomu chlapci už žádnou báseň nenapíšu a přeci.

Doufám, že se z toho dostane.            

 



Poznámky k tomuto příspěvku
back (Občasný) - 27.8.2009 > Chvíli jsem se bál, že jsi inteligentní, ale ta sračka mě uklidnila :-))
Body: 2
<reagovat 
suave (Občasný) - 9.1.2010 > Místy je to opravdu dost dobré. Ale občas mi polevovala pozornost. ;)
Body: 5
<reagovat 
DeadKennedys (Občasný) - 25.8.2011 > nepochopil jsem zda jsi chlap nebo zenska...ale na tom ve virtualnim svete nezalezi. Rozvlekly mi to neprijde, napsany je to vyborne, ale vyber tematu nudi az k usnuti... Angazovany veci se u nas tocej kolem tri zakladnich temat : komunismus, sex a drogy. At se jedna o film, poezii nebo reklamu na sprej proti komarum :)
Body: 4
<reagovat 
olegar (Občasný) - 17.3.2012 > radsi uz nepis ani nefot
<reagovat 
Emoce (Občasný) - 27.6.2012 > docela se mi to líbí. ale ty poslední tři řádky...
Body: 4
<reagovat 
sadaf (Občasný) - 30.7.2013 > ... jo, nevím co a jak, ale jo, srdce mám někde, kde by nemělo být, ( v hrdle?), a tak nějak mi tvoje slova mluví...z duše?............
Doporučil 
<reagovat 
<<<Starší    Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter