Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 26.11.
Artur
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Loď Víra a naděje
Autor: Milito (Občasný) - publikováno 5.10.2006 (23:46:07)

24. září 1785

   Jůůů, tak dneska stál ten den vážně za to. Hned ráno jsem musela na bárku starýho Raťafáka, a až do odpoledne jsem natírala a natírala. Asi neví, že barva tu jeho shnilotinu pohromadě neudrží. Ale já nebudu ten dobrák, co mu to řekne. Dal mi peníze pro tátu na ruku! Měla jsem děsnej hlad, a navíc jsem potkala Kikinu a Myšáka. Takže jsme se za poctivě vydělaný penízky nacpaly pěkně přímo u pekaře na hlavní třídě. Užívaly jsme si to, dokud Myšák nezačala plivat na kolemjdoucí. Skončilo to útěkem jako vždycky. Ale byla to sranda!

   Pak se mi ještě nechtělo domů. Totiž vrátit se k tátovi bez peněz na chlast, to je jako rovnou si říct o vejprask. A když je střízlivej, je to nejhorší. Má vztek, dýl vydrží a líp míří. Posledně mi málem vyrazil voko.

   Zkrátka jsem si řekla, že ještě zkusím štěstí, a šla jsem se potulovat k přístavišti. Samozřejmě pěkně s čepicí naraženou až do očí. Vlasy se pod ni zastrčí raz dva. Jako kluk se cítím přeci jen bezpečněji. A když mě náhodou někdo zmerčí při práci, policajti vyrazí do ulic chytit kluka, kterej krad. Holka projde bandou poldů jako nůž máslem.

   Nejdřív to nevypadalo, že se dočkám kořisti – jediná loď, na kterou chodili lidi, byla plná chlapů, kterým se dala ukrást leda náušnice z ucha. A kteří by mi, kdyby mě čapli, klidně usekli ruku. Děkuju, nechci.

   Kotvila tam ještě další cizí loď, ale nevypadala, že se chystá k vyplutí. Zdála se dost nóbl, ale žádný nóbl lidi se na ni k mý smůle zrovna nehrnuli. Až když se začalo stmívat a já zamířila domů, nahoře v ulici se vyrojilo hejno štěbetajících chlápků, byli samý „ach, ano“     a „ach, ne“ a mířili přímo dolů do přístavu, naproti mně! Zabírali celou ulici a žvanili s takovým zápalem, že by si snad nevšimli ani ztráty vlastní hlavy.

   Vyhlídla jsem si jednoho, kterýmu se tak krásně boulil na prsou kabát… a byla to trefa mýho života! Vytáhla jsem mu z náprsní kapsy šrajtofli nabitou bankovkama, musel snad vyhrát v kartách nebo šel rovnou z banky! A tak se ze mě jedním mávnutím ruky stal boháč. Jen kousíček mýho pokladu stačil, aby táta odtáh, a určitě se nevrátí aspoň tři dny! Zbytek prašulek schovám k ostatním. Když to takhle dobře půjde dál, budu moct už brzo zmizet. Budu bydlet v jiném městě, postavím si dům a nikdy, nikdy už nebudu chudá!

 

   26. září 1785

   Už se nevrátím! Nikdy! Nikdy! Nikdy! Hnusnej, proklatej život!

   On dneska přišel domů a hned mezi dveřma začal řvát. Proč já pitomá před ním zkoušela utéct? Když jsem stejně věděla, že nakonec mě chytí? Proč, proč, proč? Nemoh hned praštit o zem se mnou, tak místo toho povalil prádelník, a zásuvky vylítly a prádlo i s mýma penězma se rozlítlo po pokoji a on to viděl! Vzal z mý skrýše všechno, všechno co jsem ušetřila za celičkej rok! Řek že až se vrátí, ještě si to se mnou vyřídí, že jsem mu ty prachy zatajila. Zatraceně, proč mě rovnou nezabil? Už by mi to bylo jedno. Všecko je mi ukradený. Nikdy se z týhle díry nedostanu!

   Utekla jsem ven hned jak zmizel za rohem. Už se do tý odporný chatrče nevrátim!

