|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Na moji hlavu letí další rána a já nejsem schopná se jí vyhnout. Dopadne na mě a já spadnu na zem. Už nemám sílu vstát a bránit se. Stojí nade mnou jako polobůh pomsty. V očích má zuřivost hraničící s vražedným šílenstvím. Poprvé v životě mám skutečně str ach. Nadávky už ani neslyším. Ještě že není tak opilý, aby do mě kopal. To už bych opravdu nemusela přežít. Odchází do kuchyně a slyším, jak rozbíjí nádobí. Odplazím se do koupelny a za pomoci umyvadla se vyškrábu na nohy. Z roztrženého rtu mi kape krev na zem. Opatrně si omývám obličej a snažím se potlačit bolestné vzlyky. Ještě že do mě nekopal. Ale můžu si za to sama. Dva roky už žiju s tímhle surovcem. Nebyl vždycky takový. Jako každý vztah i tenhle začal krásně. Ale postupem času se to horšilo a poslední tři měsíce už žijeme v ustavičných hádkách a rvačkách. Rvačkách, ve kterých pravidelně prohrávám. Proti němu nemám nejmenší šanci. Ale už jsem rozhodnutá. Uteču a už se nevrátím. Bude zuřit, ale bude si muset najít jinou oběť. Ano, protože to přesně jsem já. Oběť. Bude zuřit tak, že z mého bytu nezbyde vůbec nic, až tady skončí. Pak snad odejde. Ale já se sem stejně už nevrátím. Zítra přes právníka tenhle byt prodám a pak už za mnou nezůstane vůbec nic.
Když se vrátím do obýváku, už spí. V náhlém záchvatu beru do ruky nůž a přitlačím mu ho na hrdlo, až se objeví rudá linka. Zadusím výkřik a nůž mi upadne na zem. Tohle ne. Je to sice svině, ale ze mě svini neudělá. Začnu se třást a jediné, co si přeju je, aby tohle už skončilo. Usínám na gauči a spím přer ušovaným spánkem, plným nočních můr. Zítra naštěstí vstává brzo do práce na šestnáctku a jenom doufám, že bude mít tak naspěch, že na mě úplně zapomene. Už několikrát přišel do práce pozdě a má poslední šanci. Takže doufám, že bude mít opravdu hodně naspěch.
Když se ráno probudím, už je pryč. Uvařím si kafe a přemýšlím, co budu dál dělat. U kamarádek se nemůžu ukrývat dlouho, všechny zná a našel by mě. Jediná cesta mi zbývá – utéct pryč z města. Ale nemůžu odejít hned, musím toho ještě hodně vyřídit.
Ani si nebudu nic balit. Vezmu si jen nejdůležitější věci – toaletní potřeby a pár hadříků na převlečení. Budu muset žít skromně, aspoň zatím, ale nechci si nic odnášet, nic, co by mi připomínalo tuhle minulost. Míchám zamyšleně lžičkou.
Když si prohlížím následky včerejšího výprasku, docela mě překvapí, že modřiny nejsou skoro vidět. Jenom roztržený ret hyzdí můj obličej. Make-up to celkem spravil, nicméně pořád je to vidět. Teď už s tím víc nenadělám. Odcházím z bytu a naposledy se po něm rozhlédnu. Je to zvláštní, ale nic necítím, ani smutek, ani radost, ani nenávist. Vůbec nic. Že by ze mě všechny emoce vyprchaly? Snad ne. Nemůže to být tak kruté.
Ranní život města na mě dýchá svoji podzimní náladu. Lidé spěchají do práce, děti do škol. Jenom já nespěchám nikam. Potuluji se a snažím se přemýšlet. Ale myšlenky se rozbíhají a zase sbíhají, aniž by dávaly jakýkoliv smysl. Najednou se ocitám před jeho pracovištěm. Ani nevím, jak jsem se sem dostala. Vrátný, můj známý na mě mává a přiběhne ke mně. Ptá se, jestli jsem v pořádku, protože vidí, že jsem duchem úplně mimo. Říká, že ho zavolá a než mu stačím vysvětlit, že jsem za ním nepřišla, mizí v budově. Tak se radši taky ztrácím. Nepotřebuju, aby mě viděl. Ale aspoň jsem začala myslet. Vidění mám ostré a v hlavě se mi začíná rodit plán. Musím tu zůstat ještě tři dny než budu úplně svobodná. Pak zmizím a nechám to všechno vyšumět do prázdna. Potichu a sama pro sebe se usmívám. Lidé kolem se na mě taky usmívají.
|
|
|