Před obrazem
Mlha jako zástupce. Předobraz zástupů - bude to tvoje dítě, tak se nauč ho chránit! Víš, ty sny, ve kterých stojíš, chceš něco udělat, ale jako kdyby bylo tělo jinak poskládané, nechce tě poslechnout - takový pocit máš teď. Sleduješ, jak mlha proudí skrz plátno. Podstata vás i nás všech uniká přes skvrnu na plátně: nekonečno pocitů, myšlenek, nálad, vlastností, osudů, mlčení, inspirací, okamžiků, mýtů, předsudků, strachů, zmatků, utrpení, zoufalství, jedna bahnitá bystřina si vymílá cestu balvanitým povrchem. Už cítíš to chvění? Šíří se od konečků prstů, bolí, pak pálí a bolí, už je přesně v místech, kde se začalo vyvíjet tvoje tělo, v páteři. Vzpomínáš si ještě na vesmír dělohy? Na temnotu neočí, teplo, pulsující peřinu? Tady je ta tvoje pýcha! Ano, tady, nikde jinde! Zázrak života, láska k člověku, plus, symbol nad hrobem, neporozumění. Proč jsi to udělal? Proč jsi porušil přirozený běh věcí a vzal mu tu propustku k lidství? Měl být osvobozen. On sám se chtěl vyléčit, chtěl být konečně sám sebou, vznést se. A ty přijdeš – ani ho neznáš – a se svou nesmyslnou pýchou mi kazíš plány tím svým opileckým: seberu ti věc, která mi nedá spát, která narušuje můj klid, kterou chci, abych pochopil, abych poznal, abych se zakousl do toho ovoce! Jak dopíjíš ten lektvar, tak ti říkám: není to jablko, co polykáš. Je to nezralé cosi. To je přece začátek konce, konec začátku! Nedělej, že mě neslyšíš. Pokud to nevíš nebo mě slyšíš, ale nerozumíš, tak to brzy poznáš. Tak trp!
To se jednou tak stalo, že bůh stvořil člověka: z ničeho vyrostly ruce, ramena, hrudní koš, bradavky, genitálie, kolena, palce u nohou. Ten člověk nic neviděl – nemusel vidět, úplně stačilo, že byl. Tu se bohu člověka zželelo: i přivolal z horských štítů ostré úlomky ledu, tak tenké a lehké, jako samurajův meč, mohli bychom dnes říct, a ty střepy pak kroužily kolem lidské hlavy. Byl by to hloupý a nabubřelý bůh, kdyby ho tam nechal tak stát, opírat se o zem, a nechal kolem něho probleskovat fragmenty vody – pokynul větrům, aby zase oni pokynuly ledovým břitvám a ty se daly do práce: jednou dvakrát třikrát čtyřikrát šmikyšmikšmikyšmik a ty dva divné kožnaté vaky vedle nosu, ve kterých se cosi koulelo, se otevřely – z těch rozříznutých nádorů se na svět vyvalily dvě vodnaté koule. A jak začaly existovat oči, začala existovat víčka, protože nože se pořád točí okolo hlavy. Bůh si člověka oblíbil, protože se sám od sebe naučil chodit a svýma bosýma nohama začal dělat stopy v písku, sněhu, hlíně, popelu. A obliba rostla do šílených rozměrů lásky a tak začal bůh člověka milovat. Bláznivě se zamiloval a to neznamenalo než to, že chtěl, aby ho člověk taky miloval. Chtěl lásce dát nějaký vyšší smysl – chtěl, aby člověk boha zbožňoval. Znamenalo to, že v lidském světě se začaly dít zázraky: z neúrodné země najednou vyrostly podivné předměty (mělo to dlouhý krk a drsnou kůži, která se dala prsty loupat až k ramenům, která z krku vybíhala v náhodných křivkách, ta ramena se prodlužovala, aby ukázala na jejich koncích zvláštní zelené útvary podobné plátkům kůže) a na těch věcech začaly růst malá barevná voňavá ložiska, ze kterých trčely plátky něčeho odporně měkkého, protože se to směšně hýbalo ve větru – člověk to chtěl utrhnout, prozkoumat blíže, pochopit to, ale nahoru nedosáhl. Najednou se ty květy (jak to bylo později pojmenováno) začaly měnit: záhadná proměna kvítku v cosi kulatého, co měnilo barvy od jedovatě zelené až po nepřátelskou červeň. Nepřátelskou, protože se ty věci uvolňovaly a padaly na zem – a na lidskou hlavu (něco ho při tom nárazu napadlo, ale to něco bylo překryto vztekem z první bolesti a touhou zjistit, k čemu to všechno je). Jednu z těch věcí vzal, vstal a masíroval si potlučenou hlavu. Prohlížel si předmět: když zatlačil na jednom místě, zdálo se to být měkčí, přičuchl si k tomu a zjistil, že nepřičuchl, ale přivoněl, přišel na to, že ústní dutina je zaplavována a tou měkkou věcí nahmatal něco tvrdého, zuby, jak se později ukázalo, a tak si řekl, že se té zlé věci pomstí tak, že ji poraní svými tvrdými a ostrými, jak se později ukázalo, udělátky, které mu rostou z horní a dolní čelisti, jak se později ukázalo, zakousl se do jablka, jak se později ukázalo, a poznal, že je dobré. (Poznámka: někteří přicházejí ještě s jednou verzí příběhu a to takovou, že na stromě bylo něco dlouhého s vidlicovitým jazykem. Domnívám se, že tato domněnka je intelektuální konstrukce vystavěná jen za účelem moralizace) Bůh to viděl, to se nedá oddiskutovat a došlo mu, že je vhodná doba se zjevit. Tak se stalo a člověk srkající šťávu z ovoce se lekl onoho náhlého jiskření ve vzduchu, onoho nepopsatelně krásného a nevyslovitelně hnusného divu, začal dávit a kuckaje slzel očima, neboť prožíval divokou extázi, peklo a ráj současně – tak k němu bůh mluvil a člověku byla poprvé a naposledy vnucena láska. Naočkována. Vložena. Voperována. Implantována. Vsunuta. Naordinována. A všelijak –na, jak se později ukázalo. Tehdy člověk ztratil svou svobodnou vůli - musel stavět chrámy, vymýšlet si rituály, nepřátele a jiné, ještě horší věci a slova.
To se jednou tak stalo, že člověk boha zapomenul, příliš zahlcen lidstvím začal milovat sebevražednou vášní sám sebe, přivolal si z vrcholků hor krystalky a podříznul si jimi krk. Bůh osiřel.
Malíři, tvé tělo už dotrpělo. Teď bude trpět tvá duše, bude se zmítat - protože každý bůh trpí a každá duše měnící se v boha trpí dvakrát tolik. No tak: protrp se k věčnému životu a prosím tě; ne, přikazuji ti: vrať se, vrať se...
