„Tak už to tam, sakra, hoď, ženská pitomá!“
Usmála jsem se na Davida, naposledy slastně potáhla z jointa a elegantním obloučkem ho, ještě žhnoucího, hodila oknem do odstavenýho dobytčáku.
Když sme tam chlastali levnou vodku ze sámošky, měli sme přes ksichty šátky, abychom necejtily ten příšernej smrad, kterej z nás teď, tak jako tak, táhne na sto honů.
Rozlitej alkohol vzplanul okamžitě, ale než zapraskalo plísní prožraný dřevo, chvíli to trvalo.
Jako obvykle sem musela opustit Davida šukajícího s Karolínou, fakt jakože nejsem úchyl, abych je pozorovala… A stejně sou oba dva hnusný, pohled na sliny tekoucí na její záda je na zvracení.
Vytáhla sem foťák z tašky a snažila se zaostřit na planoucí vagón. U mě je spíš náhoda, když mi fotky vyjdou nerozmazaný.
Tahle by mohla bejt dobrá, líbily se mi šlehající plameny a jiskry vedle zapadajícího rudýho slunce. Jo, přiznávám, sem trochu kýčař…
Posadila sem se na hromadu kamení a vzpomínala na ostatní takhle strávený odpoledne. Užívala sem si, jen mě někdy sralo, že to musim dělat zrovna s nima. Pořád po sobě lezli a jako by jim chyběla jemnost. Prostě jen zírali do žhavýho a bylo jim jedno, jestli to je barák, hranička z klacků, nebo žváro.
Vytáhla sem malej zápisník a odškrtla předposlední položku svýho podivnýho seznamu. Při pohledu na poslední zápis jsem se zkoumavě podívala na ty dva.
Vylezli. Zpocený a páchnoucí. David vytáhl brko z energitky. Aspoň k něčemu byl dobrej.
Už jenom jeden úkol a budu se moct přidat k nim. K opravdovejm mistrům.
„Tak už to tam, sakra, hoď, ženská pitomá!“
Usmála jsem se na Davida, naposledy slastně potáhla z jointa a elegantním obloučkem ho, ještě žhnoucího, hodila oknem do odstavenýho dobytčáku.
***
Skládala sem koláž z fotek. Některý byly trochu mázlý, ale na tom nesejde. Celýmu, do oranžova laděnýmu, obrazu dominoval výbornej záběr na planoucí šoustající těla. |