Těšil jsem se na večerní setkání s onou dámou a zároveň jsem byl mírně nervózní, a to především proto, že se mi popsala jako atraktivní dlouhovlasá bruneta dobrodružné povahy. Moc emailů jsme si nevyměnili a fotografie vůbec žádné, čemuž jsem byl rád, protože jsem se obával, že by mě na mé jediné digitální fotografii neshledala dostatečně pohledným a přitažlivým. V internetových seznamkách jsem počal brouzdat poté, co jsem začal pociťovat zvláštní úzkost při představě, že bych měl páteční večer opět strávit v teplákách před televizní obrazovkou, požíraje brambůrky.

Na schůzku se dostavila nehezká žena s postavou jako brambora - ačkoliv byla hodně při těle, ňadra moc velká neměla. Jediné, co jsem na ní prozatím mohl ocenit, byla skutečnost, že přišla včas. Kdyby se mi byla v prvních vteřinách našeho setkání nedívala přímo do očí, obrátil bych je v sloup. Už při vzájemném stisknutí našich pravicí jsem si všiml, že na mně může oči nechat.

Místo toho, abych jí asertivně sdělil, že jsem si ji představoval jinak, a odebral se domů převléknout se do tepláků a chroupat brambůrky, přidržel jsem jí dveře do restaurace. Oddechl jsem si, když posléze u stolu prohlásila, že nemá hlad, a objednala si kávu a minerálku.

„Kdeže to pracujete?“ otázala se hlasem, který se podobal cirkulárce, tváříc se téměř pohřebně vážně. „Já vím, že jste mi to psal, ale já mám v hlavě tolik věcí...“

„Podnikám. V realitách,“ sdělil jsem jí a ze slušnosti jsem ji obdaroval úsměvem.

„To musí být náročné, ale zajímavé. Děláte to rád?“

„Ano, dělám to rád. Kromě okamžiků, kdy bych se na to nejradši vybodnul.“ Očima jsem bloudil po interiéru restaurace: přítmí dodávalo obrovské místnosti na útulnosti a oranžové lampičky na stolcích působily romanticky. Jak rád bych tu seděl s nějakou prima kočkou… Mladý štíhlý černovlasý číšník se snažil chovat úslužně a byla to zřejmě jeho plachost a nervozita, které činily jeho vyjadřování trochu úsečným.

„Tak to asi není to pravé ořechové, že…“ vypustila na mne ze svých masivních, růžovou rtěnkou zvýrazněných pysků. „Práce by přece měla člověka těšit. Nechtěl byste pracovat pro firmu mého známého? Zabývá se prodejem skleněných pilníků.“

Uvědomil jsem si, jak obtížně se mi s ní hovoří - vyjadřoval jsem se značně neobratně, což bylo nejspíš tím, že ona na mě mluvila stoprocentně spisovnou češtinou, jako odborná kniha, a já se podvědomě snažil její mluvě přizpůsobit, což pro mne byl nadlidský úkol.

Zařadil jsem si tu ženskou do škatulky lidí, kteří hovoří a chovají se velice neosobně, jako kdyby neměli žádné city a pocity; podle nich se v životě všechno točí jenom kolem faktů, logiky a stoupání po jakémsi žebříčku víš a víš. Zejména v práci - k většímu platu, tahle žena je určitě typická šplhounka na vysoké vzdálenosti. Druhou důležitou záležitostí v jejím žebříčku hodnot budou zřejmě její děti, určitě se je snaží vychovat ke stejnému šplhounství. Nakonec si ve jménu zodpovědnosti zakoupí rakev a hrob, možná i náhrobní kámen, kam si nechá vytesat něco o své ušlechtilosti, zodpovědnosti a dalších svých kvalitách.

Její sebevědomé vystupování mi lezlo na nervy; možná že její sebevědomí bylo pouze hrané, ale já bych byl daleko více ocenil bezprostřední chování - kdyby mi nejenom sdělila, v čem vyniká, čím je důležitá a potřebná, ale také bych si s ní mohl povzdechnout nad šedí života. Chtěl bych hovořit s člověkem, s lidskou bytostí, a ne s někým, kdo si myslí, že svůj život může řídit pomocí logického myšlení a logických operací.

„Oceňovat“, „hodnotit“, „posuzovat“, „perspektiva…“ to byla její oblíbená slova. „Musí se“, „tak to je“, „to je fakt“. Ještě tak svému kolegovi v práci jsem ochoten takové vyjadřování tolerovat.

Chvíli jsem ji ledabyle poslouchal, po chvíli jsem ji přestal vnímat úplně a začal jsem přemýšlet, jakým způsobem to setkání zkrátit. Najednou mě za uši zatahala věta, kterou jsem nemohl přeslechnout.

„Vždyť přece existuje jenom jedna pravda a my se k ní více či méně přibližujeme.“

„Jedna pravda? Není to s prominutím blbost?“ vložil jsem se do jejího monologu. Slyšel jsem svůj hlas znít nepříjemněji než jsem si přál, ale nebylo divu, když jsem už čtvrt hodiny seděl u jednoho stolu s osobou, která plácá blbosti, a ještě si myslí, kdoví jak není chytrá.

Přestala mluvit a zpozorněla, což mě trochu zchladilo; nečekal jsem, že ona by se mohla zajímat o názory a postoje někoho jiného.

„Já bych řekl, že pravd je na světě jak mravenců, každý má svoji pravdu, svůj pohled na věc, a ještě k tomu každý člověk své stanovisko za život několikrát změní.“

„Vy jste opravdu zajímavý muž,“ pravila po krátké odmlce. „Máte své názory. Takového muže… Takový se každý den nepotká.“

Nyní jsem byl naprosto vyveden z míry - ona místo toho, aby se hystericky rozčílila nebo urazila, tak mi udílela komplimenty.

„Já už budu muset pomalu jít,“ začal jsem jí tvrdit a bezúčelně se přitom podíval na hodinky.

„Máte schůzky ještě s dalšími ženami?“ otázala se mne, snažíc se, aby to vyznělo velmi vtipně.

„Slíbil jsem něco známému. A sliby se mají dodržovat.“

Nervózně se na mě usmála a řekla: „To je škoda, že musíte chvátat. Myslela jsem, že bychom mohli zajít ještě ke mně na skleničku...“

„Bohužel… někdy příště.“

Zaplatil jsem a pomohl jí nasoukat se do kabátu velikosti nejméně XL.

Od té doby, jakmile vidím nebo slyším slovo atraktivní, vím, že to je přesně to, čemu se mám obloukem vyhnout.