Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 26.11.
Artur
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Záchrana ztraceného syna
Autor: Evikus (Občasný) - publikováno 17.5.2006 (11:40:38)

Právě jsem usedala do křesla s tím, že si dám kávu, přečtu si noviny, a vůbec si udělám hezké odpoledne. Ani jsem nestačila dosednout, když slyším šramotit klíč v zámku. Podívala jsem se na hodinky – to už je jedna? Ten čas ale letí, pomyslela jsem si, ale to už jsem ode dveří slyšela halasit svého desetiletého syna Davídka. „Mamííí, dej nám prosím něco k jídlu, my máme hlad.“

Nám? zeptala jsem se sama pro sebe a vstala, abych se podívala koho tím Davídek myslí. To, co jsem potom uviděla, mě zarazilo. V kuchyni vedle Davídka, který se vehementně snažil dosáhnout na sušenky v horní polici, stál malý chlapec. Byl drobný, světlé vlásky se mu neposlušně kroutily kolem hlavy, nad okem se mu rýsovala modřina, na hlavě měl bouli a na sobě špinavé kalhoty. Tvářil se nesměle a těkal očima ze strany na stranu. „Dobrý den,“ pozdravil tak potichu, že ho bylo sotva slyšet. Než jsem stačila cokoliv říct, skočil mi do řeči Davídek: „to je Tomáš, mami, víš, ten co bydlí vedle.“

V tom mě to trklo. Jo TENHLE Tomáš. Nedávno se sem přistěhovala rodina s malým dítětem. Tehdy jsem si alespoň myslela, že je to rodina. Když jsem je viděla poprvé, přišli mi jako úplně normální lidi. Když jsem asi týden po tom, co se nastěhovali, zazvonila u jejich dveří s tím, že se jdu představit, otevřela mi mladá, asi 30-letá žena, která vypadala jako by se právě probudila a to byly čtyři hodiny odpoledne! Byla cítit alkoholem a kouřem. Koukala na mě nepřítomným pohledem a doteď nevím, jestli mě vůbec vnímala když jsem jí tu vítala a ptala se, jestli nepotřebuje s něčím pomoct. Jenom se mdle usmála a zamumlala něco jako že děkuje, ale nic nepotřebuje. Toho muže, co jsem považovala za jejího manžela, jsem tu potkávala asi měsíc, potom se tu začali objevovat jiní. Ne, že bych šmírovala, ale jejich hlasité opilecké výjevy – zejména ve večerních a nočních hodinách – nešly přeslechnout. Také jsem často od vedle slyšela křik a dětský pláč. Časem jsem si na to zvykla, i když se mi párkrát stalo, že už jsem toho měla opravdu dost – to už jsem se chystala na ně jít zazvonit, ale manžel mi to vždy rozmluvil. Prý je to jejich život a ať se do toho radši nepletu. Na můj argument, že ten jejich chlapec často pláče, že mu třeba ubližují, se jen ušklíbl a podotkl něco v tom smyslu, že si hraju na anděla strážného.

Stejně mi to ale nedalo, a protože jsem věděla, že chodí s Davídkem do třídy, začala jsem nenápadně vyzvídat. Jenže Davídek toho samozřejmě moc nevěděl, jenom to, že se sem přestěhovali z nedaleké vesnice a že ho baví hrát fotbal. Což mi nijak nepomohlo.

