Během příjmu mi dojde, že vůbec nebylo na co se těšit. Přijímá mě Mudr. Kadras, který mi pokládá podobné otázky jako lékař, ke kterému mě rodiče dovezli dopoledne.

„Takže - Bergmanová Martina,“ a zaznamená si mé jméno do počítače. Psát umí všemi deseti prsty, klobouk dolů.

„Kolik je vám let?“

„Devatenáct,“ odpovím. Zajímalo by mě, jestli se ptá jenom proto, aby zjistil, jestli náhodou nejsem úplný magor, který už ani neví, kolik let je naživu, nebo jestli je líný si to spočítat podle roku mého narození.

„Víte, co je dnes za den?“ zní další otázka a já si uvědomím, že se na mě ještě ani jednou nepodíval. Se sklopenou hlavou otázky drmolí, takže si musím trochu domýšlet.

Jasně že vím, co je dnes za den. Je to jeden z nejhorších dní mého života, kdy jsem hospitalizována na oddělení, na kterém jsem věru nikdy skončit nechtěla. Vlastně asi neexistuje oddělení, na kterém bych skončit chtěla. Leda tak na porodním, ale to radši až za pár let.

Nebo když jsem byla dítě, což není zas až tak dávno, a rodiče mi nechtěli dovolit jít ven, tak jsem si představovala, jak z toho těžce onemocním, a máma s tátou budou stát u mé postele, bledí strachy, litujíce, že mi kdy něco zakazovali.

Realita tohoto oddělení je krutá. Jsem krátce vpuštěna na pokoj, abych si tam mohla dát své věci, pro které mi máma s tátou dojeli domů. Poté musím z pokoje odejít a sestra ho za mnou zamkne, protože pacienti se přes den na pokojích zdržovat nemohou.

Hubená blonďatá sestřička má na sobě bílé kalhoty a ručně pletený růžový svetr. Řekla bych, že si ho pletla sama, nejspíš během nočních služeb. Druhá sestřička má tmavé, středně dlouhé vlasy a je pěkně baculatá, což mně teď nehrozí. Dá mi povlečení, které si položím na stůl v jídelně. Nechce se mi žádat, abych byla opět vpuštěna na pokoj a mohla si povlečení na svou postel alespoň položit.

Ačkoliv jsem pohroužená sama do sebe a do své malátnosti, přesto se trochu porozhlédnu okolo sebe, po ostatní pacientech, kteří jsou různých věkových skupin.

Kluk, který vypadá asi tak na osmnáct, mi tvrdí, že je Superman. Ale prý je to Luboš. Nevím, jestli si ze mě dělá srandu, nebo jestli je o svém supermanství přesvědčen.

Je tu několik důchodců, početnou skupinu tvoří ženy okolo padesátky, holek v mém věku jsem tu už také několik zahlédla. Zjišťuji, že nemluvná dívka, která je zřejmě jen o pár let starší než já, se jmenuje Renata. Její chování a vyjadřování mi nepřipadá ničím abnormální.

Většina pacientů se právě nachází v místnosti, která je jídelnou a společenskou místností zároveň. Sledují televizi nebo hrají stolní hry. Televize je na můj vkus hodně nahlas, po chvíli mě zvuk začíná bodat do uší, a tak usoudím, že by bylo dobré zacpat si je na chvíli prsty. Renta si toho zřejmě všimla, protože vstane a televizi ztlumí. Divím se, že skupina starších pacientů, kterým již zřejmě pořádně neslouží sluch, nezačne vůči Renatině činu vznášet námitky.

„Přece kvůli nim neohluchneme,“ řekne mi a přisedne si ke mně.

„Kvůli čemu tady jsi?“ ptám se jí.

„Tak normálka… psychická porucha, pokus o sebevraždu. Ty jsi tu poprvé?“

„Jo. Ty ne?“

„Kdepak, já už jsem zasloužilý pacient. Bereš nějaký léky?“

„Rohypnol jsem polykala, ale pravidelně nic neberu.“

„To ti něco nasaděj.“

Jedna z důchodkyň, která sleduje televizi, se na nás otočí:

„Tak děvenky, když už jste nám tu televizi ztlumily, tak alespoň držte pusinky nebo si jděte povídat jinam.“

Situace se nijak nevyvine, neboť místností zazní hlas sestřičky v růžovém svetru:

„Služba do kuchyně! Připravit k večeři!“

Zahledím se na seznam služeb visící na stěně. Je tu napsáno, kdo má dnes stírat chodbu, kdo společenskou místnost, kdo WC, kdo je zodpovědný za odpadky a tak dále. Mé jméno na seznamu zatím není.

K večeři jsou rohlíky a paštika. Paštiku nesnáším. Naštěstí mě tu nikdo nenutí jíst.

Po večeři sestřička v ručně pleteném svetru zavolá: „Léky!“ a pacienti se postupně zapojí do fronty před sesternou. Po chvilce váhání se přidám také a do dlaně jsou mi vysypány dvě pilulky, z plastové krabičky, na které je fixem napsané mé příjmení.

Mou pozornost upoutá holka, která si hned po pozření léku dojde pro kbelík a hadr a postaví se do rohu jídelny, připravená k plnění své povinnosti. Stojí plaše stranou, jako kdyby jí hrozilo, že ji někdo kopne, kousne, vypíchne oko či něco podobného. Seděla jsem s ní při večeři u stolu a za celou dobu nepromluvila ani slovo, jako já. Také pro léky si šla jako první. Jako kdyby neustále někam pospíchala. Za chvíli zjistím, že se jmenuje Andrea.

„Bergmanová Martina, kde je?“ slyším hlas druhé sestry. Zvednu ruku nad hlavu a pípnu, že to jsem já.