|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Seděl jsem na gauči ve svém tmavém pokoji. Okna bez záclon, stěny bez obrazů, na studeném linu stará pohovka. Uprostřed místnosti ještě starší gramofon s ocasem vraženým do zdi.V bytě nikdo nebyl. Hrála mi jedna ujetá kapela. Do téhle atmosféry seděla jako hrnec na prdel. Hudba hrála a v jejích textech jsem nacházel znova a znova další patetický slogan popisující mou bezmoc. Pořád jsem seděl, ač nebylo třeba dodržovat etiketu, seděl jsem způsobně vzpřímený, nohy kopírovaly jedna druhou v pravém úhlu, ruce na kolenou. Jako debil. Bylo šero, za okny clonila stará košatá vrba. Jenom jsem tam sám tvrdnul a sledoval smutné stěny pokoje v prázdném bytě. Šálek černé kávy, jež stál vedle mě, byl prázdný jen zpola. Tiše si chladnul, zatímco já byl sám na prázdné pohovce v pustém bytě. Nebylo pondělí ani pátek. Svět plul v blbém předzimním úterý.Všechno šedé pod okrovým sluncem. Až na to černý kafe. Tak jsem se dál utápěl v oné prázdnotě. Deska dohrála, hudba ztichla a bytem se v chuchvalcích rozteklo chlupaté ticho. Jen z kuchyně sem doléhal tikot hodin, jak po vteřinách porcovaly čas.Byl jsem sám, úplně dutý, vykuchaný. Seděl jsem na starém gauči. Seděl jsem tam, ale Ona ne..
|
|
|