Prázdné plátno
Stojí před obrazem. Vlastně: není to obraz, je to nadpis tohoto fragmentu. Vedle, na stolku, vedle palety, která, jako obvykle, není úplně prázdná: hotová artilerie připravená na první rozkaz, vedle, ano, jsem z toho taky vedle, jako vy, stojí prázdná láhev, lahvinka, flakónek, nebo co to je. Srdce mu běží jako stádo mustangů nahoru nahoru dolů dolů ze skály, no, dejme tomu, nějak se kroutí to všechno kolem, okna, jejich rámy, dveří a obrazů, prázdné, dosud nezaplněné, beze smyslů, je to směšný, říká si, neví, jestli to říká nahlas, nebo sobě do hlavy, nedokáže to v tu chvíli rozlišit, začíná se točit hlava, dokola, vzpomíná si na řetízkový kolotoč, na proudy zvratků, dávení šťáv, křeč v žaludku, teď ji i cítí, dokonce nejasné to, jak má nad ním moc, není to svoboda, jsou to drátky přichycené na kůži, ví to, ty drátky, domýšlí si, jsou na svých koncích opatřeny jakýmisi háčky, jejichž ostrost se prodlužuje, když se zasekávají, pak prorůstají dál masem, spojují se se systémem, mezitím vzpomíná i na ty červy pohlcující tkáň, hnilobu, ještě má dost sil na odehnání takových zlých myšlenek, nebo spíš představ, zase ta bílá plocha, bílá barva, ta je všude, je to podklad těchto písmen, ale to on neví, tak ho tím zbytečně nezatěžujme, ruce a jejich kořeny se dotýkají plátna, vnikají dovnitř, nediví se tomu, je ve stavu vytržení, kdybyste ho viděli při tom obřadu, viděli byste boha, který může tvořit a trestat, tvořit a ničit, bere svůj nástroj, rozkaz vysloven, veverčí chlupy štětce na zaschlých barvách, potřebuje vodu, pokouší se dostat k umyvadlu, svými kroky však připomíná bezdomovce obdařeného pokoutnou chůzí z odumírajících nervů, šourá se tedy ke kohoutku, zjišťuje, že nemá v ruce nádobku, nějaký kelímek by se hodil, nemůžu mu ho jen tak vyčarovat z ničeho a vrazit do ruky, musí si pro něj dojít, obrací se, vede svá chodidla a všechno ostatní, co mu dosud patří, co ho určuje, ke skříňce s kuchyňskými potřebami, to víte, jeho ateliér, to je taková útulná garsonka, otevírá, bere do ruky sklenku, do které si většinou nalévá červené nebo bílé, jen podle chuti, vrací se k plátnu, všímá si ale, že ve skleničce není ani kapka vody, jen takové ty skvrny po špatně umytém víně, obrací se znovu k umyvadlu, sune se, sune, dosune, otáčí kohoutkem, nic, neteče voda, zamýšlí se, jestli platil za uplynulý měsíc, už to zapomněl, zkouší druhý kohoutek, snad odpojili studenou vodu a nechali jen teplou, něco, z trubek vytryskne rezavá horká tekutina, alespoň bude na plátně něco z železa, jakási strojenost, ostrost, dočasnost, jako by se obraz měl každou chvíli rozpadnout, zreznout, střih a už stojí před budoucím dílem, zdálo by se, že je nervózní, kdybyste tam na něho zírali z oken, ale není, spíš je zmatený, neví, jak začít, všechno, co potřebuje má, chybí tomu jen pohyb, náhlý odraz plavce od mantinelu, něco se začíná dít, svaly dostávají povel, zpomalený, ale přece nějaký, to, co zbylo z poslední lázeňské veverky je teď namočeno do špinavé vody, zmuchláno na povrchu palety a obaleno barvou, pak jinou barvou, řádně promícháno, pak jinou barvou, tak, a první znaky se objevují…
Šetřil časoprostorem. V kapse se mu obracela mince – jedna z mnoha mincí.
Postává.
Tu s taškou a udušenými rybami, napjaté plátno a kůže, vyschlá koryta.
Tu s vařeným zmodralým žaludkem, modrý reklamní slogan na barvě šatů, my si ten žaludek půjčujeme, rentgenovými snímky pronikáme pod kůži, modlíme se k bohu (ať je jakýkoliv), obarvujeme žaludek, zvracíme modř na prázdné plátno.
Tu s brokovnicí pod kabátem, je to naše sladké tajemství.
Tu sklesle a s podhledem starce, protože vybájené světlo je tak blízko a nohy se noří měknou nožičky do bláta níž a níž, světlo se přibližuje, bahno tvrdne, je suché, tělo v betonu, nohy, rozdrcené plíce, i vzduch se stal kostrou.
Taková řada lidí, vzorek vlákna genů…
Nemůžeme myslet na ten uragán, zmatek, pochody tučňáků, jejich skoky z ker a svižných pár desítek tisíc (jestli chcete, tak) světelných temp; nelze pochopit, na co myslel, snad na žíravinu, na kontrakci svalů naleptaný černý povrch, snad se pokoušel smilovat se nad roztrhanými těly, ano, asi miloval postupně hřebíky a nakažené jehly v sedátkách, v zádech – v prdelích.
Snad.
Vy teď ale nic nevíte, možná vás to děsí zlobí znervózňuje, budete tu i ve chvíli, kdy odnikud přijde policista se slovy: „Nic zajímavého se tu neděje, občane. Jděte pryč, zařaďte se do své fronty.“ Uvědomil si, že všude jsou fronty, křížem krážem se protínaly jejich živé řetězy, něčím to připomínalo jatka nebo nekonečně mnoho křížových výprav za smrtí a bohatstvím, chci namalovat, za bohatstvím ve smrti. Hledal smysl v tom systému.
Běhal v ulicích, nijak se nejmenovaly, přesto byly všechny stejné, střeva, masy pomalu zpracovávané mocnými klky a sunoucí se jako odpad kamsi do dveří… Nikdo mu nic neřekl, zdálky se pokaždé zdálo, že odpověď na otázku přijde, ale vždy, když zaměřil pozornost na jednoho ze stojících svou promluvou, rty ztrácely svou barvu; braly si jinou z brad tváří čel bujících skvrn vrůstajících kořenů; spojovaly se.
Zachvátil ho děs: jen tak se prohnal kolem něho v rituálním tanci a sevřel mu ramena ledovými prsty, tvrdými jak, ano, správně, led: strach z neporozumění, všechna ta sevřená ústa. Zkvašený vzduch se probobtnává do plic a chlad mu dýchá na páteř. Koule a řetězy se oddaně plazí, železnými pouty mu berou sílu z nohou.
Přiznávám, že se zase opakuju, ale i to má snad svůj význam:
Postává.
Taková řada lidí, pomyslí si, čeká, až bude na řadě, kdy odloží svršky do šatny, vyloží karty na stůl, žádné nebe, nicotné peklo těch ostatních čeká, zatím myslel na děti: Vzpomněl si na moudré oči sedící svázané v kině (anebo za špinavými okny, před ubíhající noční krajinou) a rychle se míhajících obrazů barev světel, hromadný záchvat a desítky stovky tisíce mláďat zmítajících se v jedné občerstvující křeči, matky a otcové přinesou klícky s kuřátky, uvidí Krista vstávajícího z umírajících těl, spících buněk, vrátí se do svých skořápek a embryí a v nesmírné extázi nesledují ten zázrak, protože jim zakrněly oči. Tuto myšlenku překryl linkami barvami zarostlého muže: moudré oči, život v ústraní, příchod kuřat manželek se špekem na háku na kříži, žádná slova při setkáních, jen modlitby v křečích a samota mezi náhrobky chatek, bez mrazů, občasný příchod mláďat: „Děte do píči, vy čuráci!“, a oni jdou, cesta je zavede do velkých pysků pochvy lůna – navrací se do smrti nezrození, šipkou rozrývající špinavou hladinu. Já vím své a vidím ho, jak tam tak sklesle čeká; možná už tuší, co bude dál; s mincí v prstech a venku z kapsy, směju se jeho nervozitě. Je tristní, jako celej tenhle text.
