Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Zrnko písku
Autor: faust (Občasný) - publikováno 22.2.2002 (15:49:10)
Zrnko písku.

Malé nepravidelné zrnko písku se posunulo částečně kupředu a částečně stranou a kdyby bylo živé, zjistilo by k vlastnímu údivu, že kolem něj jsou jen samá stejná malá zrnka písku. Možná by chtělo vědět, zda je důležitou součástí přesýpacích kuchyňských hodin, nebo jestli se jedná o mnohem větší prostor, obsazený písečnými zrny. Jenže zrnko nebylo živé a tak se sunulo dál, hnáno suchým pouštním větrem.
-----------------
Mít tak v jedné ruce sklenici čisté perlivé vody a ve druhé slunečník, nebo aspoň široký bílý klobouk, byl by výhled na zlatou poušť příjemným zpestřením dne. Ale uprostřed této písečné pouště, kde slunce v poledne svítí téměř v nadhlavníku, kolem jen rozpálené naváté duny, jemný zlatý písek je neustále přenášen četnými termickými víry, uprostřed této pouště, není zrovna dvakrát útulno. Obzvláště ne pro poutníka, sběratele lidských příběhů, neúnavného vypravěče, táhnoucího z jednoho kraje světa na druhý. Dvakráte neútulno je v poušti pro člověka, jemuž je oděvem jen poustevnická rouška a barevný koberec, který nosí rozložený přes ramena. A tak se slunce dál opírá do jeho řídkých bílých vlasů, jež podél kostnaté tváře přecházejí plynule v plnovous..
Zlatá poušť láká k poslednímu odpočinku. Poutník však jde dál, netečný k smrti v písečných dunách, netečný k vlastní bolesti a strádání. Ještě má dostatek sil a by šel dál. Vpřed jej pohání snad jeho úděl, nebo jiná síla, o níž sám nemá tušení a jež se skrývá v každém z nás. Písek se zvedá ve vírech a zase klesá, mění tvar této krajiny a poutníkovy stopy v poušti brzy mizí. Poušť má zpět svou nerušenou, rozpálenou a sypkou podobu.
O kus dál, shrbený, vyhublý, podoben svému stínu, vytrvale kráčí poutník, vstříc novým příběhům.
-------------------
Voa , žena, která byla toho dne na stráži, spatřila poutníka první. Zatím byl vidět jen jako malý mravenec, ploužící se tetelivým horkým vzduchem na obzoru. Voa cítila, že je to cizinec. Věděla, kam míří. Všechny svaly jejího štíhlého těla se vzrušením napjaly. Zvolna a potichu seběhla dolů k prvnímu domku vesnice. Za jejího života do Oasy nikdo cizí nepřišel. Věděla o cizinci od dědků. Tedy od rady starších. Stejně jim všichni říkali dědci. Ne proto, že by byli tak staří, spíš proto, že je museli živit. Dědci prorokovali příchod cizince už loni a předloni. Vlastně o něm mluvili už dávno a tak nějak je nikdo nebral vážně. Jen Voa věřila. A teď je cizinec tady a míří určitě sem.
Celá vesnice byla rázem na nohou. Všichni pozorovali poutníka, který veden svým instinktem, kráčí neomylně k modrému jezeru. Voa cítila, jak se jí napřimují z rozrušení na hlavě její krátké plavé vlasy. Někdo uvědomil dědky. Ti, spokojeni s naplněním svého proroctví, se usmívali a vrněli blahem. Pak se začali znovu hádat, tentokráte o to, kdo se první setká s poutníkem. A byla to Voa, která jej spatřila první, v době, kdy byla na stráži.
-------------
Dědkové se hádali s novým zápalem.
Pátý dědek chtěl s cizincem obchodovat.
Čtvrtý chtěl cizince sníst.
Třetí dědek navrhoval vyhnat jej zpět do pouště.
Druhý chtěl cizince jen z dálky pozorovat.
A první z dědků - mlčel.