Ale brzy jsem si všimla něčeho jiného. Jakmile Davídek přišel ze školy, hned se hrnul k ledničce a dožadoval se něčeho k jídlu. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen takové to přechodné období kdy kluci snědí na posezení i deset knedlíků a za pár týdnů je to přejde. Tak jsem mu začala připravovat větší svačiny. Jenže se to nezměnilo. Vždy, když přišel domů, už ve dveřích se ptal po něčem k jídlu. Začínalo mi to být divné, protože nikdy tolik nejedl. Tak jsem se ho jednou z legrace zeptala, jestli tu svačinu náhodou ve škole nerozdává, když má pořád takový hlad. Čekala jsem jakoukoliv odpověď, ale ta jeho mě přece jen zaskočila. Sklopil oči a zeptal se mě: „a nebudeš se na mě zlobit když ti to řeknu?“ V tu chvíli jsem vůbec nevěděla, co mám odpovědět, tak jsem jen slabě zakývala hlavou na znamení, že se na něj zlobit nebudu. A Davídek se rozpovídal. Že ten jeho nový kamarád Tomáš si nenosil z domova žádnou svačinu a když se ho Davídek ptal proč, tak mu odpověděl, že maminka mu říkala, že mají málo peněz a musí šetřit.

 „A já jsem chtěl, aby měl sílu, víš mami, aby s námi mohl hrát fotbal, protože on už kolikrát ve škole omdlel a paní učitelka musela volat do nemocnice a potom jeho maminku, ale ona kolikrát vůbec nepřijela,…….“

V tu chvíli mi to došlo. Ten její nepřítomný pohled. Ten pach alkoholu. Ti chlapy, co se tu střídali jak na běžícím pásu. Křik. Hádky. Pláč. Až teď mi docházeli všechny souvislosti. Jeho matka se o něj vůbec nezajímala. Ani nemohla – byla to alkoholička. A pro tu je na světě nejdůležitější alkohol. To proto nikdy nepřišla na třídní schůzky. To proto byl ten chlapec tak zanedbaný. Jediné co uměla bylo křičet na něj. Byl to přesně ten typ ženy, kterou její vlastní dítě obtěžuje. Jeho otec se o něj buď nezajímal nebo ani nevěděl, že Tomáš existuje. Mohla jsem si jen domýšlet co se tam děje za zavřenými dveřmi.

Ze vzpomínek mě vytrhl Davídek: „tak mami, posloucháš mě vůbec?“ „Co? Ale jistě, jenom jsem se trochu zamyslela.“

„Ahoj Tomáši,“ pozdravila jsem našeho hosta, „posaď se,“ přistrčila jsem mu židli.

„Tak co si dáte?“ zeptala jsem se a aniž bych čekala na odpověď, vyndala jsem z lednice vajíčka a začala připravovat omeletu.

Zatímco Tomášek seděl způsobně na židli a ani nemukl, Davídek sebou pořád šil a celou dobu vyprávěl o dnešní hodině tělocviku, kde se učili skákat přes kozu. Moc jsem ho nevnímala, protože jsem pořád musela myslet na toho chlapce, kterého jsem často slyšela plakat přes zeď a který teď sedí u mě v kuchyni.

Když jsem měla omeletu hotovou, poslala jsem oba chlapce do koupelny umýt si ruce a prostřela stůl. Oba zasedli ke stolu a Davídek se s chutí pustil do jídla. Tomášek potichu seděl a koukal na omeletu na talíři, ale ani se jí nedotkl.

„Tobě nechutná omeleta?“ zeptala jsem se ho a přitom ho pohladila po vláskách. V očích se mu zaleskly slzy když se mě ptal: „ta je celá pro mě?“ Kdyby se mě na to zeptal kdokoliv jiný, asi bych vyprskla smíchy, ale věděla jsem, že on svojí otázku myslí upřímně.

„No jistě,“ odpověděla jsem mu, „podívej jak se Davídek cpe, tak rychle jez, nebo ti sní i tu tvojí,“ usmála jsem se. Po mojí odpovědi se Tomášek pustil s chutí do jídla a snědl všechno do posledního drobku.

