|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Jako
Jako bych z města špíny,
o kterém říkalo se, že je čisté,
vznesla do krajiny
o které nikdy nesnili jste.
Teče tam řeka Guruova,
tekou tam Jeho svatá slova.
Jako bych slepým pohledem,
o kterém říkalo se, že je ryzí,
jak dalekohledem,
zahlédla svět, jenž byl mi cizí.
Lidé tam nelpěli na hmotném potěšení,
vzdali se všeho na cestě k nezrození.
Jako bych rukama, které jen braly,
o kterých říkalo se, že vztažené jsou ku pomoci,
přijala mnohem víc, než kdy jen darovaly,
a darovati budou moci.
Nestačila mi na to hloubka dlaní,
já pochopila teprv, co je to darování.
Jako bych nohama, které jen utíkaly,
o kterých říkalo se, že při modlitbě klečí,
najednou zasekla se uprostřed skály,
poznala nehybnost, jež zdála se být mnohem větší.
Ne, nejsem pánem svého těla,
nemá to smysl, abych lpěla.
Jako bych ušima, které nikdy nic neslyšely,
o kterých říkalo se, že rády naslouchají,
zaslechla vesmír a obsáhla jej celý
v jediném zvuku, jenž zdvihá závoj máji.
Dokud jsem nespadla do astrálního těla,
nikdy jsem vibrace pádu neslyšela.
Jako by ústa, která vždy jenom lhala,
o kterých říkalo se, že lež je jim tak cizí,
s každičkou větou postupně umlkala,
neb nemohla popsat pravdivě svoji vizi.
Pojmy jsou jenom stíny věcí
a věci jsou též odraz přeci!
Jako by cit, jenž byl tak slabý,
o kterém říkalo se, že smrt jej neporazí,
byl pouhou touhou, jež smysly vábí,
hledáním zracadla, zrcadla pro odrazy.
Však jiná kvalita nezměrné laskavosti
odkryla pravdu, že nemilujem dosti.
Jako by minulost, jež byla vždycky s námi,
o které říkalo se, že pluje v zapomnění,
kráčela neslyšně lidem za patami,
to tím, čím jsme byli, ovlivňovalo dění.
V propasti oddanosti hledej odpovědi,
neb cesta je prostorem pro ty, kteří vědí.
|
|
|