   Jo a mám hroznej hlad. Doma nic nebylo. Máma ráno odešla něco sehnat, ale když on přišel tak už byl skoro večer a ona pořád nebyla zpátky. Zase se na mě vykašlala! Možná bych mohla umřít hlady, ale to prý trvá moc dlouho.

 

   16. října 1785

   Už jsem dlouho nepsala. Nebyl teď nějak vůbec čas. Skoro tři týdny jsem nebyla doma. Holky co bydlí ve starý loděnici na konci přístaviště mě vzaly do party. Naštěstí se znám s jejich hlavou, s Kecalem. Ostatní nebyly moc nadšený, že se mezi ně cpu, musela jsem se porvat s nejsilnější z nich, Dvojkou. Pěkně jsme si navzájem upravily fasádu, ale porazila jsem ji. Teď už mě berou.

   Takže teď nás tady v loděnici bydlí pět. Kromě dvou o kterých už jsem mluvila je tu ještě Kájouš, taková dost tichá – spíš si mě nevšímá než že by proti mně přímo vystoupila. Nakonec tu máme naši nejmenší, Kecalovu sestřičku, říká se jí Štěně. Člověk má pocit, že je jich místo jedný snad deset. Pořád poletuje kolem, takže to vypadá, že je všude. Má neuvěřitelnej talent na vybírání kapes. Nosí vždycky nejvíc peněz a šperků a prý ji ještě nikdy nechytili.

   Funguje to tady tak, že všichni živí všechny. Občas chytíme nějakou tu rybu, ale krást je o dost jednodušší. Každá máme přidělenou část města, kterou se potulujeme. A vybíráme si kořist. Je bezpečnější vybrat někomu na ulici kapsy a teprv pak koupit jídlo, než rovnou jídlo krást. Na ulici je snadný ztratit se v davu dřív, než kořist postřehne, že je o měšec lehčí. Ale obchodníci mají na zloděje čuch a jsou ve střehu. A když si obchodník někoho zapamatuje, má ten někdo u něj utrum.

   Všech pět se nás většinou sejde až k večeři. Jídlo se rozděluje všem rovným dílem, bez ohledu na to, jaký měl kdo ten den štěstí. I prachy jsou společný. Všechny víme, kde jsou schovaný, ale když někdo nějaký chce, musí o tom rozhodnout Kecal.

   Mám se tu asi líp než doma, ale stejně je to někdy tvrdý. Do loděnice se musíme vždycky potají plížit, aby nikdo nevěděl, že tam žijeme. Tenhle svět není žádné bezpečné místo.

   Blíží se zima a před ledovým větrem od moře mě chrání jen moje chatrná košile a kabátek, na kterém je víc záplat a děr než původní látky. Jestli si brzo neseženu teplejší oblečení, nejspíš neuniknu zápalu plic.

   A pak je tu ještě jedno nebezpečí, který na mě číhá. A tím je můj otec. Celé tři týdny jsem se musela mít na pozoru. Hned ten první za mnou s očima navrch hlavy přiběhla Ségra. S Kikinou a jejich rodiči bydlí vedle nás, v boudě podobné té naší, takže měla zprávy z první ruky.

   Zastihla mě na ulici svažující se k přístavišti a okamžitě mě dostrkala do vedlejší uličky. A povídá: Člověče, Vyžle, takhle by ses tu neměla producírovat! Tvůj fotr všude vykřikuje, žes ho okradla a že z tebe vymlátí duši!

   Poděkovala jsem za varování, ale krev se ve mně vařila. To ON přece okradl MĚ!

   Jenže koho tohle zajímá? Jeho určitě ne. Urputně po mě pátrá. Dvakrát už mě zmerčil a taktak že jsem mu vyklouzla. Radši jsem si vyměnila rajón s Kecalem.

   Zřejmě už propil všechny moje peníze a teď nemůže sehnat další a s každou minutou střízlivosti zuří víc a víc.

   Štve mě, že se nemůžu tolik vídat s ostatníma, s naší bandou z přístavní čtvrti. Je jim pořád v patách jako honicí pes. Jen aby mě dostal.

   Stýská se mi po nich. A taky po mámě. Ale nemůžu za ní jít!Na to mám moc velkej strach.

  

   26. října 1785

   Tak už je to měsíc, co jsem zdrhla. Táta už svůj lov na mě asi vzdal. Dneska jsem zase vyrazila s bandou po přístavu a hezky jsme si užili. Na konci mola kotvila Morgawsa. Přijeli tenhle měsíc nějak brzo. Na palubě byl k naší radosti jen Bulík a pár plavčíků.

   Teď mě napadá, že už ani neznám pravý jméno kormidelníka Morgawsy. Úplně všichni mu kvůli jeho kulatým očím říkají Bulík. Jak on se to jmenuje? Vážně nevím. Každopádně dneska jsme si s ním pěkně pohráli. Pokřikovali jsme na něj všechny posměšky, které nás napadly. Visel na zábradlí, rudý vzteky, a zřejmě se rozmýšlel, jestli se má mezi nás vrhnout nebo zůstat na palubě. A při tom rozmýšlení se střídavě nahýbal k molu a zpátky do lodi. Tam – zpátky. Molo – paluba. Vypadal jako kyvadlo u hodin nebo co. Nakonec mezi nás vážně skočil, aby si zchladil žáhu aspoň na jednom z nás. Povedlo se mu čapnout Kačabu, ale než jí stihnul cokoli udělat, my ostatní jsme se na něj sesypali jako roj sršňů. Jsme jen děti, jo, ale Bulík zrovna moc nevyrost a nás bylo asi deset.

   Jak jsme při zachraňování Kačaby byli všichni v jednom chumlu, využila jsem příležitosti a štípla Bulíkovi měšec. Jak jsem zjistila, nemůže si Bulík stěžovat na nedostatek peněz. A já teď zrovna rozhodně taky ne!

 

   28. října 1785

   Chtěla jsem o tom psát už včera, ale strašlivě se mi třásly ruce. Celej večer.

   Včera jsem málem umřela. Bůh je mi svědkem – myslela jsem si, že už je po mně.

   Zase jsme byli v přístavišti, ale nesešlo se nás tentokrát moc – jen já, Káťa, Barča, Pírko a Sasanka. Morgawsa vypadala prázdná, a vůbec v celým přístavu bylo nějak mrtvo. Při zemi se plazila lehounká, řídká mlha, nebe bylo šedý, zamračený. Padala na nás taková divná únava. Nakonec to holky přestalo bavit, a tak jsme se rozloučily.

   Na večeři v loděnici byl ještě čas, ale neměla jsem kam jinam jít, tak jsem se loudala tím směrem. Když jsem procházela mezi molem a prázdnými bednami z Morgawsy, zpoza beden se najednou vyřítil Bulík. Nejspíš nás celou dobu pozoroval a čekal, až se mu naskytne příležitost překvapit některou z nás samotnou.

   Překvapil mě teda pořádně. Tak ty se ráda někomu vysmíváš? vyštěknul. Rozříznu ti tu tvoji hubinku od ucha k uchu, aby ses mohla chechtat už navždycky! Udělal krok ke mně a ovanul mě svým páchnoucím dechem. Na chvíli jsem úplně zkameněla hrůzou, protože bylo jasný, že to myslí vážně. Pohled na lovecký nůž v jeho ruce mě ale rozhýbal.

   Otočila jsem se jako na obrtlíku a rozběhla se. Bylo mi fuk kam běžím, hlavně když to bude směrem od toho blázna s nožem. Slyšela jsem jak dupe za mnou, už nemluvil, jenom beze slov kvílel a to bylo ještě děsivější – jako by byl spíš divoký zvíře než člověk.

   Vyběhla jsem na kopec, který se o sto metrů dál, v moři, měnil v obrovský útes. Nahoře jsem se odvážila ohlédnout. Bulík mi byl pořád v patách, oči vykulenější než obvykle, nůž připravený bodnout, jakmile se dostane dostatečně blízko k cíli.

