III.

Moře na jehož hřbetě vrávorala loď  

oddělovalo dva světy dvě země bez úplňku

první

země šupin a plamenů

byla hornatá a její pobřeží

zarývala do zpěněné tlamy prsty fjordů  

nebylo cest

oči se od těch končin odvracely

ale jen natolik aby břehy nezmizely pod vodou

druhá země

Země za

pobřežím vykrojeným polibky vody

skrývala tajemství nikdo netušil

zda se kdy odtud už někdo vrátil

terra incognita

nedávala šanci nocím stejně jako dnům

loď bez posádky se kymácela nevidíc

kam až sahá voda v podpalubí

nikdo se tou myšlenkou netrápil

včetně vody samotné stala se tekutým

pískem svých přelívacích hodin

neznělo to jako vzdechy trámů

loď nebyla ze dřeva byť dřevem zrozena

mohla klouzat nad hladinou a sotva by si toho racci všimli

klovali do mraků těžkých perlami

cáry padaly na hladinu a měnily se v lekníny slunce

provazovalo skrz šrámy stuhu

a jeden po druhém tak mraky navlékalo druhé zemi na štíhlou šíji

těžko byste poznali kde končí voda

a kde se slunce vlévá na pobřeží

ostatně stromům na tom tolik nezáleželo

pěstovaly si své

zádumčivé flétny

o obsah vyhřezlý z nebe nakonec ani nestály

co je nám do havranů kteří o jaro ubudou

jako splasklé duše

tohle a mnohem víc se stromům prohánělo vráskami

když neměl vítr kam hlavu složit

ve dny jako byl tento

se loďka bezmocně kymácela mezi obratli vln

a nebylo snadné odpoutat oči od hladiny otírající se

horkými hroty o dno v předtuše

že se moře obrátí na záda a slunce studem zčervená

pak se ale zvedl vítr zavadil o stuhu

a z roztrženého nebe se k nohám obzoru začaly kutálet

malé černé kloboučky

jak dopadaly do klína pod závojem

po němž loď sklouzávala vstříc útesům

rozeznívaly tichý potlesk

hlediště však bylo prázdné a ztemnělé jen na sedadle

v šesté řadě ležel list vytržený z kalendáře

někdo v něm zakroužkoval jediný den

aby jej pak se stejnou pečlivostí zaškrtal

byl to palubní lístek diváka

který by si byl v šatně zapomněl buřinku

nebýt toho že si ji tam vůbec neodložil