„Nebude z toho nic dobrého“ děl třetí dědek.
„Zabít a sníst, to jsou moje slova!“ překřikoval jej čtvrtý.
„Pojďme s ním uzavřít výhodný obchod“ řičel pátý dědek, který měl ve své chýši schovanou stříbrnou minci.
„Opatrní musíme být“ skočil mu do řeči druhý.
„Ano, ano“ přidal se třetí nadšeně, „zaženeme jej zpět, odkud přišel a ..“
„Voa“ promluvil konečně první z dědků.
Ostatní se přestali hádat a překvapeně obrátili své pohledy k němu.
„Voa“ pokračoval první, „zabije cizince“ děl pomalu svým vůdčím hlasem.
Pozvedl svou dlouhou poradní hůl a všichni dědkové pozvedli své poradní hole a dřevěným klepnutím o ně vyjádřili svůj souhlas. Řešení se zdálo být správné a ostatní starší rodu s názorem prvního většinou souhlasili. Další vleklá hádka byla započata a den se v slunci popotáhl k pozdnímu odpoledni.
---------------
Voa se dozvěděla svůj úkol hned další ráno, poté co rada dědků rozhodla o zabití cizince. Samozřejmě, že se ani nezvedli ze svých pohodlných sedátek ve stínu poradní síně.Voa teď měla zlost, sama na sebe, kdyby nebyla spěchala první se zprávou o cizinci, nemusela teď od dědků přijímat nepříjemnou povinnost. Chtěla se ale svého úkolu zprostit rychle. Z koženého pouzdra u pasu vytáhla ostrý obranný nůž. Ještě nikdy jej nepoužila. Ani na porcování masa ulovených zvířat. Jeho čepel se třpytivě leskla v ranním slunci. Ostřím lehce přejela po své jemné pokožce a spatřila beze stop bolesti, v tomtéž místě, krůpěje čerstvé krve. Olízla si tu lehkou červenou ranku a spokojeně zasunula nůž zpět do pouzdra. Tento nůž byl nejostřejší v celé vesnici. Však jej brousil ještě otec Voy. S pevným odhodláním a s výrazem uražené ješitnosti na tváři, se rozhodně obátila k modrému jezeru a vydala se vyhledat svou oběť.
----------------
Nebylo to daleko Voa byla u jezera za chviličku. Zjistila, že má strach. A pak jej spatřila podruhé. Poutník tam stál, jakoby na ni čekal. Vysoký, hubený, bělovlasý a něčím zvláštní. Možná tím, že stál na barevném koberci. Možná tím, jak se na ni díval, s moudrostí mnohých národů, svýma hnědýma očima. Nebo snad tím, jak jeho dlouhé bílé vlasy za ním vlály v ranním vánku. Určitě však způsobem, jak stál. On totiž stál - na nohách. Voa přešlápla nervózně z jedné ruky na druhou a cítila, jak ji svědí jemný písek mezi prsty v prošlapaných rukavicích.
Chtěla rychle skončit život cizince, ale obranný nůž se jí chvěl mezi obratnými prsty pravé nohy a ona se nemohla přimět k hodu. Pak poutník promluvil. Pomalu a rozvážně. Mluvil jazykem pouštního lidu se silným přízvukem na každé první slabice nového slova. Voa byla překvapená, že mu rozumí.

„Přicházím v klidu a beze zbraní“ pravil k ní hlubokým hlasem, sledujíce pečlivě třpyt ostří jejího nože.
„Kdo jsi, že jsi se odvážil rušit klid pouštních lidí, cizinče?“, zeptala se zvědavě, téměř proti své vůli.
„Říkají mi poutník“, odpověděl, „naslouchám příběhům a vyprávím je dál“
„Právě proto musíš zemřít, cizinče“ řekla Voa , pevněji svírajíc svůj nůž.
„Nebojím se Tebe ani smrti“, odvětil poutník rozvážně.
„Proto jsi se postavil na nohy, aby Ti smělosti přibylo?“ pravila ona.
„Ne, já chodím po nohách celý život“, odpověděl a stále sledoval nůž v prstech její pravé nohy.
Voa znejistěla. „Jsi sám chodící po nohách, cizinče?“ zeptala se opatrně.
„Jsem jedním z mnoha chodících po svých nohách. Ty jsi první koho vidím chodit po rukou. Snad kromě lidí z cirkusu“
„Co je to cirkus?“ zeptala se opět.