            Po jídle se mě Davídek zeptal, jestli můžou jít ven. Nebyla jsem proti, stejně jsem si potřebovala v klidu promyslet co dál. Bylo mi jasné, že pokud bych Tomáškově mamince byť jen naznačila, že dělá něco špatně, schytal by to Tomáš. A to jsem samozřejmě nechtěla. V tu chvíli mi bylo jasné co udělám. Nebo spíš co budu dělat. Večer jsem Davídkovi připravila dvě svačiny a když se na mě ráno nechápavě koukal, řekla jsem mu: „jedna je pro tebe a druhá pro Tomáška. Tak dohlídni na to, aby jí snědl,“ mrkla jsem na něj a dodala, „a v poledne přijďte oba na oběd, budou lívance.“

            Od té doby jsem měla dva syny. Ráno jsem vždycky Davídkovi připravila dvě svačiny, v poledne jsem čekala s obědem na oba, a když se pak vrátili spolu z venku, udělali si spolu úkoly a většinou u nás Tomášek zůstával i na večeře. Zpočátku se styděl, asi mu to nebylo moc příjemné, já jsem pro něj byla vlastně cizí, ale hlad je nejlepší kuchař jak se říká. Velmi brzy si zvyknul a já jsem si nemohla nevšimnout jak se ze zamlklého a smutného chlapce stává velmi milý a veselý společník. Manžel z toho nebyl zpočátku moc nadšen, ale když poznal Tomáška blíž brzy si ho oblíbil.

            Trvalo to asi 3 roky, a možná by to trvalo ještě déle, kdyby do toho náhle nezasáhla Tomášova matka.

            Možná se ptáte, jak to, že po celou tu dobu jeho matka nezjistila, že Tomášek se chodí domů jenom vyspat a že doma vlastně vůbec nejí. Nevím kde trávila celé dny, ale domů se vracela vždycky až pozdě večer když už Tomášek většinou spal. V době, kdy jsem se s ním začala sbližovat, se mi svěřil, že když jeho máma přišla domů a on už spal, tak ho nebudila, jenom se na něj byla podívat a něco si mumlala. Vždycky ho vzbudil pach alkoholu a bál se, aby nezjistila, že nespí. Protože když náhodou přišla domů dřív a Tomášek ještě nespal tak mu hned začala nadávat, že jí jenom stojí peníze, že se vůbec neměl narodit a tak podobně. Pokud si sebou přitáhla nějakého chlapa tak většinou nezůstalo jen u nadávek. Naštěstí je to ale prý vždy za chvíli přestalo bavit a šli „se muchlovat do ložnice“ jak pravil Tomášek.

            Jednou přišel Davídek ze školy sám. Už z předsíně jsem slyšela jak popotahuje a když vešel do kuchyně, věděla jsem, že je zle. Po tvářích se mu koulely slzy, ve tváři měl nešťastný výraz a přes vzlyky nemohl skoro mluvit. „Už ho nikdy neuvidím,“ plakal mi v náručí a já se ho snažila uklidnit, abych se dozvěděla co se vlastně stalo. Z toho, co mi potom Davídek řekl, jsem ale nebyla vůbec moudrá.

Obvykle se ráno Tomáš stavil pro Davida a šli spolu do školy. Když se náhodou Tomášek zdržel tak na něj Davídek zaťukal a počkal za dveřmi. (zvonit nemohl, aby nevzbudil Tomášovu matku.) Jenže tohle ráno mu nikdo na ťukání neotvíral a tak šel do školy sám, myslíce si, že Tomáš už tam je. Jenže ve škole nebyl a paní učitelka jim oznámila, že Tomáš se s maminkou stěhuje do jiného města, protože si tam jeho maminka našla novou práci. Davídek se šel o přestávce paní učitelky zeptat kam se stěhují, ale ona nevěděla.

            Po celý zbytek dne jsem o tom přemýšlela. Bylo mi to divné, protože jsem pochybovala o tom, že by si najednou jeho matka nějakou práci našla, a hlavně, včera u nás Tomášek byl a nic neříkal. Choval se úplně normálně, přece by se rozloučil kdyby věděl, že se zítra stěhuje, ne? Večer jsme to probírali s manželem, kterého to docela sebralo, protože si na Tomáše zvykl, ale také ho nenapadl jediný rozumný důvod.

