Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Pobřeží
Autor: Tupapau (Občasný) - publikováno 18.12.2001 (00:58:56), v časopise 1.1.2002
Alice
Pobřeží

Sedávala tady každý den a dívala se na vodu.
Sledovala, jak si vítr hraje s její hladinou, jak vlny dorážejí na útesy, nejdřív dvě malé a pak velká, jak pomalu a obezřetně omývá moře písčitou pláž. Ano, pomsta. Ale jaká?
Alice bydlela v malé vile přímo na pobřeží. Už několik let se stranila lidí. Od té doby, co zemřel Henry, se s nikým nescházela. On měl vždy dost přátel, ale ona?
Bylo jí něco kolem osmdesáti. Pošta jí chodila dvakrát týdně a ošetřovatelka v pondělí. Jídlo jí nosil syn, když byl ještě naživu a teď, když už nemá žádné děti, Helena, synova manželka.
Moře bylo klidné, jen několik zbloudilých vln laškovalo s kameny na pláži, ale ona to tak nenechá. Seděla tu a ve svých představách spřádala plány. Bude to dokonalé…
V poledne se slunce vyhouplo nad hlavu a záliv se rozzářil neskutečnými barvami. Daleko nad obzorem se rýsovaly temné siluety drobných ostrůvků. Každé jaro tam přilétaly hnízdit alky. Kroužily nad modrými vodami a pozorně sledovaly hladinu, nespatří-li na ní odlesk rybího těla.
Helena dorazila o hodinu později. Nezdržela se dlouho, jen ohřála oběd. Staré paní to nevadilo, již si zvykla na to, že dávno není středem zájmu svých příbuzných. Přijeli zpravidla jen tehdy, když něco potřebovali.
Vyšla na terasu a posadila se do křesla. Pláže. Vždycky se ráda dívala, jak odhalují svou tvář. Nastával odliv a voda odkryla nesčetné množství oblázků nejrůznějších barev a tvarů. Z celého Jižního pobřeží se stala obrovská mozaika.
Usrkávala polévku a pohledem bloudila po zálivu
Ze severu jej ohraničovaly nepřístupné černé útesy. Prudce spadaly do míst, kde se o nahromaděné kamení tříští příboj. O několik desítek metrů dál však již zářil sněhobílý písek a úzký pás pláže se táhl až k jejímu domu.
Umyje nádobí a pak se sem vrátí.
Slunce se schovávalo za modrou oponu vln. Rudá hladina ustupovala černým stínům. Stmívalo se.
Už zase tu sedí a dívá se do prázdna.
Noční voda je jiná, zlá.
A přišlo ráno. Stejně šedivé a ponuré, jako každé předtím, jako každé další. Nad poloostrovem se proháněly blesky. V tom šeru připomínaly hornické svítilny komíhající se v hloubi uhelných slují. Má ráda bouřku.
Okenní tabulky se chvěly pod náporem vichru a v komíně se uhnízdila meluzína.
Dnes už ne. Až zítra…
Jen pomalu se vleče den.
Nad moře se snesla mlha. Závoj. Korzet nemilosrdně svírající hladinu.
O skály se tříští vlny. Slyší jejich vzlykot, nářek nesoucí se nad hlubokými vodami. Do nesmírných dálek.
Doletět k nim a přestat myslet. Už jen chvíli.
Snese se soumrak.
A bude Noc.
Mlčky tu sedí a přemýšlí. Přijde?
A kolem ticho. Jen oceán šumí. Líně se převaluje, zívá.
Ozval se. Kdo?
Neví.
Chodí sem každou noc.
Nikdy ho nevidí. Skrývá se ve tmě, někde přede mnou.
A smutný zpěv se rozléhal nad mořem. Omýván vlnami. Kdo to zpívá?
Netuší. Napíná zrak, chce roztrhnout temnotu. Spatří ho někdy?
Možná.
Zůstane v ozvěně, tenká nit melodie. Ale on, on odejde.
Snad zítra.
Další ráno. Slunce trhalo pouta, která jej držela za obzorem, vyplouvalo na svět. A ona se zas usadila na terase. Nastavovala tvář jeho hřejivým paprskům a mžourala očima. Dnes? Ano, dnes.
A den se nesl svým tempem a ona jím proplouvala. Klidně, potichu.
A pak se začala stahovat mračna a spustil se drobný déšť.
A pak začal večer, pro někoho klidný.
A pak bude noc.
Ještě před tím však…
Oblékla si kabát a čekala. Čekala, až tma pohltí všechno v jejím dosahu. Nenasytná a hladová…
Seběhla dolů na pobřeží.
„Kde jsi? Prosím,“ řvala z plných plic. „Ukaž se!“
Je ticho.
Snaží se ho překřičet. Ticho? Ne, příboj.
Ale někde ve vlnách ztrácí se její řev.
„Mlč!“
Klečí v písku s hlavou v dlaních.
„Už mlč, prosím tě!“
Ale moře se jí směje. Duní do prázdna.
A ona ho chce najít! Musí!
Plave.
Dál od pobřeží, do prázdna.
Dál do tmy, prostě dál.
A krásně zpívá. Voda.
Živel, který chtěla zničit.
Ten živel se jí směje.
A tak se stejně
Jako ostatní
Utopí.
A vlny jí spolknou.











































Poznámky k tomuto příspěvku
Black (Občasný) - 21.12.2001 >
Body: 1
<reagovat 
tkadlec (Občasný) - 4.1.2002 > DOcela pěkný, každopádně dobře vyprávěný a jsou tam fakt dobrý místa, ale ten začátek moc zdlouhavej
Body: 3
<reagovat 
 Tupapau (Občasný) - 5.1.2002 > Tkadlec> Ty dokážeš nasrat!!!:)))
<reagovat 
 tkadlec (Občasný) - 5.1.2002 > Tupapau> Neni zač. Upřímnost je pánem mé mluvy i pera. (uvědomuješ si doufám, že tu tvojí reakce na mou kritiku asi taky může kdokoli přečíst, že jo?)
přeji hezký den
<reagovat 
 Tupapau (Občasný) - 6.1.2002 > Tkadlec> Jejda!!!:))) To byl vtip!!!
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter