Veronique

 

Přesně vystínovaný obrys tvojí tváře

Leskne se v odpoledním šeru babího léta

Na chvíli vykoukne a potom zmizí v páře

A mě po tobě zůstane jen listí co létá

V podzimním větru

 

Neskutečné fantazie skutečně mě matou

Cítím potřebu překotně sdělovat své emoce

Kdybych mohl postavím ti sochu celou zlatou

Na náměstí hned proti stánku kde prodávají ovoce

A stříbrnou v metru

 

Jsi jako mistrovský obraz zapůjčený z Paříže

Chodím se kochat jeho krásou den co den

Jak děsí mě krutá cedule na zdi co praví že

Není tu věčně a mám zapomenout na svůj sen

A že mi zmizíš ve vteřině

 

Známý mi tunel zahýbající do neznáma

Děsí mě jako ten nejlepší Hitchkokův horor

Že nemá konec je doufám jenom fáma

Má ubohá loď má velmi hluboký ponor

Snad neuvízne na mělčině