„Malý pojízdný svět pro pobavení lidí, všechno je tam obráceně“
„Ty jsi obrácený, vedeš falešné řeči a - musíš zemřít.“
„Proč bych měl zemřít?“
„Protože tak rozhodli dědkové“
„Dědkové?“
„Tak rada starších, ale to je jedno. Musíš zemřít.“
„Zdá se mi, že ti Vaši dědkové vědí něco, co nevíš Ty ani pouštní lidé.“
„Proto jsou v radě starších.“
„Proto vynesli rozsudek smrti nade mnou?“
„Prorokovali Tvůj příchod cizinče.“
„Já vím.“
„Co víš?“
„Starší starších pouštních lidí přišli kdysi do Oasy po nohách.“
„Lžeš cizinče!“
„Ne víc než dědkové pouštních lidí.“

To se Voy dotklo. Věděla, že dědkové nemluvili jen pravdu. Někdy se jim pravda moc nehodila. Voa najednou nevěděla, jestli chce zabít člověka, který je stejný, jako ona, jen má jiné způsoby. Někdy bylo dobré dědky neposlechnout. I když následoval přísný trest. A pak se rozhodla.

„Půjdeš svou cestou, když Tě nezabiju?“ zeptala se.
„Ano, jsem poutník a moje poslání ještě není u konce.“
„Nebudeš o nás vyprávět jiným lidem, těm, kteří chodí po nohách?“
„Pokud je to Tvé přání, pak nebudu.“
„Ani těm co někdy chodí po rukou, těm...“
„Dobrá, ani těm z cirkusu.“
„Tak si jdi a spěchej, než se rozmyslím.“

Poutník se Voe zdvořile poklonil, vyklepal svůj barevný koberec a osvěžený vodou z modrého jezera vykročil dál směrem do pouště. Voa se za ním dlouho nedůvěřivě dívala, uvažujíc, jestli se přece jen nevrátí.Věděla, že udělala chybu a přemýšlela, jak se dědkům vymluví. Zasunula svůj nůž pomalu zpět do koženého pouzdra a otočila se směrem k vesnici.
------------------
Ihned po svém návratu byla předvolána k dědkům.
„Řekni ženo Voa, jak jsi se zhostila svého úkolu?“ zeptal se první z dědků.
Voa chvíli mlčela a pak pravila „Nezabila jsem cizince.“
„Nesplnila jsi svůj úkol, ženo Voa?“ odvětil ostře druhý dědek.
„Nebylo to nutné“, odpověděla.
„Byl slepý“, zalhala.

Prvnímu z dědků došlo, že se dozvěděla tajemství jejich rodu. Stejně jako jemu i ostatním z rady starších. Posadil překvapenou Vou na volné místo k poradnímu ohni a podal jí novou poradní hůl. Tím považoval celou věc za vyřízenou.Vzpomněl si na poutníka s bílými vlasy, kterého potkal již velmi, velmi dávno a téměř neznatelně se usmál. Stejně zavzpomínali i ostatní dědkové, jak prozradily lehké úsměvy na tváři každého z nich.
-------------------
A tak se žena Voa, přes své relativní mládí, stala šestým v radě starších. Šestým dědkem pouštního lidu.
-------------------
Zrnko písku se přesunulo mírně kupředu a kousek stranou.


Faust


Poznámky k tomuto příspěvku
Rezi (Občasný) - 23.2.2002 > Vidím v tom lehkou ironii... Forma je dobrá, ale bývalo by to chtělo více rozvést.
Body: 3
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter