Sídlištní koitus
Neopodstatněně a do veselkava
nastavené výherní automaty
a vedle nich točny nečekavých front stání
pěnivé výtoče ze dna fantazie
na to zaručeně nejlepší maso,
nekonečná „adresát nezastižen“ na erektivní stání
a prázdno v očekávání toho, co je jenom státní
a plno u okénka „stádní“
a fádní žvásty o ničem a čekání na kvočny
a na telecí pupek, taky dršťky a na panenku,
kousek točeňáku, alespoň ušetříš
a pak stejně necháš
dva litry ještě u mladýho masa děvek
a pak kupuješ pugét a stejnejma rukama
hladíš svoje děti, který budou stejný a
možná ještě horší nežli ty.
Míjíš plakáty, kolem všude se povaluje
smetí, vyžehlené fóbistické lišeje a obličeje
podivně vypudrovaných a groteskně
důvěrhodně vykulených
zasloužilých členů jakékoli pospolčené neilegality,
většinou přicházejí znaveni spát poblíž Malý Strany,
stejně celej den nic jinýho nedělali
a pak je vidíš v civilu, jsou růžolící
a vychechtaný, vytrvale nabírají do beztak
už plného džberu.
Vedou řeči pro řeči, rétorika trpí,
víno teče, nevědí co a jak a tak jsou
aspoň vybíraví,
přetékají do amorfna
a jediná změna je,
že dnes prší a že není horko,
fotky se překreslují, próza jde
s poezií na pivo,
fakta se fabulují,
děti si píchaj …
prvně je člověku vždycky nevolno,
pak si zvykne…
pak je mu víc a míň blbě
A chrochtá jak ta svině…
Někdy by se mohlo zdát,
že za všechno mohou jenom
a výhradně ženy.
Není tomu tak,
Mohou za to jenom ty,
které jsou pokříženy.
A své pasti snovají výhradně ráno, daj ti
pět minut po probuzení,
pak jsou polosladké,
jako Tokaj,
teploučké pastičky k zulíbání,
ještě s lačnými semennými ústy,
mimosmyslově vnímají zmar
a polovyprázdněnými váčky svítání
vypouštějí tě
do pracovního dne…
Vyplouváme svobodně závislí,
Vylétáme plouživě
Zamyšleni.
Jsme odlehčeni.
|