|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Na zašlé trámy jednoho starého domu rýsovalo odpolední slunce obraz otevřeného okénka. Kdyby foukal vítr, v komíně by skoro určitě hučela meluzína, vikýř by se bil o svůj rám a jeho panty by jistě skřípaly. Už dlouho je nikdo nenamazal. Ale byl klid. Úplné ticho. Jen trocha zvířeného prachu obkreslovala svit slunečních paprsků.
A já? Asi vás nenapadlo se zeptat, kdo vlastně jsem. Nakreslím myšku a nechám jí odběhnout do kouta ať se přede mnou schová v haraburdí, které jsem nakreslil před minutkou. Až mě ta myška začne nudit – prostě ji vygumuji.. Jsem neomezený… ….ale vlastně ne… jsem omezený a to dost podstatně. ….svojí představivostí. Ale možná si mohu pomoci. Zkusím nakreslit představivost. Jak by měla vypadat? Myslíte, že je to nějaká šílená múza s plamenem v očích a s nákupním vozíkem plným pestrobarevných hracích kostek? No… …možná tak vypadá, když má volno…. …ale v pracovní době má na sobě oblečené decentní společenské šaty, lodičky a kolem krku obvázaný šátek z materiálu na dálku připomínající hedvábí. Úřednice jako každá jiná. Pečlivá a pracovitá s citem pro přesnost. Ráda si vždy po obědě uvaří kafe a přemýšlí o tom, co asi právě teď dělá její pětiletý syn, kterého každé ráno vodí do nedaleké školky. A pak jí skončí pauza a ona zase musí přijímat ty zástupy lidí dožadujících se nápadu. Někdy je k sobě pouští po skupinkách, jindy zvlášť, podle toho, jaký předpis se na ně vztahuje. Pro každého má předem připravenou obálku se jménem a představou.
Dneska jsem u ní byl také… a toto je vše, co v té obálce bylo.
|
|
|