V ruce ji mechanicky otáčí, panna orel panna orel panna orel panna orel, a obráceně. Možná i jemu byl určen příběh a věta emancipované samičky, které už chybí jen červená stuha kolem pasu: „Tě stejně jednou voprcám! A uděláš mi dítě, tebe nepotřebuju!“ Možná by byl svržen za víření bubnů, aby se skutálel ze schodů, krvácel na ně a přitom viděl i slyšel zahnuté dlouhé dýky, jak vnikají pod hrudník a přináší bohům krvavou pastvu pro oči.
Násilí mě přestane bavit a zajdu si někam sledovat krásný život lidí: v restauraci je dívka – co to povídám – slečna. Hraje si s psíkem, ruce od slin a otisků zubů, podívá se na mě a vlhkými a pokousanými prsty si vjíždí do vlasů, pramen za ucho, úsměv, cítím vlhkost jejích pysků, které srůstají s barvami okolních tkání. Mám rád ty kyselé bonbóny, s jakou drzostí útočí na mé chuťové pohárky – mám stejný úsměv, jako s tou malou a zmenšující se věcí na jazyku, stávám se zelenkavou jedovatou sladkostí a objevuji se v jejích ústech, kde obcuji s jazykem a taji do chuťových pohárků, obaluji se hnusem, vstávám a nechávám jej na slunci ztvrdnout. Znám i její kamarádky: stojí ve strojovně, přes hradbu bouchání hučení syčení kvílení neslyším jejich pomluvy – neumím odezírat od pohybu rtů, špatně zírám, život mě to ještě nenaučil. Jediné, co mohu vidět a snad i dešifrovat, jsou pohyby jejich paží, ta jednotlivá gesta a hru mimických svalů, postoje oholených nohou, ale to si nechám pro sebe, jsem retardovaný Hamlet.
Inu, odcházím se učit do ulic: starší dáma s drahým – křehkým psem na provázku. Asi se projeví její silný mateřský cit nebolépeřečeno pud a učí svého miláčka panáčkovat, oblékat se do šatiček, učit sedat na trůn králů císařů papežů, učit ho štěkat do rytmu a po zavolání a třeba i počítat, osvojit si desítkovou soustavu. Objeví se černý pán s kufrem. I já mám potíže uhnout mu včas z cesty, uskočit po hlavě do příkopu před silným větrem za jeho zády. Je oddaný svému pánu a věrný bohu příjmů platebních příkazů transakcí bankrotů. Je vazalem, ale je šťastný (vidím mu to vepsané neviditelným inkoustem do tváře, ještě mu stéká kyselá šťáva po obličeji), protože on má taky koho ovládat, moc mu chutná, protože jak víme, moc není nástroj v jeho rukách, neboť je to sám smysl jeho života, vždy, když dá najevo ostatním svou nadřazenost, jeho mozek zažívá prudký orgasmus, a přitom nedokáže dočíst a pochopit větu delší než dva řádky (myslím, že je to tak dobré).
Řádky se kupí a kupí, obchody se uzavírají, mince létají vzduchem ze zatuchlých kapes, zpožděné vlaky míjejí šamany v oblecích na nástupištích, literatury pravdolží rozsudky smrti získávají nový
tvar,
nové
tváře,
zase, to pronásledování pachem a soulože parfémů s dýmy z cigaret,
muž a žena,
s vodítky a se psy, jejich průsečíky
jsou jedno psí tělo,
provázky vektory umělých vláken a pohyb pánve samce dalšími směry polopřímkami dovnitř, do ranní vagíny psí samičky, která boří své packy do jarní hlíny a hltá přitom hovno porostlé mouchami, prorostlé jejich nakladenými dětmi, muž a žena: smějí se na sebe, našli v průvanu dne čas se sejít a usmát se, jak jim záření dává barvy a chuť se podívat na šťastné psy a pak na svá barevně sladěná těla v červených nebo modrých nebo žlutých nebo černých nebo třebajakýchkoliv šusťákových kombinézách, myslet na další generaci dětí, které obtahují linkami plastové pravítko, ale dostávám hlad, proto píšu:
Podvyživené děti chudých rodičů, jdou jim vidět kostřičky. Ony se nahnou, podívaj se mi do notýsku a čtou – nerozumí, to je snad i dobře a já pokračuji: děti mrtvé hlady na cestě domů. Ví, kde je jejich domov? Ne. Ani já to nevím. Snaží se proniknout mezi řádky, najít svůj domov, ale i kdyby uměly číst, žádné nebe krb máma má mleté maso pavouky na stěnách by nenašly. Teď je lituju a poznávám jejich rodiče – lituju je ještě víc, lítost je stvrzena mým hovorným žaludkem pracujícím naprázdno.
Oni: nezájem mam větší důležitější věci na práci problémy strach nepeníze pochybnosti nejdřív já a až potom spojení mě a tebe už ten princip mačkám písmenka sháním práci shánim sex manželskej už mě nenaplňuje ničím stejně jsou naše děti zdegenerovaný zvířátka cení na nás zoubky chtějí jíst už toho máme plný zuby no a?
Silná matka – slabý otec: denně plodíme svazky genetickýho materiálu. Plácáme se v bahně poslední jistoty před smrtí, ryby na dně vypuštěnýho rybníka: děti, ta samotná věc, která po nás zbude, děti umučené bídou, žalostnou existencí, nebo ještě krutěji, existencí, to po nás zůstane a my můžeme – ne, musíme – zemřít se záhadným úsměvem na rtech („Já jsem to viděl na vlastní voči! Viděl jsem je, jak tam sedí. Unavená zvířata. Ta slova: vejce žloutek bílek jin jang jediná věc žalostnou existencí zemřít, jsem jim viděl ve tvářích – oni ta slova vyslovovali a já jsem drze zapisoval. Pro retardované děti a drcené ostatky rodičů jsem byl vzduch. Vzdálené NIC…“).
Je to pro nás čest, být seškrábnutejma znakama palimpsestů, opět přepsaný, stejně, ale jinym jazykem. Můžem si takhle kycnout k baru, nechat děcka kynout s babkou („Která pomalu umírá v místnostech s tulipány – její úsměv je stále zřetelnější…“) a stěžovat si na zkurvenej život („Stejně s tím nic nenaděláme, když jenom sedíme a kecáme, jasně, sem tam někomu rupne v kouli, kecy se promění v činy: přijde s tupým nožem do obývacího pokoje a ranami mezi žebra vykouzlí úsměv na tvářích rodičů…“), dál cvakat drink drink drink drink („Stížnosti rychle mizí, až zaniknou pod hromadami ubodaných ukřižovaných buněk, je pouze kulhavá mluva o smyslu života…“), cejtit se venku na ulici před deštěm a bouřkou jako nahej, cejtit na sobě něčí pohled, pak se dokoktat domů, trefit se klíčem do dírky a sladce znásilnit to tlející tělo samo doma a upadnout na polštář do bezvědomí. Takhle by vypadal večer, kdybysme se na zlomek vteřiny zbavili fyzický přítomnosti našich dětí („A jejich podob s námi a našimi příbuznými. Děsí mě, když vidim syna a otce, dceru a matku, jejich stejnost, můj žaludek chce znovu mluvit a slintat kdykoliv stará paní povídá mladé paní, že tojetakklášnýjaksisoupodobnýjakobytátovizokavypadjakvejcevejci.“)
Ozývá se šepot ze stínu, otec se neomaleně otáčí, ale nevidí nic, jen vnímá ten šepot: „Viděl jsem tvé myšlenky. Tvé zážitky. Všechno. Mám tě přečtenýho. Nepokoušej se mě najít. Jsem tu, ale taky nejsem. Nemůžeš mě najít. Alespoň ne teď. Můžeš si počkat, jestli chceš. Kdo si počká, ten se…“ Přesycený žaludek se vyprazdňuje na chodník.
