Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 26.11.
Artur
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Víla školou povinná - (8/10)
Autor: anonymous (Občasný) - publikováno 26.5.2006 (19:48:51)

  V ulici se zablesklo. Městem se prohnala růžová pulsující vlna, která zasáhla veškerou zástavbu, včetně vyděšených obyvatel.
"Teď!" špitla žena a objala Věřino zkrvavené tělo.
V tu chvíli se čas zastavil. On se vlastně nezastavil tak docela, ručičky na hodinách sice ukazovaly stejný čas, jenže z úplně jiného důvodu. Vzduch se totiž změnil v jednu ohromnou masu průhledného rosolu, díky kterému si každý vlemdynec mohl na vlastní kůži vyzkoušet, jak stísněně se cítí vajíčko v aspiku. Veškeré živé organismy postihl syndrom Šípkové Růženky, krevní želatina proudící v jejich tělech pozastavila většinu tělesných funkcí a mozek přešel na úsporný režim. V ulicích díky tomu vzniklo rozměrné davového sousoší.
  Zatímco se celé město změnilo ve výprodej přerostlých zahradních trpaslíků, ve Vražedné ulici se nerušeně vznášela velká duhová koule, v jejímž nitru ošetřovala vražednice poraněnou Věru.
"Hrozně moc se omlouvám!" sklonila se žena nad bezvládným tělem, "já nevěděla, že patříš k nám! Jak to má člověk poznat, když vypadáš úplně stejně jako ti hajzlové, co se tu všude promenádují?"
  Věra už skoro nevnímala její slova. Ochromená bolestí, pomalu ztrácela vědomí. Víčka jí ztěžkla a mysl se propadala hlouběji a hlouběji, až k branám zahrady věčnosti.
"Teď nesmíš spát!" zvýšila žena hlas a rychle vytáhla z kapsy mobilní telefon. Z paměti vyťukala důvěrně známé číslo a přiložila si přístroj k uchu.
"Tak už to zvedni, Michale" nervózně zafuněla do aparátu.
  Zraněná dívka mezitím upadla do bezvědomí.

 

  Vyprahlou pustinu spaloval žár dřevěného Slunce vklíněného mezi sepjaté ruce zčernalého kostlivce, který po pás vězel v písečné duně. Na obloze se zmítala rozbouřená vodní hladina. Ohromné vlny připomínající mlsné jazyky, se každou chvíli vrhaly k zemi, aby mohly oblíznout vysušenou zeminu.
  Věra postávala nedaleko děsivého kostlivce a snažila si skrýt obličej před nesnesitelným žárem. Ruce už měla plné puchýřů a nevěděla, co má dělat. Nohy jí odmítaly poslušnost a jakoby zapustily kořeny do mrtvé půdy. Jediná možnost, jak uniknout před uškvařením zaživa, byla zachytit se vodního jazyku a ochladit si popálené údy na obloze.
 Vysoko nad hlavou se zrovna vzedmula gigantická vlna, vedle níž by řádění tsunami připomínalo rozvlněný rybníček.
  Věra vycítila, že se jí naskytla obrovská příležitost. Natáhla ruce k obloze a chystala se zachytit vodní stěny. Jenže v okamžiku, kdy měla být slíznuta, vynořila se ze země obří mušle a slupla ji jako malinu.
  Ostré světlo a žár v mžiku nahradila chladivá temnota. Věra polapena uvnitř obřího mlže, zděšeně tápala rukama kolem sebe a snažila se ohmatat terén.
 "Co to sakra dělám?" zarazila se během průzkumu a vzpomněla si na Huong a její metodu, jak bojovat s nočními můrami.
"Vždyť je to tak jednoduchý!" zasmála se svému počínání a "přepnula na jiný program".

 

