|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Opravdové utrpení XVII.- kapitoly ze života básníkova.
Autor: Petr Krasny (Občasný) - publikováno 12.11.2001 (12:07:13)
|
|  |
Básník Petr Krásný nebyl zcela v pořádku. Ostatně jako celá ta noc. Bez zbytečných eufemismů by se snad dalo i říct, že byl pod obraz.
Ostatně rád říkávál, že nenávidí rámy obrazů, neboť brání kráse, aby pohltila všední skutečnost. Určitě to ale od někoho opsal.
Vracel se domů. Nemohl si už vzpomenout proč. Ale co, hlavní bylo být zase…Na cestě! Podlaha tramvaje se mu třásla pod nohama jako paluba cabrioletu a on si připadal jako kapitán Achab vyhlížející Moby Dicka. Trpělivý starý mořský vlk. To byl on.
Už dvě zastávky se ale nic nedělo. Stále stejné nic. Jen domy, okna, auta,velryba, opilec, domy, dvě auta, dva opilci, policajt… Nic pro básníka. Na příští zastávce to vzdal. S konečnou platností na něj padla tíha a únava celého světa.Proč zase jenom on?
Ani si nevšiml, že se vyčerpaně posadil přímo vedle osaměle se vracející slečny. Určitě musí mít radost, že v prázdné popůlnoční tramvaji necestuje tak sama, ale hned s básníkem! Měl strašnou chuť radostně ochutnat její vlasy, ale ovládl se.
"Slečno", začal nenuceně rozhovor," taky čekáte na bílou velrybu?".
Slečna se polekaně rozhlédla:"No, spíš na…"
"Ne,prosím,ne, nechápejte mne špatně.Zajímalo mne jen, co očekáváte od života."
"…, že už brzo vystoupím?"
"Ale ne,vy mi nerozumíte, to je přeci taková metafora.O čem sníte, co by jste chtěla v životě dosáhnout… a tak. Tak jsem to myslel. Já jsem třeba básník…." Zkusil svá slova povzbudit vemlouvavým hlasem a lachtaním pohledem. Ale moc to nefungovalo.
Slečna se na něj pozorně zadívala.Moc ji to přitom slušelo.Neklidně se zavrtěl. Že se raději nedržel Moby Dicka, napadlo ho.
" O čem, že sním…?" Měl náhle pocit, že zaslechl hadí sykot.
"Vážně? Vážně Vás to zajímá?"
"Ale ano!Jistě!"
"Tak já Vám to tedy řeknu, když jste ten básník. Já mám v životě úplně obyčejné a prosté cíle.žádné nereálné fantazie. Toužím po lásce, po velké a osudové lásce. Chtěla bych proto potkat nějakého sympatického a čestného muže,"
Petr Krásný nenápadně povystrčil hrudník.
", který by měl dost peněz,"
Petr Krásný se zase nahrbil.
" aby mě mohl dát všechno co si zasloužím. Ale sám asi tušíte, jaké to dnes je.“
Dramaticky se odmlčela.
„ Chápu, že rozumnější asi bude najít si nějakého pracháče. Nejlépe tak milionáře něco přes osmdesát.A toho si vezmu. Po svatbě ho krátce potěším, proč ne, když si zaplatil že, a pak ho otrávím! A shrábnu celé dědictví! Co na to říkáte? Není to skvělý plán?"
Petr Krásný nic neříkal.
"No, asi máte pravdu", pokračovala sama," dá to práci, než vhodného staříka někde vyhrabu. Není jich bohužel moc na výběr. Možná bych si to čekání ale měla zkrátit a najít si někoho jen tak na chviličku….Co myslíte?"
Podívala se na něj, jako by ho uviděla teprve nyní.
" A jak jste na tom vlastně vy? Kolik činí vaše momentální disponibilní finanční hotovost?"
To už Petr Krásný nevydržel. Vzbouřila se v něm jeho mužská hrdost.
"Já, Já …. Já už teď vystupuju!"
A jako raněný plejtvák nořící se pod hladinu vyběhl do tmy. Ještě než se zavřely tramvajové dveře zaslechl místo pozdravu hebký dívčí smích.
"Potvora jedna! Mrcha!“
„ Ke všemu jsem vystoupil o tři zastávky dřív." Bylo mu do breku.
"Jaký má život vůbec smysl? Takhle bílou velrybu nikdy neulovím."
Cesta domů se mu nekonečně vlekla. Ta část města, kterou procházel, byla už mrtvá. Ztichlé činžáky připomínaly hrobky dávných králů. Auta zkamenělé skaraby. Normálně by zkoušel noci ukrást báseň, ale teď neměl náladu. Proč vlastně žije? Bolelo ho všechno - stíny, smutek,boj o život, statečnost, pohledy… prostě všechno!
Měl chuť někoho nakopnout…
Byl už skoro doma, když ho z rozjímání vyrušilo táhlé zamňoukání. Běželo k němu malé rezavé kotě. Ještě se mu v tom spěchu trochu pletly tlapky a zdálo se, že každou chvíli přibrzdí svůj spěch pořádným pádem na tlamičku.
" Moc si nedovoluj!" Rozkřikl se na něj zraněný básník.