Koláč je však smyt deštěm: druhý den babička-matka-tchýně dorazí i s nakrmenými dětmi – tchýně-matka-babička je pyšná na svůj stále větší a větší úsměv pod řídkým knírem, v kocovině zavrčí rodiče něco vřelého, pozvou jistě matku-tchýni-babičku na kávu s umělým sladidlem a umělou smetánkou, sednou si a budou se nahlas těšit na pohřební slavnost na počest dědečka-otce-tchána, jehož poslední větou bylo "Nemůžu si na to vzpome...", tehdy si m-t-b zamručela pod vousy "nout, co jsem to vlastně chtěl?", zatímco otec-tchán-dědeček se kácí k zemi podťatý mrtvičkou, potřesou si rukama, obchod uzavřen, vzpomínají na něj s láskou a slzami na okrajích víček - ale kdesi mimo čas se ozývá dlouhý monolog:
"Vzpomínky na co? Na koho? Jaké vzpomínky? Proč vzpomínky? Vzpomínky? Jaké to asi je, být někým-něčím víc, odloučit se od tělesnosti, protože ostří a kůže pronikavě bolí a vařící voda bublající v ráně, bahenní výpary syčí? Jaké to je, nemyslet na břitvu svištící vzduchem, a nemyslet pořád na zvuk přetržené, přeseknuté páteře? Jaké to asi je, stát se něčím, co je nad všemi věcmi, a zároveň ve všech věcech, hmotných i nehmotných, přestat být člověkem? Jaké to je, zabít se a splynout s veškerým novým světem, jelikož není pochyb, že svět se pro nás rázem změní, když zemřeme, buď přestane existovat, nebo vznikne nový naším posmrtným zásahem, nebo oboje? Může být svět beze mne? Ano, může, pokud popřu sám sebe jako vnímající živou bytost a začnu vnímat božským způsobem, protože svět existuje, je-li někým-něčím vnímán - co bude, až na světě nebude nikdo a nic, co by ho vnímalo? Svět přestane být světem. To slovo bude vyprázdněno, vlastně - nebudou už žádná slova. Ale pokud se stanu Vyšší bytostí, budu ve všem, budu vše vnímat zevnitř, už nikdy zvenčí, budu podstatou všech věcí, budu všechno, budu vědět všechno. Jak toho všeho dosáhnout? Budu muset uctít sám sebe - absolutně - stát se svou vlastní obětí, poskvrnit svou poslední krví oltář - vlastní tělo, tak poctím sám sebe, zbožštím se." to probíhalo Člověku hlavou předtím, než vzal břitvu, která se podobala ledu, protože se na jejím ostří odráželo modré nebe, a jedním, rozhodným pohybem si rozřízl hrdlo - skoro až na kost. Krvavé jazyky pravidelně olizují zem - obarvují ji mazlavou červení. Podříznutým hltanem hrtanem probublává poslední modlitba, ale není jí rozumět, tak po mně prosím nechtějte, abych vám ji popisoval. Jaká byla poslední slova? Je to otázka samotného Člověka, jenž se stává mučedníkem vlastní víry, jehož vůle byla stát se bohem. Svá poslední slova chápal jen on sám.
T-b-m odchází a usychá dál: ponechává své děti a vnoučata, sourozence, neteře, snachy na pospas životu a sama dobře ví, věří, doufá, že ten její je snad asi zřejmě něčím naplněný, protože v komůrce má svíčky a naháče na kříži, je tam i kobereček, postýlka, kniha s křížem, a tam teď vešla a klekla si a se sklopenou hlavou a zavřenými víčky s řasami zaschlými solí se sepjatýma rukama s koryty vysušených řek na tvářích s vyprahlou ústní dutinou, ze které vycházejí skřípavé zvuky modlitby, jako když zacloumáte starým těžkým dřevěným stolem, který má rozvrzané nohy podepřené knihami, ta slova končí tichem, slanou vodou v kožnatých řekách a mírným úsměvem.
(„Loučím se s ní, mávám jí: věřím, že její úsměv bude stejný, i po letech zůstane svou krásou v mé paměti, vzpomenu si na ní a na uvadlé tulipány. Pokud to ještě nevíte, tak: já mám rád závorky! Pokud se někdo bude ptát proč, já neodpovím. Místo toho skočím z mostu do řeky a pohovořím s racky. Neptejte se proč, nedělejte ze mě racka. Buďte hodní a dívejte se, jak se s rukama v kapsách procházím nočním městem. Svými kroky si vytvořím své vlastní město. Bude mít taky jizvy po těžkých porodech, vrásky z revolucí, popel mrtvol, rámy obrazů. Stane se, že se budu procházet po ulicích, ne po chodnících, ale jako terč aut, možná pojede lehce podnapilý řidič, který mě přehlédne a možná mi i lehce zlomí nohu, jen tu, protože se budu pokoušet uskočit, můj pud sebezáchovy bude přes všechnu tmu kolem mocně působit, možná se dočkám první pomoci, možná přijede ambulance, možná mě i vezme na nosítka, dostanu se do nemocnice, abych ztratil všechny zbytky víry v sebe.
Cítím studenou sádru masírující mé ztuhlé svaly. Ne: to jsem si jen vylil pivo na kalhoty. Nevím, jak se to mohlo stát, prostě jsem povolil ruku, sklo se svezlo a dar českých chmelnic a utřený uschlý pot bodrého sládka se octlo na mých vláknech džín, na mé ehm kůži, na mých provazcích svalů. To jsem se jen zasnil: za hospodskými okny vidím projíždějící sanitku.
Rozhlížím se kolem: očekávají snad štamgasti něco geniálně trapného? U mého stolu sedím jen já, jinak bych ten stůl nepojmenoval Můj stůl. Mám náhlou a nepochopitelnou potřebu být družný, ani nevím, jak se to stalo, a co se to děje, a tak se zvedám, pokládám prázdný-vylitý půllitr na stůl a přidávám se k hovoru dvou strýců, slyším: No jó já jsem si jak malej kluk hrál s Ježíšem, zahrnoval ho do bitev, pokládal ho do lehátek na pláži, každej den jsem ho znovu a znovu ukřižoval, to chtěli rodiče, rodil jsem ho, plácal po zadku, viděl plodovou vodu stříkat z vyschlých studní, haló, volám dolů, můj hlas osciluje mezi kameny kolmého tunelu, slýchával jsem jeho křik, jak se ozývá ze dna.
K tomu nemám co dodat, snad jen, že: a vypichoval jsi mu oči a ukazoval mu tak skutečnost, že zrak nepotřebuje, že ho povede jen jeho víra, jeho přesvědčení - že bude narážet do stěn, padat do chvatně vyhloubených jam, naběhávat na nabroušené oštěpy? Díval jsem se do stolu a na tváři jsem ucítil doteky jejich pohledů. Trhl jsem hlavou a mé se střetly s jejich: údiv zděšení nepochopení nenávist.