  Nehostinné útroby hladové mušle se změnily v důvěrně známé panorama zničeného města.
 "Ale ne! Už jsem zase tady!" ušklíbla se Věra a obrátila oči v sloup. Už jí to pomalu lezlo krkem. Neustále se opakující sen o ruinách, ve kterých si vesele skotačí papírová krabice a samozřejmě tu nesmí chybět kamarád děsivý pařát. Odkud se asi dnes vynoří? Že by opět zezadu? Hotová fraška!
  Znuděně si sedla na zaprášenou zem a vyčkávala příchodu  přepravního boxu.
"Tak, kde to vázne?" odfrkla si nasupeně po pár minutách čekání.
"Že se přepnu do jiného snu?" pohrozila noční můře.
  Mezi troskami konečně zahlédla pohybující se hranatou siluetu.
"No vidíš, že to jde!"
 Obloha se nečekaně zbarvila do běla. Vzduchem začaly poletovat podivné šedivé šmouhy, které se chaoticky proplétaly mezi zřícenými budovami. Vedle přepravní boxu se objevila obrovská perleťová lastura, z jejíž skořápky vyrostlo široké schodišťové rameno.
 "Dobrý!" pronesla Věra pochvalně a zvedla se ze země, "konečně nějaká změna!"
 Sotva to dořekla, proběhla kolem ní skupinka spoutaných dětí a zamířila přímo ke schodišti. Lastura, jakoby čekala na jejich příchod, se pomalu otevřela a z jejího nitra vystoupily tři bytosti.
  Věra si je ani nestačila pořádně prohlédnout, protože se za ní objevil temný stín a na rameno jí opět dopadl hnijící pařát. Jenže tentokrát už na něj byla připravená. Nevykřikla, místo toho se hbitě otočila a poprvé pohlédla do tváře ....rozkládající se zombii.
"Do háje!" škubla sebou a rychle se stáhla z jejího dosahu.
 "Už jsme skoro u cíle!" zachroptělo mokvavé stvoření a ukázalo prstem k lastuře, "tam z tebe udělají normální holčičku."
"Co to meleš za nesmysly?" nechápala Věra jeho slova a snažila se, co nejopatrněji vzdálit.
  Nad jejich hlavami najednou přeletěla seřazená formace kovových ptáků a vypustila na město desítky podlouhlých předmětů.
"To snad ne!" Věra si vybavila ilustraci z knihy o blefech a uvědomila si, k čemu slouží ty kovové věci, řítící se k zemi.
"To jsou bomby!"
  Rychle se dala na útěk. Ponechala umrlce svému osudu a běžela, co jí síly stačily. Jenže sny jsou nevyzpytatelné potvory a místo toho, aby utíkala pryč od pohromy, vřítila se přímo do jejího centra.
 Exploze střídala explozi. Ohnivé jazyky šlehaly vysoko k obloze. Jedna z bomb zasáhla přepravní box a roztrhala ho na kusy. Vzduchem létaly cihlové projektily a jedna taková salva málem zasáhla Věru do hlavy.
  Vyděšená dívka dorazila k úpatí schodiště směřujícího do nitra rozevřené lastury. Jakmile se přiblížila k prvnímu stupni, obklopily ji tři postavy v bílém rouchu, jejichž obličeje zakrývala šedá síťovina.
"To je ale pěkná holčička!" promluvila jedna z nich, "nevezmem si ji domů?"
"Já bych si ji klidně vzala!" prohlásila další, "mám samý kluky a holka by se šikla!"
"A co ty?" otočily se hábity ke třetí postavě.
"No, já nevím!" zdráhala se dotyčná, "Můj muž říká, .."
"Mě nezajímá, co říká tvůj chlap!" drcla do ní první postava, "chtěla bys ji nebo ne?"
"Když já nevím!"
"Můj bože! Ty jsi ale natvrdlá!" rozčílila se druhá, "Copak si neuvědomuješ, jakou máš teď příležitost?"
"Ale jak to vysvětlím manželovi?"
"Co bys mu vysvětlovala?" naklonila se k ní druhá, "Prostě s ním půjdeš na procházku a náhodou zajdeš k nám na oddělení. My mu trošku upravíme paměť a bude to!"
"To v žádném případě!" bránila se třetí.
"Podívej, bude to výhodný pro vás oba. Ty dostaneš holku a on třeba zapomene na to, že nemůže mít děti! Změní se vám celý život."
"A co takhle si vzít rovnou dvě děcka!" navrhla první a ukázala na hromadu suti, za kterou se krčilo dítě v pruhované noční košilce, "manžel bude mít určitě radost."
"Samozřejmě by nejdřív prošly menší úpravou!" zasmála se druhá, "Znáš přece nařízení!"
"No, zní to sice hezky," ušklíbla se třetí, "ale můj muž vždycky chtěl mít syna!"
"To je maličkost! Stačí jedna úprava navíc a bude toužit jen po holčičkách!"
  Věře už bylo z jejich řečí na zvracení. Odmítala dál poslouchat jejich zvrácený rozhovor. Zakryla si uši dlaněmi a snažila se rychle přepnout do jiného snu. Zhluboka se nadechla a kdesi v podvědomí pomyslně otevřela oči. Jenže jí čekalo další překvapení, i když o poznání příjemnější - probudila se.

