Ponocování.
Oči se mi klíží,
řežou a pálí
má postel není kdesi v dáli,
já přesto nejdu spát.
Jsem naprostý hňup,
či blázen,
co má své křeslo rád.
Z naprosté hlouposti tady sedím
a na telku znuzeně hledím.
Nejdu spát.
Raději budu psát nesmysly,
nevnímat.
Půlnoc se blíží,
mé děti jistě záhy začnou "bantovat".
Stále však nejdu spát.
Dávno jsem přestala televizní kulisu poslouchat.
Usínám v tom křesle proklatém
a ráno budu celá rozlámaná nadávat
vymlouvat se na děti
a toužit po spánku v loži s nebesy.
|