Tak jsem si přesedl: sedím teď sám, nožem jim vyšťourat oči, bylo by příliš mnoho krve, příliš povyku pro nic. Jdu tedy k baru a sedám si k rozhořčenému rodiči. Pokouším se naslouchat: ty voe nemam práci rozbitý auto dcera je deformovaná každej den sleduju jak na mě civí tou svou velkou hlavou skrz mříže ukazuje ty svý zuby jak pes celej den si jen hraje s plyšákama nebo čumí do stropu stěny nevyvinutý paže ach já nemam na jídlo nemam na činži družka ráda by manželka by chtěla další dítě já nevim jak to všechno uživit lepí se mi smůla na paty nebo je smrt blízko. Ano, slyšel jsem ho dost špatně, slova se mi slévala do jednoho proudu, protože jed ve mně už sílil. Z jeho očí vyzařuje smutek...
Tak tedy: předstírám smutek, aby bylo vidět, že cítím s ním, že ho chápu a všecičko kolem – jde mi to dobře. Kupuju si druhý pivo, snažím se ho sledovat jak se plní, a dál se snažim nevylejt si ho do klína. Zatim se daří a já dál zjišťuju, že děti jsou u tchyně. Mám si snad myslet, že to je dobře? Tak dobře, kývam hlavou a ukazuju prázdný sklo, ruce pochopí, umývají a opět plní. Dobře. Znovu zaměřuju svý radary na mluvidla nešťastníka: Už ho nestíham, nevnímam. Jde to kolem mě, promnu si obličej. Tohle jsem slyšel už nejmíň stodvacettřikrát. Za stálého kývání a míchání alkoholu v mém žaludku se odporoučím, nechám za sebou zbytek dne…
Pak už se jen vidím, jak sedím na vratké židli a snažím se o nějaké zdravé dítě. Na monitoru se objeví jedno s velkýma očima s velkou hlavou s krátkým tělem s pahýlky končetin, sedí na sedadle nočního vlaku, jede domů, nevím kam…
Taky vidím muže a nemůžu si pomoct: několika linkami stvořím náčrtek, nevšimne si mě: má svůj život - pochybuji, že pevně, natož ve svých - v rukách. Ve slovech. Vlastně ho teď nechám obtéct slovy, obléknu ho, dám mu tvar, jméno: popis začíná u jeho bot, černých, lesklých, těžkých, které se mazlí s pedály, s chodníky, s ulicemi, s linem, s kobercem, s prokopnutou lebkou. Nemizí z dohledu: volné béžové kalhoty meč v pochvě, snad dřív, někde na zabláceném kolbišti na bitevním poli na zpoceném prostěradle tasí; ale teď k bundě: impozantní, kulatá, vyvolávající u nás iluzi zvířecích svalů, skoro bych řekl, že je to jeden ze čtyř chorošných hochů, kapuce, hliník, cvočky, vlaječky; konečně ruce a hlava: nahé pěsti – nahá lebka, žádné chlupy vlasy, čistota pohybu, velké nic. Stejně skončí utíkaje před houkačkami, nebo s kulkami na zemi, otisky jeho prstů stále čpí nebo budou čpět na dřevě baseballové pálky, na těle, které se má stát palivem.
Teď ale muž kouří cigaretu, neví o tom, co se stane za en hodin, žije přítomností a my jsme rádi. Škrobený hlas rozhlasu říká, že už je čas, tak já se tedy rozejdu ke dveřím vagónu, následuji muže, procházím uličkou budoucích zavražděných, pokaždé blýsknu sklivcem po krásných, bělostným mramorem zářících salóncích, ó né, všude plno?, říkám si, říká si to i muž, jde přede mnou, slyším ho, jsem v jeho vnitřních uších, náhle muž přede mnou mizí v jednom z kupé, říkám si, že si nakonec přeci jenom sednu, muž mě slyší, vím to, jsem v jeho mozku, následuji ho, v otrhaném kumbálu, jako nahá pěst na oko, sedí už muž, ale není tam jen on, u zaprášeného okna sedí dítě, kdybych byl střízlivý, řekl bych, že uteklo z tábora, po genetických pokusech konečně nějaké jakžtakž životaschopné dítě židovská matka konečně porodila v bolestech a krvi a operacích a injekcích a vydechla novorozenci do zalepených očí smrt /řekl si avantgardní doktor/ zmetek, který se vzbouřil dozorcům podkopal se pod ostnatým drátem, skáče pohledem velkých očí z muže na mě, ze mě na muže, mlčí, i my dva mlčíme, skáčeme taky, oči mluví, vzduch je plný otazníků nad životem, stydíme se je polapit a prozkoumat, je jich tolik, všechny na první pohled stejné, vlak se rozjíždí, už je pozdě někam skočit, uniknout velkým očím, kampak jedeš malej s velkýma vočima?, jedu k tatínkovi, a kde bydlíte?, my nikde nebydlíme my žijeme, a kýmpak je tvůj tatínek?, slepý pán sedí klečí v prachu náměstí před kašnou lidi ho míjí a oslovují občas přiletí nějaká mince do klobouku tatínek slyší dobře zachechtá se a poklepá holí kočky po hlavách, a v jakém městě ráčí pantáta sedět klečet slyšet chechtat se poklepávat?
Mlčí.
