|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Žert
Zouvám se z necudných opratí,
přicházím po ránu
s nahotou na trati...
A z rubu prásk!, z tichosti ozve se –
cosi mi prostřelí hlavu.
Mlčení davu?
Potupná recese?
Krev stéká na podlahu,
kus ticha výkřik rozkrojí...
Čí je to vyhřezlé ústrojí,
proboha?
Miláčku!
Vrahu!
A ještě výstřel.
Čtvrtý či třetí?
Néééédělní Blesk! Vráááh na útěku,
stéééjně nesnášela děti!!!!
„Tak, paní Matoušová, hezky mluvte sem na diktafon, ať to sfouknem co nejdřív, ano?“
„Víte vona si to stejně zasloužila. Dyť vona ho porád jen tejrala. Nejdřív ho svede připraví vo nevinnost představte si to pane redaktore. No dyť mu bylo sotva třicet!!! A taky se mu porád vysmejvala to snad ani nejde říc takle veřejně co všecko mu prováděla. No jen si to představte pane redaktore to takle jednou ráno příde muj chlapec do práce a na tý tabuli co tam maj je napsaný jeho méno s vostudným vobrázkem. Vopička to byla mrtvá vopička. Šak se nikdo nemůže divit že ho to vzalo dyť vona ho svedla a pak ho vopustila a eště mu způsobila tu..... pohlavní chorobu..... nejni se co divit pane redaktore že dyž ho takle jednou po ránu zase s vejsměchem vodmítla že byl celej v tom jak se tomu řiká..... afektu. No a že v tom afektu vytáh tu pistoli a v tom afektu se do ní vomylem strefil. Dyť von jí nechtěl ublížit pane redaktore. A teďkonc se musí synáček můj malej někde skrejvat...“
„A váš syn s sebou nosil každý den do práce zbraň, paní Matoušová?!“
„Depak pane redaktore co vás nemá von ji měl přece porád pěkně schovanou doma v šupleti. Dyť von by vědomě ani po mouše nevystřelil...“
Nemoc. Ne moc.
Moc ... BezMOCnost.
Hloubavé odfrknutí. Pchá!
Ještě panáka na stůl, prosím!
Kapka slzy, slza rosy.
Kap, kap,
kampak, kapko?
(Toho dne seděl jsem ve skladu:
„Dělej, s tou prací seš pozadu!“)
Časobol. Častobol.
Hra o čas – vČAS zapomenout,
pominout,
vzpomenout,
odpustit,
opustit,
nepustit....
Nepustil bych tě, miláčku -
- z kolenou padám níž ale pak se vracím zpět!!!
(„Řekl jsem, ať je to hotový v pět!“)
Zažít.
Zabít.
Zbít.
Sevřít.
Zemřít.
Usmrtit.
Rozdrtit.
V křečích.
Křičí!
Klec.
Přec křehko mi je...
(„Máš tady telefon. Policie...“)
Má zbraň!
Chraň se!
Braň se!
Raněná klesá k zemi.
Vstaň!
Nevstává!!!
Do ruda rozkvétá podlaha...
Tak ještě panáka na stůl, prosím!
Kapka slzy. Slza rosí
víru, vinu, nevěru, beznaděj...
Nééééédělní bléésk! Vrááh na úútěkuu,
stééééjně nesnášela dětiiii!!!
Chchchhhhh, chchchchhhhhhhh, chchchchchhhhhhh....
Jsou mi za patami, ukryju se u rybníka!
„Vrahu........!!!
Počestný člověk neutíká!“
Tak a je dokonáno.
Vrah se ukryl v rákosí kdesi ve sebestřednosti.
Motýl mu prolétl kolem uší
a zabil se,
klesl tíhou krve na křídlech,
v posledním vzepjetí sil vztáhl dlaně k nebi
a požádal o milost.
Bůh se slitoval a zmizel,
do středu sebestřednosti,
země uprostřed sebestředozemí.
Nejsou tu volavky
ani pelikáni,
ani nahé dámy na pláži,
dokonce ani necudné obrazy
na zdech uprostřed sebe.
Prázdnoto,
motýlí křídlo se zachvělo pod tíhou
svědomí.
Motýlí svědomí chvěje se pod tíhou
bezvědomí
a vrahovo bezvědomí chvěje se pod tíhou
zbraně.
