Štětec Probudila jsem se z krásného snu, který se celý schoulil do křehké bubliny a pomalu se ztratil ve vzduchu. Vedle mé postele zpletené z jemných pramínků vody a poztrácených strun jsem objevila dvě malé krabičky. Položené jen tak mimochodem náhodným chodcem, naplněné po okraj černou a bílou barvou a upírající své oči někam do neurčita. Vzala jsem svůj štětec, kterým maluji jen čas a bílé lekníny, rozlila barvy do našedlé palety a vyšla ze své kapičky rosy. Na procházku, možná za uměním, možná se jen rozhlížet, možná jen tancovat mezi lidmi, možná nakreslit nádherný obraz. Procházím se po neznámých cestičkách mezi příliš vysokými domy a vybarvuji každé místo jednou barvou z mé palety. Tvořím si z celého světa omalovánky podle svých představ. Černá. Bílá. Možná se tak neztratim a budu vědět, kam jít. Budu alespoň trochu tušit, jestli mi můžeš ublížit. Jestli bys dokázal rozbořit můj svět a postavit si z něj svůj hrad podobný tomu, který si pamatuješ z doby, kdy sis z barevných kostek stavěl své sny.
|