Mlčení je nakažlivé a neléčitelné: je geniem loci. Tuším, že vlak vjíždí do konečné stanice. Zkoumám pohled mužovy tváře – ta tvář pátrá v napjaté kůži dítěte, které s rukama v klíně a s patrně odevzdaným výrazem /jeho tvář se, pravda, odráží na skle kupé, ale vinou špatného světla mrkající zářivky a začouzeného okna je rozmazaná, je vidět spíš flek matně žluté barvy…/ zasekává vize do černotemné krajiny bez stínů, muž v té tváři vidí něco povědomého, něco, jako by cítil vzpomínky předků, jak pažby pušek rozbíjejí kůži dřevo otevírají podzemní řeky a ty pak s radostným hukotem prorážejí na denní světlo, muž něco tuší, ale já sedím a nevím, co si myslí, co tuší, ztratil jsem jeho stopu, jako kdyby dítě rušilo signál, brzdící vlak mi připomene působení okolních realit. Zvedám se, za mnou muž, jenom: dítě dál sedí, napjatě pozoruje to vzdálené nic. Když jsem vyšel ven /muž si zapálil cigaretu a odpochodoval někam jinam…/, pohlédl jsem ještě oknem dovnitř. Stačil jsem zachytit poslední jiskry ve velkých očích: zářivky ve vagónech naposled zamžikaly světly – byla mrtvá tma.“)
Tak už je u mě. Protože stojím opřený o zábradlí mostu a sleduji vzlety a pády racků, tak ho přijímám náručí někde jinde, za oponou. Prostě, abyste mi rozuměli, jak tak opouštím křídla zobáky a pronikám do hlubin, na pozadí toho, co vidím, přes všechnu tu čerň kalné vody, se rýsuje malá bytůstka orámovaná bílým světlem za dveřmi, jde dál, ke mě, takže to poslední, co je vidět, je náznak, stín hlavy. Pokud to jde tak napsat, splyne s tmou, už nejde vidět, jsou jen šedočernohnědé proudy studené vody v řece, nad kterou tak teatrálně gestikuluji, zatímco kolem mě proudí auta všech barev, značek, řidičů, směrů, anebo žádné auto nejede a ulicemi a také tím mnou zatěžovaným mostem pochoduje vojenská přehlídka, nemůžu zadržet vyprsknutí smíchy a jak ty masy stejných vydlabaných mozků se stejnými profesionálními tvářemi se samopaly v uniformách s vyčištěnými zuby s vypumpovanými žaludky z plukovníkových oslav s prázdnými důlky jsou slepí jako pivovarští koně neviditelné ale slyšitelné prásknutí bičů tanky obrněné transportéry děla letadlové lodě ledoborce ponorky, to všechno šlo, plulo, jelo ulicemi a mostem, někdy se stalo, že nějaký zelený dopravní prostředek nevydržel rytmické pohupování paží a strojené kroky vojáků a spadl s výkřikem řidiče do vody, kde stroj zreznul a tělo nabobtnalo, explodovalo a zetlelo na různých místech, jako přesný opak hollywoodských filmů. Bylo to mimo mě a protože jsem si všimnul motorového člunu, který se pod mostem zastavil a jehož posádka něco kutila pod pilíři, a dovtípil se, že jde o skutečné vojenské cvičení spojené s exhibicí a že bych už už měl být pryč, protože betonové bloky budou létat daleko a tlaková vlna bude zabíjet ptáky opodál, a protože se blížila poslední kolona armádních motorek, o kterých jsem si vždycky myslel, že jezdívají vepředu, tak jsem prásknul do bot a utekl do bezpečí. Pak už jsem jen slyšel a cítil výbuch a otřes, a když jsem vyšel z útočiště, spatřil jsem most z úplně jiného světla: v půli byl nakousnutý a do nebe ostře trčely trámy, traverzy, dráty. Celé mi to silně připomínalo léta na pískovištích s bábovičkami, ale to už jsem vám vyprávěl. Za zmínku ale stojí ti inženýři, předáci, dělníci, kteří tak rychle vylezli z hospod, jako by na tu chvíli dychtivě čekali, že splní funkci a začnou znovu, a to, co vytvoří tu bude stát nad řekou dokud jim to někdo zase někdy nevyhodí do vzduchu, a začali se stavbou nového, protože pouhá oprava starého by stála příliš peněz. Tak v tomhle nostalgickém rozpoložení jsem tam stál a mával jsem na ně: na pancíře v dálce a na dělníky zpívající si písničku o roztažených nohách legendární kurvy. Pak jsem vytáhl z paty nehezký chrchel a vyplivl ho do kanálu, ale tělo chtělo dát víc, tak jsem chrchlal a dávil cosi hnědozeleného mezi mříže ve stoje se opíraje rukama o kolena, dokud mi nebylo dobře. Zase jsem se musel smát.
Nestojí před obrazem. Jeho tělo je mlha. Substance, jež vyvolala tvrdnutí, pak zase sublimaci, splnila účel. To bych vlastně neměl psát. Nesplnila účel, raději vykonala povinnost, rozsudek. Tak. Aniž by ten chudák malíř, jehož bločkem si teď listuje průvan, věděl, co přesně udělal, za co byl vstřebán vlastním plátnem. Z fleku bych ten proces mohl popsat asi takhle: Je si vědom hmotnosti svého těla. Zná svou váhu. Pociťuje ji ve svých chodidlech. Jsou celé otlačené. Puchýře z minulé noci. Nosem vdechuje sílu svých ponožek. Kromě nich je bosý. Před jeho myslí se kývá kyvadlo plátna. Nebo točící se spirála. Ve zkřehlých deseti prstech štětec a paleta. Pohyby sem tam nahoru dolů šikmo tam sem. Barvy. Postupně se zaplňuje bílá plocha něčím novým. Nebo snad staronovým. Kupí se vrstvy barev. Vznikají pohoří červené zelené modré žluté a všech jejich odstínů. Tím, jak vznikají, zaniká tvůrcovo tělo. Z počátku to byly jen takové občasné doteky srůstající s plátnem, které se z jeho pohledu zdály být důsledkem požití jedu. Pak to začalo být intenzivnější. Jakoby se stával samotným obrazem, nebo samotným prohoďtesibézadé. Jakoby se jeho pohyby stávaly topornějšími. Mechaničtějšími. Nelidskými. On to už neřešil. Byl pouhým divákem, který má nutkání něco tvořit společně s někým jiným, který je někde jinde a neví kde. Jeho výtvor rostl, zároveň s tím však jeho tělo sláblo. Ne že by průsvitnělo, jako něčí v dávných dobách před odletem netopýra, ale spíše proudily jeho barvy do plátna, přidávaly své argumenty do diskuse barev. Jak se mísily látky těla s látkami na obraze, materie těla mizela - to dá rozum. V podstatě, poslední, co by bylo vidět, by byl kousek zápěstí s pěti křečovitě sevřenými prsty držícími jakousi rukojeť, a poslední, na co myslel, dokud ještě měl čím, byl lék, který zabíjí zdravé a uzdravuje nemocné, pak už jen useknutý a zmenšující se palec, ukazováček, prostředníček, prsteníček a malíček tančící na obraze. Už jsme tady - na konci. Copak jste to nepochopili? Když byl pohlcen poslední prst, byla vymazána poslední barevná skvrna na plátně. Je opět čistá bílá barva. Prázdnota. Vzdálené nic. Ticho po bouři. Pokud chcete vědět, jak to bylo dál, nebojte se a jděte, obejděte obraz, nebo snad zase jen prázdné plátno a podívejte se na něho z druhé strany.
Za obrazem
Tady nebudu psát zrcadlově, i když mě okolnosti svádí, tady budete obcházet mlčenlivé plátno na stojanu a budete stát. Vlastně, obcházet jako lvi, jako smrt, protože nevíte, kudy kam, nebo snad víte? A stát jako čas, jako obelisk a slyšet:
Významné ticho.
Dejme tomu, že nevíte, kudy kam: před sebou máte jen útržky snu, kdy vaše mysl vnikala do podstaty obrazů. Jen tak ze zvědavosti jdete za plátno, vidíte zhruba tohle:
A
B ci ce,
E slíte, halu na když
C my máte vidíte,
E že jak
D dých
A ají a
znaky obraze
na
na hranici mezi realitou a snem se prolínají světy, krajiny divů za obrazem, tančí stíny, čí stíny?, lidí, jejich směšně rozbitných těl?, jaký je ten jediný tvar spásy? Co je ten prazvláštní dým vycházející z druhé, nikdy nepomalované strany plátna? Čicháte k němu a chcete zjistit jeho podstatu? Necítíte nic. Jen slyšíte obracení stránek náčrtníku: vždy od první až k té poslední a obráceně. Všechno se vrací znovu na začátek. Třeba i příběh Člověka, který vzýval boha, ale nevěděl, že žádný bůh nikdy nic nestvořil, že bůh Člověka neměl nikdy v lásce, jen Člověk miloval boha, protože Člověk boha stvořil k obrazu svému, nikoliv naopak a láska, kterou Člověk vštípil bohu a řekl: "Miluj mě bože!", byla falešná, uměle vytvořená, směšná, ale přesto neviděná tím Člověkem, který postavil všechny posvátné hromady kamene, vše určené Nikomu, vše k Ničemu, proč jen Člověk musí vše vytvářet?, proč Člověk vytváří svůj svět a veškeré své stvořitelské břímě předává smyšlenému bohu?
Protože.