 

"A kruci!" byla její první slova, když se rozhlédla kolem sebe a zjistila, že sedí osamoceně na obrubníku, u ústí Vražedné ulice. Poblíž ní prudily davy vlemdynců a nikdo z nich jí nevěnoval pozornost.
 Věra sebou trhla a automaticky si sáhla na záda. Už čekala, že tam bude mít zabodnutý nůž, ale místo něj nahmatala mezi lopatkami neobvyklý čtvercový útvar.
"Co to sakra je?" nakrabatila čelo a vtom jí to došlo. "Ale ne! To nebyl sen. Ona mě fakticky bodla!"
A kde mám TO? Očima zmateně těkala kolem sebe, než objevila složenou igelitku u pravého stehna.

Do háje! Někdo se mě snažil zamordovat! Proč já nána pitomá vůbec lezla do tý podělaný uličky. Měla jsem se radši mačkat na Hlavní třídě, než se producírovat na takovým místě jako je Vražedná ulice! Jenže já jsem blbá a vůbec mě nenapadlo podívat se na ceduli. To mám za to!
 Sotva jsem tam vlezla, tak na mě normálně hupsla nějaká úchylná ženská a chtěla mě okrást. No, hádej, co jsem udělala? To víš, že nic. Prdel jsem měla staženou strachy a byla jsem ochotná udělat cokoliv, jen aby mě nechala na pokoji. Jenže ta baba vytáhla kudlu a chtěla moji tašku. A hádej, co jsem v ní měla?

 

 Věra odložila pero a pohlédla na těch pár řádků, co zrovna zapsala do deníku.
"Co to sakra dělám?" Uvědomila si, jak může ohrozit svoji bezpečnost, když se zmíní o událostech ve Vražedné ulici. Kdyby jí nedej bože někdo deník ukradl a dočetl se, co se tam skutečně stalo, měla by obrovské potíže. Copak může deníku svěřit tajemství, že potkala opravdového blefa a utkala se s ním. Nebo prozradit, že když se přehrabovala v tašce, našla mezi skleněnými střepy jistý vzkaz. Byl napsaný tužkou na zadní straně reklamního letáku a stálo na něm.

 

Milá Věro,
  Moc se ti omlouvám za své chování. Hlavně za ten incident s nožem a taky, že jsem si přečetla pár zápisů ze tvého deníku. Víš, jsem hrozně moc zvědavá ženská.
  Chtěla bych ti toho tolik říct, ale nemám moc času. Ani nevíš, jak jsem byla překvapená, když si po mě mrštila světelnou koulí.  Podle toho, co jsem se dočetla v deníku, tak ti je jedenáct a teprve nedávno si odhalila, že jsi ve skutečnosti člověk. Možná to pro tebe bude šok, když ti řeknu, že to bude ještě horší. Jestli máš odvahu a chceš zjistit o sobě trochu víc, vytvoř růžové TO (tak tomu říkáš - docela zajímavý pojmenování) a ještě předtím, než se změní ve sklo, si ho dej k hlavě. Bude fungovat jako lapač ztracených obrazů.
   Když si byla malý děcko, tak prošlas takovou zvláštní procedurou, kde ti mimo jiné vymazali paměť. Některé vzpomínky ale zůstaly a ty ještě můžeš zachránit.
   Už musím končit. Blíží se hlídky! Měj se fajn a ještě jednou se omlouvám za to bodnutí do zad. 
                                                                                      S pozdravem 
                                                                                         přítelkyně

 

P.S. Tu regenerační  folii, co máš na ráně, si tam nech ještě pár hodin.

  

