Na některý věci  je už chvílema pozdě, jak by řekla moje prastará matka. Vrásčitýma, suchýma rukama mi hladí peří. Usmívá se tak, jak jen to dokáže právě ona. Kdekdo z ní má strach. Kdyby vystupovala v pohádce, jednoznačná zlá čarodějnice. Ale já ji mám ráda. Jako své postižení žebrák z povolání.

            Chtěla bych umět kreslit, abych nakreslila její tvář zahalenou v oblaku tajemna. rozrytou časem - erodovanou skálu.

            "Maminko," už mi nejde vzpomínat...pamatuji si jen ji. Uplynulo příliš mnoho času od posledních chvil mezi lidmi.

            "Je čas se probudit, mé dítě."

            Na rozlehlých pláních mimo čas a mimo světlo našeho světa jsi vyhrabala v drnech díru a ukryla v ní své svědomí, svůj soucit. Sama a unavená strádáním. Okradená o spojení s havranem alter.

            Mezi lidmi vládne chaos. Nebe se už nezatáhlo několik let. A slunce žhne...vybuchlo, leč nepohltilo celu galaxii, jak se dalo očekávat. Tím sluncem je matka.

            Mezi rty uniká vzduch, když nohy se mi boří do suché trávy. Co krok tím hůř se dýchá v tetelícím se světě. Poznávám, co jsem kdysi zapomněla. Jak krásné je procitnutí.

            O kolik těžší je teď plakat, princezno. Odevzdej se zpět do náruče Země, nyní již tak lidská bez svých silných stránek.

            Protahuji křídla, černá a v zobáku sliny. Někdo možná pochopí, že osm set třicet let je příliš i na bohy.

            Již nikdo neví, jak moc bolí být člověkem, když se zrodíš z bohyně. A ta druhá, co zradila své lidství?

            "Matičko, není tu místa pro křížence."

            Obraz se rozostřil, chvíli zářila tma a lidé zůstali lidmi.