Když přijde tma a všechno utichne, připadám si sama. Nad sklenkou suchého Martini přemýšlím o dnešním dni. Jako by všechno co jsem prožila, všechny lidi, které jsem potkala a mluvila s nimi, jakoby se vše proměnilo v mlžný opar a zmizelo do neznáma.

Kdesi, o deset pater níže, dole na ulici, hrubě pokřikuje opilý muž na svou partnerku. Jak ráda bych byla alespoň na chvíli touto ženou, která se může v noci schoulit k někomu do náručí, ačkoliv mu táhne z úst alkoholový odér. Nebýt tak jednu noc sama a patřit někomu.

Kdo jsme vůbec my- moderní ženy 21. století? Máme vše nač si můžeme vzpomenout- byt, skvělou práci, perfektní postavu, drahé oblečení, občasného nebo postelováho partnera, mnoho přítelkyň, se  kterými chodíme na obědy a jezdíme na dovolené. V časopisech o nás píší jako o ikonách současnosti- ženách bez starostí. Co víc si můžeme tedy přát?

Ale pravdou je, že v hluboké noci, když se zavírají bary a restaurace, v té době se my- ženy velkoměsta, ptáme: A STOJÍ NÁM TENTO OSAMOCENÝ ŽIVOT ZA TO? V té době se otvírají i duše těch nejzatvrzelejších moderních žen a touží na malou chvíli po manželovi, kupě dětí a teplu rodinného domova. Po chvílích, kdy váš manžel spí po vašem boku a děti oddychují ve vedlejším pokoji.

 Jenže pak přijde ráno a s ním i čas vklouznout do luxusních šatů a bot s velmi vysokými podpatky a nasednout do taxiku, který vás odveze do práce.

V té chvíli už zapomínám na své noční můry a trápení a teším se na flirtování s mladými sebejistými muži, co mají konta u švýcarských bank. Mé trápení mi připadají směšná a hloupá a jsem ráda za to, jaký můj život je. Noci se neobávám, ta je tu jen chvíli, ale můj skvělý život je tu navždy.