   Znovu a znovu si pročítala celé znění vzkazu, ale stále nemohla uvěřit tomu, co se dozvěděla. To přece nemůže být pravda. Všechno to znělo tak šíleně, jako špatný vtip. Nejvíc ji asi rozrušilo už samotné oslovení: Milá Věro, ...Jak se ta baba vůbec dozvěděla její jméno, když jí ho sama neřekla, a ani v deníku se o něm nezmínila. Vůbec to nedávalo smysl.
 Buď mě zná ze školy nebo mě někdo musel prásknout! Věra hypnotizovala papír a snažila se přijít té záhadě na kloub. Ale kdo by to mohl být? Kterej bonzák? Někdo z Uzdravovny? Nebo Ugandová? Té by to bylo podobný, ale odkud by se to sakra dozvěděla.
 Pak tu byla informace o vymazání paměti. Už samotná představa, že by jí někdo úmyslně zbavil vzpomínek, jí připadala naprosto směšná. Jaký by k tomu měl důvod? A pak jí to došlo.
   Ale ne! Já už jsem se musela jako blef narodit! Proto ta procedura, to abych nemohla používat svoje schopnosti. Rodiče o tom určitě věděli a ti prevíti to přede mnou tajili. Jenže proč? Chtěli mě tím chránit nebo...to udělali naschvál? Jsou snad taky blefové a báli se jen o svou existenci?
 Věra se cítila zvláštně, když si uvědomila, nad čím to vlastně přemýšlí.
 Je to celý divný! Kdybych jen já byla blef a rodiče byli úplně normální vlemdynci, to by pak znamenalo... Doprčic!...že jsem adoptovaná? To je přece blbost! Grcka je taky adoptovaná a všeobecně se o tom ví. Proč by adoptovali dvě holky, když...?
  Vzápětí si vzpomněla na svůj sen, v němž se tři postavy v bílém rouchu dohadují, co s ní provedou. Jejich zvrácená debata najednou dávala smysl.
Bože, už z toho blbnu! Celý mi to leze na mozek!
  Měla sto chutí si nafackovat. Takhle křivě obviňovat rodiče, když neměla jediný důkaz, tedy kromě vzkazu od šílené ženské, která se jí snažila zamordovat.
  "Musím zjistit pravdu za každou cenu!" řekla odhodlaně a zvedla se z obrubníku. Sebrala tašku, strčila si leták do kapsy a zamířila na Hlavní třídu. Tentokrát se už nesnažila najít klidné místo, ale přímo si vychutnávala tlačenici mezi chodci. Potřebovala nějakým způsobem přijít na jiné myšlenky. Všechno špatné vytěsnila do nejtemnějšího kouta mysli a soustředila se na jediný úkol, co nejrychleji dorazit na pracoviště rodičů, do Paláce schopností. Vše ostatní bylo v tuto chvíli nepodstatné, včetně doprovodu, který na ni čekal v Hesteří ulici.

   O dvacet minut později konečně dorazila na určené místo. Nad její hlavou se klenula majestátní kopule paláce, od jejíž vyleštěné krytiny se odrážely sluneční paprsky. Po obvodu rozlehlého komplexu probíhaly čile stavební práce. Lešení z tvrzené pavučiny zakrývalo větší část fasády, včetně západního křídla, kde se mimo jiné nacházela Věžice milostných dovedností.
  Před šesti lety totiž došlo uprostřed města k mohutné explozi, která srovnala se zemí Starou uzdravovnu a několik přilehlých bloků. Palác se nacházel poblíž epicentra a dostal přímý zásah od trosek, které výbuch rozmetal po okolí. Zatímco se planina trosek později zaplnila novými domy, na paláci dodnes probíhají stavební úpravy.
  Věra vystoupala nahoru po rozlehlém schodišti a ocitla se na travnaté terase, v jejímž středu ji vítala hrdě vztyčená socha Paní smrti. Okolo ní se to hemžilo vlemdynci a zaměstnanci paláce.
"Tak a s chutí do toho!" dodala si odvahu a zamířila k hlavnímu vstupu, ze kterého dělníci nedávno sundali lešení.
"Já věděla, že budeš tady!" ozvalo se jí znenadání za zády a kdosi ji chytil za rameno.
 Věra sebou škubla a rychle se otočila.
"A kruci!" vyjekla a překvapeně zírala na plavovlasou ženu, kterou donedávna vídávala jen ve svých snech.
"Ty budeš Věra Fopwergová!" usmála se žena, "Já jsem Marie Flígebetová. Zastupuji slečnu Drajkolgovou v univerzitní laboratoři. Byla jsem vyslaná jako tvůj doprovod!"

 

pokračování příště



Poznámky k tomuto příspěvku
Rony Rubinek (Občasný) - 22.6.2006 > Platí totéž co u předchozího. Akorát tamto bylo zajímavější co se děje týče a přilákalo mě to sem. Jenže když vezmu v úvahu fakt, že je to novela nebo román, je mi jasný, že každá část nemusí být napínavá, že potřebuješ děj někam směřovat. Nemyslím si, jak se mylně domníváš sám o sobě, že bys špatně psal. Jde jen o to, koho to zaujme. Jak jsem už říkala, fantasy a horory tu moc nefrčí. Škoda. Mě to baví.
Body: 5
<reagovat 
 anonymous (Občasný) - 22.6.2006 > Rony Rubinek> Díky za názor. Budu se snažit psát i jiný žánr, než fantasy. Asi začnu psát parodie. Třeba navážu na Potterparody "Říkali mu Jindra". Uvidíme, jak se to vyvrbí.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter