Jednoho dne přiletěla a usedla naproti mně, tak jak láska často sedává. Ani se neptala, mám-li v srdci volno. Složila křídla a chvíli si mě prohlížela. Pak cosi zabzučela. Zatvářil jsem se zúčastněně a pozval ji na drink. Neodmítla. Když číšník donesl colu s rumem, vosa do ní ponořila kusadla a zdálo se, že je blažená. Mnul jsem si pod stolem ruce a očima sjížděl její kostýmek. Kombinace žluté a černé mi vždy imponovala. Zdá se mi jako střet rezervované elegance s nevázaností a rozverností.

Když dopila, cudně sklopila tykadla, způsobně si otřela ústa předními končetinami a hluboce se mi zadívala do očí. Tál jsem pod jejím pohledem jak hermelín na rozpálené dlažbě. Nevím, jak dlouho jsme takhle seděli. Čas pro mě přestal existovat, slova ztratila význam a pivo jsem nechal zteplat.

Když se přiblížil večer, zavrtěla zadečkem, vznesla se, několikrát mi obkroužila hlavu a odlétla. Zamával jsem jí a do větru šeptal: “snad se zítra opět shledáme, lásko”.

V noci jsem ležel na kavalci a podléhal nejistotě. Samým rozrušením, místo spánku, šilhal do škvír mezi žebry ústředního topení. O půl třetí jsem vstal a napsal mé milé sonet, do něhož jsem ukryl její jedinečnost.

Odložil jsem list a podíval se na vosu. Vypadala smutně. Rychle jsem ji chtěl pohladit, ale ucukla, bodla do mě vražedným pohledem a odlétla. Už jsem jí nikdy nespatřil. Trápím se a hledám způsob, jak jí říct, že jsem nevěděl, kdy umírají vosy.