Veliké světlo zářící,
nad nemocničním stolem namísto kříže.
Srdce slabě bušící
trny v pažích drásající je.
Myslím, že ho ztrácíme…
Ostny hlodající hluboko do těla,
duše trním prorostlá.
Ďábelská chtivost jej sem dovedla,
speedball jenž vraždou se nazývá.
Myslím, že ho ztrácíme…
On chtěl být dobrým člověkem,
směs pocitů lásky a štěstí.
Namísto toho nacházel
jen odcizení a jizvy od bolestí.
Myslím, že ho ztrácíme…
Osamělý bojovník svíjí se pod přístroji,
bojí se víc života než smrti.
Neví, že jsou zde ještě lidé co o něj stojí,
myslí si, že nemá důvod už zde býti.
Myslím, že ho ztrácíme…
Najednou je tělo klidné,
dvě minuty ticha,
které drásá živá srdce.
Dvě minuty volby, pro odsouzence.
Myslím, že ho ztrácíme…
Zbloudilec brodící se temnotou,
není zde žádný tunel, žádné světlo.
Nemá strážného anděla už nad sebou
a studená barva zaplavuje tělo.
Myslím, že ho ztrácíme…
Pak trpké ticho rozezní,
zvuk srdce slabě bušícího.
A letmý záchvěv ve tváři
ho vrátí do světa pozemského.
Snad jej už neztratíme…
|