S Davídkem nebyla dlouhou dobu vůbec žádná řeč. Nejhorší bylo, že ho taková smutná událost zasáhla v tom nejzranitelnějším věku, bylo mu třináct let. Byl smutný, skoro nejedl a neměl o nic zájem. Dříve tak oblíbené hry jako fotbal, tenis nebo volejbal pro něj najednou byli jen ztrátou času. Tomáš byl jeho nejlepší kamarád a teď ho ze dne na den ztratil. Ani mě nebylo do smíchu, často jsem na Tomáše myslela, přemýšlela jsem co se vlastně stalo a hlavně proč se tak náhle odstěhoval a ani se nerozloučil.           

Ale jak se říká, čas všechno vyléčí, což platilo i tady. David vyrostl, v šestnácti letech šel studovat do vzdálenějšího města, bydlel na internátu a našel si nové kamarády. Studentský život se mu zalíbil, a tak si ho o pár let ještě prodloužil na Vysoké škole. Poté nastoupil do počítačové firmy jako analytik a našel si dívku. My jsme měli s manželem spoustu volného času pro sebe, chodili jsme na výlety, do divadla, nebo jsme jen tak odpočívali doma.

Jednou odpoledne, to jsem byla zrovna sama doma, někdo zazvonil. Když jsem otevřela, stál na prahu mladý, asi 25 letý muž. Na sobě měl padnoucí oblek, v ruce kufřík a velmi milý úsměv. „Dobrý den,“ pozdravil.“ „Dobrý den,“ odpověděla jsem mu, „co si přejete?“ Mladík se usmál, podal mi ruku a řekl, „dovolte abych se představil, jmenuji se Tomáš Hladík.“ Vůbec jsem nevěděla kam ho zařadit. Hladík, Hladík, říkala jsem si v duchu, kdo to může být? Podívala jsem se mu do očí. Ty oči znám. Nevím odkud, ale znám je. „Nemáte navíc jednu svačinu?“ zeptal se mě a ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal. Tomáš, to je Tomáš, NÁŠ Tomáš. „Tomáši,“ vydechla jsem, „kde se tu bereš? Co tady děláš? Jak…jak to že si přišel?“ měla jsem takovou radost, že jsem nevěděla co říct. Tomáš přistoupil blíž a objal mě.

Potom jsem ho usadila ke stolu a on začal s vyprávěním. Jeho matka se nějak dozvěděla, že chodí často k nám a tak mu to zakázala. Když jí oponoval, že se tady učí, tak na něj křičela, že mu to stejně nepomůže, že už se jako blbec narodil. I teď, po tolika letech, bylo vidět, že se mu to neříká lehce. „Myslím si, že prostě nemohla unést to, že zvládnu žít bez ní. Byl jsem sice dítě, ale moc dobře jsem chápal o co jí šlo. Chtěla ze mě mít psychicky nevyrovnanou trosku jakou byla ona a nebýt Vás tak se jí to povedlo,“ usmál se na mě. „Ale jdi ty,“ začervenala jsem se, „povídej jak to bylo dál.“

Potom mi vyprávěl, jak ho jednou v noci matka probudila a oznámila mu: „Stěhujeme se. Sbal si věci a padej do auta.“ Když se ptal kam a proč se stěhují, tak mu řekla: „Někam hodně daleko od toho tvýho vypečenýho kamaráda a tý jeho matky. Jediná tvoje máma jsem já ať se ti to líbí nebo ne. A teď dělej, nebudeme na tebe čekat celou noc.“

„Nastoupili jsme do nějakého auta, které řídil chlápek, kterého jsem vůbec neznal a celou tu dobu mi máma nadávala. Že za všechno můžu já, že jsem nevděčnej spratek, že jí dělám ostudu, protože chodím žebrat k sousedům,…pak jsem usnul. Probudil jsem se v nemocnici. Naše auto havarovalo. Tomu chlápkovi, co řídil, naměřili nějaký alkohol v krvi takže šel bručet někam do chládku. Matka byla namol, já jsem měl nějaké pohmožděniny, takže si nás v nemocnici nechali oba. Chvíli za mnou docházela nějaká dětská psycholožka, která rozhodla, že máma je schopná se o mě postarat, že teď jenom prochází nějakým těžkým obdobím a že jí mám dát šanci. Dokonce nám sehnala i nějaké bydlení v azylovém domě. No, pořád lepší než děcák.“ Na chvilku se odmlčel, aby se napil.