Tak moc jej svrbí zkrvavené dlaně....
Umyju se támhle u tý louže,
do háje, po tom dešti to tu strašně klouže,
radši ji zahodím, než mi spálí kůži,
prokletá zbraň!
Prokletá ženská....
A to jsem jí chtěl koupit třicet rudých gladiol!
Jenže copak kytka tuhle mrchu změní???
Zasmál se vrah uprostřed sebe,
uprostřed sebestřednosti a božského
bezvědomého sebestředozemí.
Clamor
Volala jsem tvé jméno ze spánku!
Tvá smutná matka zalhala mi
a poslala mě kamsi k podzimním červánkům
a pak se zhroutila
a probořila zem.
I já se tážu zborceným pohledem,
kam až může sahat moje vina.
Jedno vím jistě:
v den tvojí smrti
tak snadno
neusínám.
„Dobře, tak budeme pokračovat,“ řekl vyšetřovatel a uvelebil se za psacím strojem. „Obviněný ve vazbě sepsal své doznání a také několik důvodů, proč se daného činu dopustil,“ pokračoval a předložil na stůl rukou popsaný papír.
„Mimo jiné zde uvádí, že poškozená sexuálně zneužívala a fyzicky napadala vašeho syna. Je to pravda?“ Rukou ukazoval doprostřed papíru.
„Poškozená...??? Ne to je lež. Je pravda, že neměla ráda děti, ale tohle.....“
Přerušil ji: „Uvádí zde, že vašeho syna svlékla a sahala mu na přirození. Kolik je vašemu synovi?“
„Šest. Ne, to je lež....“
„Že jej několikrát uhodila, až spadnul na zem....?“
„To je lež!“
„Že jste jej v nějakém podniku společně odvedly na záchod a svlékly jej tam....“
„To je lež...., není to pravda, on lže...!!!!“
Představuji si, jak ležíš sklíčená,
jak letmá hromádka rozsypaného peří.
Stačí jen fouknout a svět se točí,
stačí jen dupnout a svět se chvěje.
Poklekám k oltáři, zoufalost vztyčená,
stejně mé tváří Bůh už neuvěří,
ačkoli – hleď! Zlá krev mi kane z očí
tak jako ze srdce hmota beznaděje.
Zlá krev jako nenávist...
Však dokážu nenávidět?
Roním jen ostny, k propasti krok.
V uších mi stále zní neslyšný hvizd,
let kulky střemhlav, já měla bych ji vidět!!!
Pokojně dýchej, já budu blízko.
Šťastna buď v zemi i další rok.
„Tak povídej, co je u tebe nového?“
„Nic, co by stálo za řeč. A co ty? Co ten tvůj novej objev z práce?“
„David Matouš? Jo ten, no to už je pryč, byla to chyba, víš? Nějak nám to s Pavlem neklapalo, tak to byl takovej úlet, ale teď to chci doma urovnat, takže to skončilo...“
„A jak to vzal?“
„Ani nevím. Každé ráno na mě čeká v práci, asi si myslí, že mě přemluví, vždyť je to chlap, no znáš to, bude se s tím muset smířit.“
„A myslíš, že se s tím smíří?“
„Jo, už je to docela dobrý. Hele, i když nedávno ještě přišel s takovým pokusem, že prý jsem ho něčím nakazila. Dokonce šel k doktorovi.“
„Cože? Jako fakt? A co mu řekl doktor???“
„Nechal si udělat nějaké venerologické testy, ale pochybuji, že by tam něco našli. Je totiž trochu paranoidní. Svrběl ho pytlík a už z toho dělá syfilis.“
„Třeba byl opruzený, to nevíš...“
„Jo, to maximálně.... Hele, budu muset končit, za chvíli sem někdo přijde. Po prvním dubnu se ti ozvu a domluvíme se, ju?“
Svlékám se z prázdných prokletí
protkaná nemocí
půlprázdná ve sněti
záblesk a rána
hlavou mi proletí
přečerná vrána
bez křídel
bez dětí
a jedna do ruky
„Miláčku, jak je ti??!“
„Vrahu!“
Má krev stéká na podlahu,
kolena klesnou do smetí.
Jistota –
- do břicha
další dvě rány.
Utichám...
Se smrtí
vždycky
zůstaneme sami.
|
|
|
