Benzina

 

 

 

  Panorama nočního sídliště v povzdálí, pulsuje několika málo skomírajícími světélky. Jenom benzínová pumpa, stojící osamoceně opodál, září jasně, jako elektrická mucholapka v masně a přitahuje k sobě dvě, již notně “nasosané“, postarší mouchy. Pana Eduarda a pana Otakara.

  „Brej ‘čír!“, pozdraví oba muži jednohlasně, hned ve dveřích.

„Dobrej“, znuděně vzdychne v odpověď mladá znavená brigádnice.

„Dvakrát pívo.“, objednává střízlivější pan Eduard. Opilejší pan Otakar  se v duchu pozastaví nad donebevolajícím paradoxem, že je na benzínkách k dostání alkohol.

Brigádnice táhle zívne, zakrývajíce si levou rukou mohutně rozevřená ústa a zahalí tím výhled na dvě řady dokonale bílých zubů, nad kterými by každý výdělkuchtivý soukromý zubař zaplakal pelyňkovými slzami.

Vyloví dva podchlazené lahváče  z útrob proskleného chlaďáku a položí je na pultík. Mezitím do benziny vejdou další tři postavy. Dámské silonky na hlavách jim změnily tváře na bizardní hroudy plastelíny. Strach naháněly i jejich, dozajista nabité, pistole.   

  „Fajn. Todle je normální přepadení. Žádný blbosti a nikomu se nic nestane.“, pronáší klidným hlasem jeden z lupičů, jakoby recitoval básničku a máchá při tom zbraní, aby zdůraznil, kdo je tu pánem situace.

Znavená brigádnice opět zívne a v rámci bontonu si rychlým pohybem ruky zakryje ústa (přesně, jak jí to odmala vštěpovali do hlavy).

„PRÁSK!!!“.

Brigádnice se svalila bezmocně za pultík.

 

Ticho.

 

  „Ty vole, lek‘ sem se, že má bouchačku!“.,povídá střelec.

„Tak. A teď mosíme sejmout ty dva taky.“. ,odpovídá třetí z lupičů – tlustý a plešatý, oblečený v odrbané hnědé kožené bundě. Ostatní na něj upřely tázavé pohledy.

  Oba opilí muži vystřízlivěli rychlostí světla a zároveň zívli (nakazila je brigádnice, ale pravidla společenského chování přemohl pud sebezáchovy- ústa si raději nezakryli). Byli si dobře vědomi faktu, že teď je řada se zíváním na lupičích, protože je opravdu nakažlivé a to bez výjimky. Každá vteřina vyčkávání na správný okamžik navíc může znamenat jistou smrt, avšak dokonalé načasování je klíčem ke dveřím úspěchu. Z nenadání začali lupiči svorně zívat, jako jeden muž. Teď, nebo nikdy!

„TŘÍSK! - TŘÍSK!“

Dva lahváče se roztříštily o hlavy dvou lupičů a poslaly je na krátký výlet za Večerníčkem. Místností zavonělo pivo.

„PRÁSK!“.

 

Hrobové ticho.

 

  Třetí lupič, ten tlustý, plešatý v hnědé odrbané kožené bundě se skácel k zemi.

Za pultíkem stojí brigádnice a z hlavně zbraně, kterou třímá v levačce, stoupá dým, jako v dobrém gangsterském filmu. Opět zívla a pravačkou si zakryla ústa.

Při tom pohybu se jí poodhalila díra v pracovní košili s logem benziny, z níž vyčuhovaly chuchvalce poškozené neprůstřelné vesty.

„Ještěže chodím s paranoidním poldou“.