Každý den, od rána do usnutí,
bylo tě tolik a tak blízko,
nešlo
nezbláznit se.
A tak
/když v poklidu
hořel si oheň/
já se před tebou
pod nočním stromem
dusil vztekem míseným s bolestí
a přidušeně
vykřikoval možné původy
svého šílenství
(jediným skutečným
bylo vědomí, že tě
nelze mít.)
Ráno jsem se
probudil silný a klidný
/jen uvnitř jsem se krapet styděl
a sluncem pálila nateklá víčka/
a rozhodl se
užít zbylý čas ve tvé blízkosti,
vnimat tě, jak jen je dovoleno
a nedomýšlet, neptat se, neotvírat...
|