„Začal jsem zase chodit do školy, což pro mě bylo jediný štěstí, máma sice chvíli sekala dobrotu, ale jakmile za námi přestala docházet ta psycholožka, tak začala zase pít a tahat si domů chlapy. Doteď vlastně nevím, kde brala peníze na alkohol, když nechodila do práce,“ smutně se pousmál, a pokračoval, „abych to zkrátil, hrozně rychle jsem se chtěl osamostatnit a tak jsem hned po základce odešel studovat do toho nejvzdálenějšího města co nejdál od ní abych s ní nemusel bydlet.“

Skočila jsem mu do řeči: „a kde si vzal peníze na studium?“ Usmál se, „našel jsem si brigádu. Dělal jsem všechno možný, prodával v supermarketu, tahal pytle s moukou, prodával různý věci a tak. No a pak jsem potkal Martinu,“ zasnil se a začal vyprávět, jak se na první pohled zamiloval do jedné dívky, se kterou začal chodit, později i bydlet a hlavně se díky ní seznámil s jejím bratrem Pavlem, se kterým si založili cestovní kancelář. „On měl peníze, já nápady, on měl zkušenosti, já zapálení a tak jsme to dali dohromady.“ Na chvilku se odmlčel, „doufám, že Vás nenudím?“ zeptal se mě a dodal: „to bych byl nerad.“

„Ale vůbec ne, já mám hroznou radost, že tě vidím. Ani nevíš jak často jsme na tebe všichni mysleli.“ A začala jsem mu vyprávět o Davidovi, co dělá, kde pracuje a co všechno se událo za tu dobu co jsme se neviděli. „Ten bude mít hroznou radost až mu povím že si tu byl.“ Povídali jsme si snad celou věčnost. Byli jsme do rozhovoru tak zabraní, že jsem ani neslyšela klíč v zámku, až když manžel vcházel do kuchyně, jsem si ho všimla. Nejdřív se podíval na mě, pak na Tomáše a než stačil cokoliv říct, Tomáš hbitě vstal a představil se. Manželovi to došlo – na rozdíl ode mě – hned. „Ty kluku jedna, kde si byl tak dlouho?“ bylo na něj vidět jakou má radost. „Ale, to je na dlouhý povídání, však ona Vám to manželka všechno přetlumočí,“ mrknul na mě a dodal: „už je pozdě, budu muset jít, ale nejdřív Vám musím říct to, kvůli čemu jsem vlastně přišel.“ Nadechl se a spustil: „za měsíc se budu ženit. Chtěl bych Vás oba pozvat na svatbu.“

Tohle jsem nečekala, úplně se mi podlomila kolena. Manžel byl pohotovější, „tak to my rádi přijdeme, a koho že si to bereš?“ zeptal se. „Jmenuje se Martina, však jí brzy poznáte. Vy snad nemáte radost?“ zeptal se mě, když mě viděl jak sedím na židli a ani nemukám. „Ale to víš že mám, jenom nevím jestli to nebude vadit tvojí matce?“ zeptala jsem se. „Já na svojí svatbě chci mít lidi co mám rád, takže se nemusíte bát, moje matka tam nebude.“

„Ale kdo tě povede k oltáři?“ namítla jsem.

„No přece vy, maminko,“ usmál se a objal mě. „Nikdy Vám nezapomenu co jste pro mě udělala, byly to moje nejkrásnější roky,“ a dal mi pusu. Nevydržela jsem to a rozplakala se. „Tohle je nejkrásnější den mého života,“ vzlykala jsem. A to ještě neměl být konec.