   Z kopce mi to běželo rychleji, ale on na tom byl samozřejmě stejně. Přestal ječet, ale slyšela jsem, jak funí – skoro mi dýchal za krk. Pode mnou se rozprostíral starý přístav. Nebyla v něm živá duše, a co by tam taky kdo dělal. Z mola nezbývá nic než úzká polorozpadlá lávka a pár osamělých pilířů. Viděla jsem u něj dvě lodě, ale jedna už seděla hezky na dně, nakloněná na bok jako smutná stará umírající velryba. Druhá se ještě pohupovala na vlnách, ale vypadala, že už se brzo dočká stejného osudu jako ta první.

   Jediné, co mě mohlo zachránit, byla bouda, co stojí kousek od začátku mola. Kdysi, když přístav ještě fungoval, se v ní skladoval náklad, kterýmu by mohlo nějak uškodit počasí a tak. Věděla jsem, že dveře boudy mají zevnitř závoru.

   Velký plac okolo boudy až k moři je, nijak zvlášť dobře, vydlážděný kameny, a co čert nechtěl, o jeden z těch vyčuhujících šutrů jsem zakopla a už jsem letěla. Stihla jsem naštěstí natáhnout ruce, takže jsem si nerozbila ciferník, ale kus cesty jsem ujela po kolenou a dlaních a cítila jsem sakra dobře, jak jsem si z nich sedřela kůži. Ne že bych tomu v tý chvíli přikládala zvláštní důležitost.  Mrtvoly už koneckonců nic nebolí, že ne?

   Rychle jsem se hrabala zase na nohy, ale nestihla jsem to – Bulík ke mně dorazil dřív. Popadl mě za rameno a zvedl mě. Okradly jste mě, vy malý bestie, zavyl mi do ucha a obrátil si mě obličejem k sobě. Jediný, co jsem viděla, byl nůž v jeho ruce. Zaječela jsem a začala sebou házet, ale v duchu už jsem se loučila se životem. Řekla jsem si – tak takhle umřeš, holka, v bídě a ubohosti, v jaký ses narodila.



Poznámky k tomuto příspěvku
Šílená svině (Občasný) - 6.10.2006 > první věta zaujala, zvláště to citoslovce! Říká se, že nejtěžší na próze je napsat první slovo nebo větu. Já myslím, že je to pravda. Ty s tím problém nemáš. Gratuluju! Ale zároveň nevidím důvod to číst dál...ale vím o pár redaktorech (tedy minimálně jednom) co čte tak přibližně od prostředka (pokud vůbec čte), takže ještě možná uděláš s tím textem parádu :)
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 6.10.2006 > no to by mne zajímalo co to bylo za táborovku... téma Malá zlodějka??
text mne moc nezaujal... navíc, pokud je to opravdu legenda k táborovce - bývá osvědčenou tradicí, že legenda jen navodí atmosféru, napoví, co se bude následně dít a samotná akce je už na dětech... to jsem u tvého textu nenašla
a pokud je tohle celý myšlený jako "úvodní" text, tak je to strašně dlouhý (u toho dřív děti usnou nebo se porvou, než jim to někdo dočte)
takže nic moc, ať jako text sám o sobě, tak jako táborová legenda ...
Body: 2
<reagovat 
 Milito (Občasný) - 12.10.2006 > Quotidiana> Děkuji za kritiku a upřímnost. A na vysvětlenou: Není to legenda k táborovce, ale k celoročce, takže děti to nemusely poslouchat hodinu v kuse, ale na etapy. Téma by se dalo spíš shrnout jako Dlouhodobá dobrovolná přeměna malé zlodějky ve foglarovskou hrdinku. Mimochodem, jména jsou podle skutečných členek oddílu, což na děti docela zabralo:)
<reagovat 
MarTyna (Občasný) - 13.10.2006 > Holka, píšeš dobře! Má to švih a spád, je to uvěřitelný, představitelný. Nechat to trochu uležet, dozrát, případně proškrtat, co ti přestane připadat nezbytné, a pokud to vede k smysluplný pointě, tvá historka by mohla zabrat i na jiné děti, než ty z oddílu...
Doporučil 
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 16.10.2006 > jj to věřim :))

problém při publikování na webu je ten, že tu těžko čtenáři můžou znát děti z oddílu, vědět kolik je autorovi let nebo na co narážel (je tu prostě jiný publikum, než pro který je text určený... :)
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter