Práce

     „Tak  je to v háji!“

     Původně jsem měl na jazyku jiný výraz. Vzhledem k tomu, že na chodbě se po mně otáčeli lidé, většinou staršího věku, sebral jsem poslední zbytky důstojnosti a slušnosti, usmál se a potichu řekl jen „scheiβe“ a šel ven.

     Před omšelou, šedivou budovou jsem si zapálil. Já vím, slíbil jsem, že přestanu, ale situace byla opravdu zoufalá a moje nervy si hrály na babu. Postupně jsem se uklidňoval a začal jsem přemýšlet. Hezky pomalu. Jak je mým zvykem. Přehrával jsem si pozpátku v hlavě celý dnešní nechutný výjev, a co je hlavní, také to, co tomu nechutnému výjevu předcházelo.

     Vše začalo před dvěma měsíci. Jako čerstvý absolvent prestižní univerzity jsem měl svět u nohou. V kapse, spíše v deskách, diplom a vysvědčení, že já ….., se můžu nechat titulovat titulem Mgr., čili panem magistrem. Všichni mi blahopřáli. Hlavně mí rodičové, kteří po všelijakém odrazovaní a odmítání podpory mého studia, se tvářili jak mistři světa, co právě vypiplali dalšího malého mistříka. Nebo magistříka. Chcete-li. Následovala bujará oslava mé promoce, která skončila tak jak skončit zákonitě musela – na jejím konci bylo pár přiopilých postaviček, které se ještě držely a pronášely rádoby vtipné proslovy a přípitky. Jeden za všechny – nebo radši ne, nepochopili byste to.

     No a pak to začalo padat. Slíbená práce, o které jsem si myslel, že by byla ideální, mi nevyšla, pak druhá, třetí, čtvrtá…nakonec jsem skončil na pracáku. Já vzdělanec a intelektuál. Výpověď z nájmu. Prý jsem nedodržel smlouvu. Můžu já za to, že se po jedenácti pivech a pěti broskvovejch blbě chodí a vše se točí? Ke všemu bylo náledí. V květnu, poznamenala sarkasticky sousedka. Babizna jedna jízlivá. Nemá mít zvonek tak blízko světla na chodbě. No nic.

     Hledal jsem dál. Nevzdával se. Nemáte kvalifikaci. Jste moc překvalifikovanej. Ne, neberem, nemáte praxi. Pořád dokola. Tak jsem se naštval. Přestal jsem hledat. Slečna na pracáku také. Jenže ta mi práci nehledala nikdy. Už od začátku se na mě dívala jak na švába, kterej je zralej na pár ran lopatou. Asi ji štvalo, že na krásně vyvedené kartičce má …., DiS. Což je o řád nižší titul. Jenže ona na rozdíl ode mne práci měla. A má.

     Nakonec se ze mě stal člověk s alternativním způsobem života. Čili bezdomovec. Bezďák. Houmles. Strašně mi chutná krabicové víno. Teda pokud si na něj vyžebrám. Ze známých a kamarádů se ke mně nikdo nezná. Nebo mě nepoznávají. Mám dlouhé vlasy, na tváři taky nejsem zrovna olej a prej zapáchám. Nikdo mi to ještě neřek, ale když jedu tramvají, tak lidi kolem mě krčej nos. Tak jsem pochopil. Jsem přece intelektuál. Nebo ne?

     Docela jsem si zvykl. Takovou vzpomínkou na období před bylo sázení. Normálně sázení. Vsadíte dvacku na zápasy, třeba fotbal nebo hokej, no a pak čekáte jak to všechno dopadne. Párkrát jsem vyhrál. Vcelku slušné sumy. Místo jedné krabice za den, jsem měl tři láhve denně. Příchod léta se musí nějak oslavit, ne?

     Jo málem bych zapomněl. Celo dobu se mi podařilo nějakým způsobem být na pracáku. Sranda co. Když už nic, tak aspoň zdravotní a sociální budu mít v klidu.

     Jenže ta DiS. Pizda jedna. Nějak se domákla, že jsem si díky sázkám přišel na pěkný peníze. No vyškrtla mě. Prej správní řízení. Že nemám nárok a bla, bla, bla. Já že nemám nárok? Situace vyžadovala řešení.

     Po týdnu jsem přišel znovu. Nalil jsem jí čistého, krabicového vína. No ono moc čisté nebylo. Trochu jedu. Toho na krysy. Byl od sousedky. Té sarkastické.

     Nebudu vás napínat. Zabásli mě. Vše jsem přiznal. Osm let natvrdo.

     Jenže jedna věc mě fakt štve. Kvůli tomu i ten dnešní nechutný výlev u ředitele naší věznice. Jo, chová se k nám jako otec. Jenže já opravdu chci zpátky tu krabici. Ta DiS už ho přece pít nebude.

     To je fakt jediný co chci. Pitomou, otevřenou krabici bílého maďarského Tokaje. Jsem přece intelektuál.