Člověk jen žil v iluzi, že něco nad ním je bůh, nějaká vyšší autorita, ale pak, po miliónech biliónech vražd na minových polích; kdy se těla bojující za nějakou vysněnou pravdu trhala na kousky pro každou píď dobytého území, které se rázem proměnilo a proměňovalo v dobývané a dobyté území, kdy se kulky zahryzávaly do masa jako pirani do kusu dobytka, kdy plyn oheň nemoci chrlené nosiči s maskami dusil spaloval nakazil těla vojáků, jejichž penisy zcvrklé v pomočených kalhotách zbytečně volali po dalším životě, kdy se přeživší vojáci po bitvě nasycovali mrtvými těly, která byla naporcovaná, spálená, živá, obcovali s nimi a vyprávěli jim přitom s hekáním, co budou dělat, až se vrátí domů k rodině, kdy výbuchy mírových bomb ničily život a tvořily smrt, zamořovaly půdu a vodu a ženy po letech rodily mrtvé děti s pěti pažemi a třemi prsty, dvěma hlavami a šesti tělesnými otvory lásky, roztřepenými údy všech velikostí a účelů, jedním okem přes celou tvář, nosy, ze kterých kapal mozkomíšní mok, kostmi jako rosol v bezvládých končetinách a vaku na rozmačkaný mozeček, s těly hlavonožců, tlustokožců, krtonožek, ptakopysků, s tělem mandragory; ty všechny hrůzy Kdy pominuly, byl tu jeden Velký zlom a z Člověka nezbyl ani nehet, ani otisk prstu na spoušti kulometu, na planetě zavládl klid a mír, ale jaký: jedovatý, tichý, prázdný, mrtvý, nebarevný, zkažený. A do tohoto světa, dámy a pánové, se zrodil bůh - opravdový Bůh, který neměl s Člověkem nic společného, neznal ho, neznali se - minuli se. Bůh i Ďábel, řekli bychom dnes. Světlo i tma. Smrt i život. Všechno dohromady. A protože neměl nikoho a nic, kdo a co by ho mohl mohlo uctívat, musel začít s tvořením... a věřte mi, lidičkové zlatí, že ten hnusný plevel ležící v podobě hromad mrtvých tkání na bitevních polích ho nezajímal - stvořil něco, co nemělo (sebe)zničující sklony. Očistil zemi od zbytků lidí a ukázal cestu něčemu krásnému... ale o tom už já nic nevím - už jsem to zapomněl tak, jako zapomínáme své sny.
Na prázdném plátně se opět začalo něco objevovat - bylo to, jako kdyby někdo neviditelný maloval - a jak: ty barvy v sobě neměli nic lidského, nic umělého, byly to barvy sami o sobě, samy pro sebe. Byl to konečně život.
Návrat k popravišti
Skončíme tady a ukazuje na hromadu pokroucených zčernalých těl loutek, už nejsou živé, tkáň napadly houby červotoči odezvy táboráků nové naděje, kde se skupinka dětí upije k smrti nad pojídáním pečených špekáčků, ti zástupci duší odloží lískové pruty s ohořelými bodci, mlčky pozorují umírajícíma očima jak se sami pokládají na hranici, a ten s prstem namířeným na pohřebiště říká slova:
„Skončíte tady a pak si mi nechoďte stěžovat, že vám ztuhly svaly a roztekly se vnitřnosti, že jste zapustili kořeny do podlah obývacích pokojů za tabulkami skel, přesně tak, z tohoto místa sledujete se závistí život, můžete si okno otevřít a mít tak krásný nerušený výhled přes hradbu otráveného vzduchu plného nájezdníků čehokoliv, strkat své dlouhé ohebné údy do netečnosti, zamrznout na židli před parapetem, kapat ledem z toho kabátu na podlahu, to jste netušili, že to taky jde, nechat svůj mrzký důchod protékat mezi prsty dobře naučených synů vnuků vnuček dcer, slyšet cítit vidět stín biče, jeho pohyb, místo určení, znaky dopadů, mávat modrající rukou, sluncem prstů, mokrým zvířetem tepen, držet se za ochabující srdce, nechoďte si stěžovat, že to není vaše vina, že to je moje vina, není to ničí vina, že se za kroků ohlížíte po pavučinách na výlohách sázkových kanceláří, že vás posílám do schodů, protože výtah dlouho nejede a nepojede, poslal jsem údržbáře domů, posadil jsem ho na vaše místa za skly, musel jsem ho namnožit, abyste poznali, jaké to je být udýchaný přede dveřmi, zvonit na zvonek jednou dvakrát třikrát čtyřikrát a mnohokrát, nebýt zahlédnuti kukátkem, které deformuje tělo šaty tváře francouzské hole, a vydat se šusem ze schodů, jedenáct krutých pater, vrátit se tam, kde jste nechali klíč, ztráta klíče k sobě se trestá, sestoupit k hradbám Pandemonia, být poutníkem vracejícím se ze svatého místa, zpátky, do svého vlastního pekla, údržbáři mezitím proskočí oknem, dolů na vzduch, venku, na zemi na ulici se tělo rozletí v tisíc dřevěných třísek drátěných kloubů, z podchodů vystoupí mrchožrouti omámení vínem a údy vnitřnosti kosti cáry kůže mizí za vašich zvědavých pohledů na ujíždějící káře do sběru, vy kroutíte hlavou, chtěli byste si stěžovat, ale já rázným pohybem ruky měním slova v mouchy pářící se na kouřícím doutníku strávených sucharů obsahů konzerv mletých jater ledvin propláchnutých střev, nechávám fenku pudla v rozkoši a v pozření snídaně, nechám je v muším duetu propadávajícím jícnem, zbývá vám jen pohyb krční páteře ze strany na stranu, váš C1 až C7 se už naučil ten pohyb, chytá vás revma a vcházíte do dveří vaší rodné psí boudy, protože údržbář nikdy nebyl, ani se nemohl dostat do vašeho bytu a donutit vás, abyste se někam vrátili pro klíče, snad jste mi na takovou blbost neskočili?, vždyť to ani nemá logiku či smysl, a proto: odemykáte dveře, vždyť židle v prázdném pokoji čekají…“
Loutka se probírá a vstává. Kosti má potlučené, na hlavě boule jako díl světa. Osahává si zmateně údy - bolest je jakoby vzdálená. Skoro si nevšimla lavičky vedle, na které teď sedí dva záchranáři hrající karty. Nosítka leží pohozená opodál v trávě. Je to krásné ráno: Loutka chce něco říct, promluvit k dvěma medikům, jejichž sanitka stojí za stromy na ulici, motor běží, ale slova se přeskupují v jiné celky: mřek lskš oírč sokdéě č ěhufwk égbxn. Oba to pochopí jako kryptogram a žádají o zopakování, aby si ho mohli opsat a začít luštit podle známých klíčů. To však nepřichází, jen další laoeš jféě jášnc běldé hoř. Poslední slovo této věty oba zaujme, podívají se na sebe, pak na ni. Ptají se pohledy. Loutka je nešťastná. Dobře slyší, co říká, ale ty slovní zmetci se derou ven jako by se nechumelilo. Zkouší naznačit rukama nohama, jestli nemají po ruce tužky a papír. Oni, že rozhodně ano, že už už je vyndavali z kapes, protože si chtěli po ránu rozcvičit závity nad pěknou šifřičkou. Loutka tedy vybízí, né slovy, pohyby, aby se jeden z nich sehnul a nabídnul záda, protože lavičky jsou orosené a mokrý papír by komplikoval sdělení. Píše na záda: hseé vně egéd. Loutka kvílí. Nedá si říct, mrskne po nich vztekle papírem i tužkou a odchází. Trochu kulhá. Ti dva se na sebe znovu podívají a rozesmějou se, až jim slzy padají na karty, které jsou už stejně vlhké. Smích léčí, říká se, ale Loutka se nesměje. Sahá si na nos. Poznává, že je zlomený, jelikož cítí, jak se kůstka prohýbá dovnitř. Štěstí, že se jí neprohýbá dovnitř lebka. To by bylo zlé, říká si. Navíc jí při chůzi vržou a skřípou čéšky, něco jako nepromazané staré železo, nebo mlýnské kolo. Musí se vyspat, říká si, hlava bolí, má zasažené centrum: nemůže mluvit, psát. Číst ano, toho je schopná. Teď třeba čte: Nechte si maso nasekat od řezníka! Nebo: Zaručeně čerstvé vepřové bez kostí! Nenechá si nasekat, nikdo jí nic nezaručuje, protože ona sice rozumí, ale není jí rozuměno. Ze dveří vyjde bodrý pán v červenobílé zástěře, podá Loutce ruku, ta ji přijímá, nechá se jí cloumat, nemá sílu udržet podání, cosi ty tlusté líce jak krev a mlíko a rybí rty povídají, ozývá se i smích, ale ona nevnímá, řekne jen pár slov v novém nejazyce a řezníkova bodrost mizí stejně rychle, jako se objevila. Potřebuje spánek, proto už je u svých dveří a u židle a u postele a u stolku s budíkem a s hlavou na polštáři. Ani se nesvlékla a už spí.
Zpráva ze světa: Zahraničním vědcům se podařil najít způsob, jak číst spícím lidem sny. Dokázali dešifrovat mozkové vlny a převést je do obrazů, pak tam uvádějí, jak toho docílili, ale je to na můj vkus až moc odborné, takže do toho raději zabíhat nebudu, prostě tomu nerozumím. Co z toho vlastně plyne, kromě toho, že můžu špehovat sny svých ubohých postav? Říkám si a odkládám noviny. No, zkusím odlepit tu svou línou prdel od židle, sebrat se, obout se, obléci se, zapomenout si vzít peněženku, vrátit se pro ni, když už mžourám venku před barákem, a dojít si do pekařství pro rohlíky. Bez snídaně to dneska nepůjde. Když si cpu ta posolená těla do pytlíku, napadá mě, že vím, co z toho plyne. Po nastolení totalitního režimu to bude ještě větší chuťovka, než doposud, usmívám se, zároveň někde uvnitř pláču, nemůžu si pomoct od cynismu. Určitě brzy najdou způsob, jak lidem naordinovat sny. Noční můry na objednávku. Určitě nějaký kapitální mozek vymyslí, jak sny posílat na dálku, bezdrátově. Mezinárodní snový terorismus! "Wow!" Křičím, když stojím ve frontě. Možná jsem lidi nepolekal tím, jak jsem vykřikl, ale spíš tím, jak mi svítily oči. V každém případě už to je za mnou - teď jen tak nevinně sedím zkroucený u klávesnice a čumím do monitoru. První nerozhodný projezd po klávesách a už to jede. Vidím sen Loutky, jsem uvnitř, s ní:
Náměstí. Den. Nebe je ocel gilotiny. Ta stojí na náměstí. Ve dne. Čepel je vyleštěná. Neznámé ruce se o ni starají dobře. Lano připravené na přeseknutí. Zvuky nejsou. Z náměstí vybíhá několik ulic. Zdají se být prázdné a bez aut. Jako bludiště pro laboratorní krysy. Náhle se něco děje: z ulic přicházejí lidé. V jeden jediný okamžik jich desítky stovky tisíce proudí na šedou kamennou plochu. Vlastně slovo "proudí" se sem příliš nehodí. Je to jako v němých filmech, kdy je herec v jednom místě, pak se to ustřihne a je najednou na druhém místě - takhle trhaně se všichni pohybují. Připomíná to nějakou zanimovanou koláž, kdy je náměstí vyvedeno v barvách, ale lidé skákající směrem k popravišti jsou černobílí, jen pár barevných výjimek mezi nimi a to prosím, nemluvím o rasách, ty nehrají žádnou roli, mluvím o fotografiích, ze kterých byli ukradnuti, vyříznuti a vloženi, lépe vychrleni na náměstí. Dav se tedy rozlévá kolem bachratého nástroje, jehož ústa sice nejdou vidět, ale přesto je zřejmé, že od někud něco promlouvá k těm lidem nelidem, protože oni rozumí a bez žádné změny ve výrazu se uskupují do řad vedoucích k aparátu, no dobře, Kafka je mezi nimi také, dostali jste mě. Ale to je jedno. Snad strávíte to, že to celé připomíná běžící pás a že podél té cesty stojí oživené mrtvoly prasat, krav, telat, slepic, selat, a ony jsou jakoby zavěšeny na hácích a trhají nožkami, zatímco jim stříká krev z hrdel a obarvují černobílá nebo ojedinělá pestrá nehybná těla živých lidí, kteří ustrnuli v síle okamžiku, někteří se usmívají z narozeninových oslav, někteří sedí za stolem, drží sklenice piva a křečovitě se usmívají, jsou tu i tací, co drží v rukou životní úlovek, manželku nebo rybu, na již civí velký zlý pes a kapou mu sliny od huby, nebo soused od naproti nevinnost sama, nechybí ani batolata u svých prvních dortů se svíčkou, která ne a ne zhasnout, protože dechy už uťal čas, a turistické chvilky s brýlemi, dcerami, vnuky, úsměvy, pod sochami slavných neznámých lidí s neznámými slavnými jmény, které jsou vykopávány zmatenými průvodci, živými i papírovými, ale pro teď jenom papírovými, a pak zase zapomínány, vztahy zmaterializované do darovaných aut, na jejichž kapotách sedí šťastní podarovaní muži i ženy, i ti, u nichž je těžké rozeznat pohlaví, a někdy i živočišný druh, kteří hledají pod vrstvami makeupu slávu a bohatství v šoubyznysu, to vše a mnohé další, co se ani nedá popsat, obsáhnout, zahrnout, je neviditelnou rukou, která, kdyby byla vidět, by vyhřezla odněkud z blankytných nebes a něžně by strkala papírové hlavy do dřevěných děr, a by skalpelem přeřezávala provaz, který by zapříčinil let a oddělení hlavy od těla, pak znovu, další napnuté lano a další záblesk, korigováno. Tohle se v hlavě Loutky po chvíli prohodilo, jako kdyby se její mysl začala nudit pořád tím samým a prostřídala role zvířat a lidí: Lidé by byli z masa, kostí a krve a ta zvířata by trčela z kočičích hlav v okolí gilotiny, kde by hlavy po čistých zákrocích ohleduplného stroje, protože i ta věc má oči, jen jsou někde nahoře, nad vším, padaly do koše, ale po naplnění by je nikdo nevysypal do jámy, ta hromada by se kupila, za chvíli by se stroj tonul v záplavě mrkajících lebek a krve, papírové makety vyhubených zvířat postříkané krví a vším podobným, o čem se nám ani nezdá, a pořád ti lidé, brouzdající se po kotnících po kolenou po pás v krvi s týmž výrazem, s očima upřenýma ke králi...
|