„A kam pojedete na svatební cestu?“ zeptal se manžel.

„Na svatební cestu? Já bych to spíš nazval dovolená,“ šibalsky se usmál, „už jsem rezervoval šest letenek do Brazílie.“

„Šest?“ zeptala jsem se, „a s kým pojedete?“

„Ale maminko, to je přece jasné,“ znovu mě objal, „doufám že s námi čtyřmi pojede i David se svojí přítelkyní.“

Tak na tohle jsem se musela opět posadit. Bylo toho na mě najednou moc. Manžel byl z toho nápadu letět do Brazílie viditelně nadšen a hned začal s Tomášem plánovat až ho musel Tomáš zarazit. „Počkejte, počkejte, na to je času dost,“ smál se, když se ho manžel ptal, jestli už ví kam přesně se pojede a jak daleko je moře.

„Už budu muset vážně jít. Navrhoval bych příští týden návštěvu restaurace, chtěl bych Vám Martinu představit. Telefon máte pořád stejný?“ ptal se když se obouval v předsíni. „Máme,“ odpověděla jsem. „Já se určitě ozvu,“ halasil když běžel dolů po schodech.

„Tak to vidíš mámo,“ slyšela jsem manžela, „my se ještě na starý kolena podíváme do Brazílie.“

Večer, když jsem usínala, jsem si znovu promítala dnešní den a zjistila jsem, že po dnešku můžu skutečně říct, že jsem šťastná. Ne proto, že se podívám do Brazílie, ani proto, že povedu na svatbě „svého“ syna k oltáři, ale proto, že díky „pár svačinám“ jsem pomohla jednomu chlapci k lepšímu životu. A taky proto, že ten chlapec se tu dnes zčistajasna objevil aby mi poděkoval. A hlavně proto, že ten chlapec je můj syn.

 

 

 

 

 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Gabra (Občasný) - 18.5.2006 > Takovy happyend...jako z nejakeho serialu:-}
Body: 3
<reagovat 
Emmet_RAY (Občasný) - 25.5.2006 > Ten text není napsaný špatně, je vidět, že si s ním autorka dala práci, nebudu vypisovat chyby, korekturu ať si každý zařídí sám, každopádně je tam špatně přechodník (ten ženský tvar tam nemá co dělat a na to já jsem hodně háklivý)

Potíž je tak trochu v růžovosti a člověčenství toho textu, bylo by to ideální do nějakého ženského magazínu nebo sborníku stylu "Čtení na léto"

závěr už přestřelil (viz Gabra)
Body: 3
<reagovat 
 Evikus (Občasný) - 26.5.2006 > Václav Mráz> Dobrý den,

děkuji za Váš názor, jen se chci zeptat, o jakém přechodníku a ženském tvaru to mluvíte? Je mi jasné že by to neuspělo v jiném časopise než v nějakém o lásce atd. ale ani tam nevím jak se mám "vnutit". Závěr jsem chtěla aby dopadl dobře, jaký byste vymyslel závěr vy aby to nebylo tak "sladké?" Děkuji Eva
<reagovat 
 Emmet_RAY (Občasný) - 6.6.2006 > Evikus> Chybný přechodník zde: „Jenže tohle ráno mu nikdo na ťukání neotvíral a tak šel do školy sám, myslíce si, že Tomáš už tam je.“ Jinak otázka, jak bych závěr koncipoval já, je poměrně bezpředmětná, protože já bych takovýto text vůbec nenapsal – mému stylu je to na hony vzdálené. Nicméně při čtení jsem na moment zadoufal, že se třeba závěrem ukáže, že ona zmíněna Davídkova přítelkyně se brzy po šťastném shledání s Tomášem ukáže právě jako Tomášova nastávající. Pak už by to rozhodně tolik sladké nebylo ;-)
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter