|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Když mozek moc přemýšlí a tělo nekoná
Když se daří, tak se daří. Jeli jsme zase poškádlit zmrzlou vodu svými těly, dneska naposledy. Měla jsem správnou předtuchu nejezdit tam. Proč jsem ji jen neuposlechla? Snad jen kvůli tomu, že všechno zlé je k něčemu dobré? A dáš mi nakonci odpověď na mou otázku, ano? Vybrečela jsem snad kýbl slz. Jak je absurdní, že dnes ani ne po týdnu, když toto píšu, nemohu si vůbec vzpomenout na důvod. Nemohu a trvá mi to už pěknejch pár minut. Není všechno tak nějak strašně pomíjivý a svět upřizpůsoben zapomnění?? Nechala jsem se zmámit tvým sladkým slovem a letmým pohlazením, mým odpuštěním. Jeli jsme. V kráse přírody a hnusu duše jsme se nechali vláčet kotvou kopcem a životem který chtěl za pár minut skončit. Nedala jsem ti. Nic z toho co bych chtěla rozdávat. A spláchnout život jako hovno do záchodu je přece tak bezbolestný, jenže když taháš za tu šňůru, nikdy nepřemýšlíš nad tím, co bude dál. Tak i tento den skončil, tak jak skončit měl. V pěkně ustlaný měkký posteli, s tebou.
|
|
|