Na jistém místě, v určíté době

Kameník zručný žil

Mistrem byl jednou povolán k sobě

By sochu bůžka vytvořil

Tak z kusu skály kameník dlátem

Kamenů bůžka zhotovil

Za práci měl být odměněn zlatem

Když bůh ústy sochy promluvil

Tvé ruce věru zlaté jsou

Zasloužíš jiné odměny

Oč chceš požádej sochu mou

Tvá přání budou splněny

Já ve svém žití šťastný jsem

A nemám žádná přání

Smířený se svým osudem

O smutku nemám zdání

Rozhod´ se tedy zpátky jít

A cestou domů v polích

Zapoměl pána pozdravit

On nechal ho zbít holí

Druhý den hnedka zrána

Došel kameník k soše

A že chce mít post pána

Co bude sluhy nošen

Tak stal se pánem kameník

Chudobě značně vzdálen

Stačil však jednou okamžik

A na slunci byl spálen

Tu s rudou tváří k soše zvolal

Ať v slunce hned se změním!

Všichní naň budou vzhlížet zdola

Nad slunce více není

Spokojen po obloze kráčel

A na svět zářil z výše

Náhle on dostal se do mračen

Uvězněn ve své pýše

Já stát se chci hned velkým mrakem!

Zaznělo k soše shora

Nic neuteče před mým zrakem

Nebude silnějšího tvora

Nafouklý se vznešeně nesl

Pán nebe – mraků král

Pak ve chvíli aniž by hlesl

Vítr ho rozfoukal

Já chci být větrem radši!

Ten síly má za tisíc

Rychlostí naň sotva někdo stačí

A v cetě nestojí mu nic

V podobě větru lítal světem

A všude foukal z plných plic

Z papírů draky kradl dětem

A foukal, foukal stále víc

Jednou se před ním zvedla skála

Vítr křik´ cestu cloníš

Jenže ona tam pořád stála

A on roztříštil se o ní

Roztrhán na cáry

hlas k soše tichý vál

zaklej mne do skály!

A kámen náhle pevný stál

Hověl si v síle neměnné

Ve víře na věky tak stát

Když jiný kameník, hledajíc kamene

Chtěl sochu vytesat

Poslední přání tedy křiknul

Kameníkem chci být zas!

Probudil se on v lůžku doma

Šťastnější než každy z nás…