Konstanz
Konstanz. Česky Kostnice. Město, které leží na bodamském jezeře. Mělo a má bohatou a pohnutou minulost. Slavné epizody se střídaly s těmi méně slavnými. Už za římských dob tu stával římský tábor, kde legionáři hlídali strategické ústí Rýna. Však také tomuto jménu vděčí město císaři Konstantinovi.
Městu vévodí přístav, kde obchodníci a kupci shromažďují, nakupují a prodávají své zboží. Z překladiště a jeho cel a mýt plynou radě města nezanedbatelné příjmy. Ještě nedávno vše patřilo biskupovi. Po onom slavném rozhodčím výroku kláštera St. Gallen a následném boji města proti biskupovi, má vše v rukou pár bohatých kupeckých rodin. Patriciát. Biskup se zdržoval na malém opevněném ostrůvku, odděleném od samotného městského jádra vodním příkopem. Pokud ovšem nebyl na protějším břehu Bodensee v Meersbugu a nekul pikle, jak dostat zpět svou ztracenou prestiž a moc, o kterou potupným způsobem přišel.
Jediným nepřítelem Kostnických není však jen biskup. Jsou to hlavně loupeživé rodiny ministeriálů, původně nesvobodných služebníků biskupa a císaře. V době interregna nesmírně vzrostla moc a zpupnost těchto příslušníků, o kterých jen málokdo věděl jaký mají vlastně statut a místo ve společnosti. Někteří z nich jsou bohatí a mocní a počítají se mezi šlechtu, které se také svým bohatstvím a vlivem rovnají. Jiní, a těch je většina, jsou chudí a nechávají se najímat jak radou města, tak i samotným biskupem, svým bývalým pánem.
Radu však znepokojuje poslední dobou ještě jedna věc. Jsou to nejasná a hrozivá znamení, která si nikdo neumí vysvětlit.
Minulý týden se potopily za neznámých okolností hned tři plně naložené lodě, i když počasí bylo dobré a hladina jezera nejevila známky neklidu. Následující silný déšť a krupobití, které přišlo z nedalekých a nad městem se tyčících Alp, zničilo právě dozrávající obilí a ovoce v sadech. Mnoho střech domů v celém městě bylo silně poškozeno. Jeden žebrák dokonce zemřel.
Zvon ve starobylém a majestátně se tyčícím Münsteru naposledy takto zvonil na poplach onoho památného dne, kdy se cechy, nespokojené s politikou několika vládnoucích patricijských rodin, daly na pochod k radnici a silou si vynutily změny v obsazování rady města a většímu spolurozhodování na politice města.
Císař, pán města, tu už také dlouho nepobýval. V době před interregnem byla Konstanz opěrným bodem a oblíbeným místem králů na jejich cestě na Apeninský poloostrov. Mělo pro ně strategický význam. Však také onen slavný mír mezi Lombardskou ligou a císařem z prokletého rodu Štaufů se uzavřel zde. Od té doby stáli Kostničtí na straně světské moci proti moci duchovní.
Až teď. Město žije rušněji něž-li kdykoli předtím. I přes varovná znamení, která jsou čím dál tím častější, se město rozvíjí, rozšiřuje, bourají se staré a nepotřebné domy a stavení. Do přístavu neustále proudí konvoj plně naložených lodí. Zlato, stříbro, drahá sukna, liturgické předměty a ostatky svatých. Koření, vína, spousta jídla proudí do kostnického přístavu v ohromném množství.
Něco se chystá. Každý den přijíždějí poselstva. Je tu velké množství různých představitelů moci světské i duchovní.
Arcibiskup kolínský, trevírský a mohučský. Kurfiřt saský a braniborský. Lantkrabě hessenský a falckrabě rýnský. Páni von Bodman. Pánové Heiligenberg a Zähringer. A spousta dalších.
Město praská ve švech. V budově, která jednou ponese název Konzilhaus, se ubytovávají jen ti nejbohatší a nejváženější osoby.
V postranní uličce, vzdálené od náměstí jen pár minut, hovoří dvě postavy. Obě mají kápě a tiše spolu hovoří. Jedna s plnovousem, který je vidět i přes kápi, je silnější a zdá se i autoritativnější.
Druhá, trochu nachýlená a stále se rozhlížející kolem, pozorně poslouchá.
V tom z domku, který má okna zakrytá okenicemi, vyjde postava. Podle obleku a chůze je to postarší muž. Obě postavy zmlknou, vzdají mu úctu a pak rychle odvádějí postaršího muže ven, za brány města, kde na něj čeká kůň a průvodce. Za chvíli už je vidět jen oblak prachu a oba jezdci mizí z dohledu.
Obě postavy se chvíli dívají za ujíždějícími. Pak se na sebe podívají a usmějí se. V tu chvíli závan odkryje oběma svrchní plášť a procházející chodec by si mohl všimnout nádherně se skvoucích rouch. Rouch, která si nikdo ve městě nemohl splést. Byla totiž jen tato dvě a žádná jiná se s nimi nemohla měřit co do krásy a vznešenosti. Ozdobnější, vyšívaný zlatem patří císaři římskému a skromnější, byť ne horší kvality, zástupci na stolci Petrově a náměstku Krista na zemi.
Šestý červenec léta Páně 1415 se povedl.
|