"Taky mám svý problémy"
Ale kotě na něj i na jeho problémy kašlalo. Drželo se ho umanutě s kočičí houževnatosí po celý zbytek cesty. A dokázalo za ním, ani si nevšiml jak, proklouznout skrze domovní dveře, vklouznout do výtahu a prodrat se navzdory jeho neobratné snaze i do bezpečí jeho podkrovní mansardy.
"No dobře, zkusím ti sehnat mlíko," kapituloval.
"Ale pamatuj, že mám depresi.Život v troskách a žaludeční problémy"
Kotě souhlasně mňouklo.
Když se Petr Krásný vrátil do jediné místnosti své podkrovní mansardy se sklenkou mléka, něco se změnilo. Místo hebkého rezavého kotěte seděl v jeho oblíbeném ( a jediném) křesle lehce obtloustlý a značně přerostlý kocour. Seděl si v křesle, ležérně tlapu přes tlapu a právě rozbaloval velký kubánský doutník, zapomenutý suvenýr od přátel za promoci.
"Co to… ?" Petr Krásný z té drzosti nebyl mocen slova.
"Kočky nemluvěj", řeklo bývalé kotě, nyní kocour.
"Mám toho už ale dost", básník vztekle praštil miskou o zem.
"Velkej tlustej kocour a kouří doutník!" Kocour uraženě prsknul a pročechral si vyčítavě tlapkou chloupky bílého podbřišku.
" Ještě mě budou obviňovat, že ve svým životě vykrádám Bulgakova!"
" Ah! Mistr!“ nadšeně vykřikl kocour.
„Jsem tak rád, že ho zmiňujete. Báječný člověk, skvělá spolupráce. Bohužel mne pak odvolali, dělal jsem na nějakým Doktoru Faustusovi a už jsem nemoh pro Mistra nic…"promnul si dojatě oko
"Promiňte,vzpomínky… ale jsem tady, abych vám pomohl. Pomohu Vám naplnit každé Vaše přání."
Kriticky se na básníka podíval.
"Tedy skoro každé.."
"Na zlatou rybku moc nevypadáte", řekl nedůvěřivě.
Kocour to velkoryse přešel.
"Dobrá, tak ale jen tak na zkoušku! Chci hned teď mluvit s tou nafoukanou slečnou z tramvaje!"
Kocour jen pobaveně nazdvihl pravé obočí.
"Dobře.Dobře. Jen mi prosím, než dorazí, připalte." Neobratně zašermoval s zápalkami.
"To víte. Ty pitomý drápy"
Petr Krásný mu neochotně připálil. Kocour labužnicky vdechl kouř a vyfoukl jej básníkovi rovnou do obličeje. Než se mohl uraženě ohradit. Ozval se uhrančivě zvonek, dveře se samy otevřely a do místnosti vplula dívka z tramvaje.
Byla úplně stejná. V lehkém kabátku s rozpuštěnými vlasy. Moc ji to slušelo.Dokonce i to jak se tak neznatelně vznášela nad zemí.
"Ještě řekni, že jsi Markétka",poznamenal básník ironicky.
"Co ode mne chceš básníku?," zeptala se, jako by se smála a plakala zároveň.
"Chci, aby jsi se mi omluvila.Smyla tu krutou urážku". Petr Krásný dovedl být nechutně patetický.
"Krví snad?"
"Ne to ne.“ Polekal se.
Polib mne!"
"Jsi si jistý, že to chceš?"
„Nic víc si nepřeji!“Odpověděl sebejistě.
Pomalu jej políbila. Líbali se dlouze. Bylo to tak nádherné. Lepší než smrt. Tichý oceán v bouři.Oživlé mrtvé moře.Krása mu pokorně zavřela oči. Otevřel je, až když ucítil v ústech podivnou slanou vlhkost. Markétka zmizela. Najednou uviděl. Líbá se s plejtvákem! Ne s bílou velrybou!! Přímo s Moby Dickem!!!
Hrůza ho vymrštila až na okenní parapet. Chtěl něco vykřiknout, ale zdržela ho sardinka v puse. Kocour se zatím pokoušel soustředěně vyfouknout první kroužek. Chtěl něco udělat, ale ta prokletá louže vody na okenním parapetu,právě na tom místě, kde tolikrát uvažoval o sebevraždě, kterou by potrestal svět, ho zrádně zradila a on uklouzl, on letěl, on padal do neznáma ….
………………………………………………………………………………………
Dopadl do tmy.Do měkké tmy. To byl definitivní konec.Věděl to. Cítil trny a vonělo to tam trochu po psí moči.Peklo nebo očistec? Nevěděl.
Ležel nezraněn, zapomenut v záhonu růží hned pod okny.
(Copak by si opravdový básník mohl přiznat, že nebydlí v osaměle zatuchlé podkrovní mansardě, ale s maminkou v prvním patře v panelovém bytě první kategorie? Pořád si musel něco nepravděpodobného vymýšlet.Moby Dicka.Markétku.Kocoura. Nesmysly. Ani to jméno nebylo jeho! A kdo to má pořád prát?)
Nad čtvrtí pomalu svítalo.Z otevřeného okna nad jeho hlavou někdo vypouštěl bezchybné kouřové kroužky.
Konec
|
|
|
